7.4.19

České ručičky a hlavičky: Budoucnost českého průmyslu závisí na kvalitě vzdělávání. Jak dopadáme v evropském srovnání?

Přechod do digitalizovaného světa vyvolává v Česku řadu otázek. Je český vzdělávací systém připraven na novou dobu? Jsou na ni připraveny podniky? Kdo v budoucnu najde práci? Patří svět informačních a komunikačních technologií jen mužům? Podívali jsme se na data, která této debatě dávají pevnější obrysy.


Vysoké školy zaměřené na informační a komunikační technologie navštěvuje v Česku jen velmi málo žen. Mezi studenty ICT oborů jich v roce 2016 bylo jen necelých 15 %, ukazují data Eurostatu. Podobně je na tom řada dalších evropských zemí. V Německu to například bylo 20 %, ve Francii 15 % a v Belgii dokonce jen 7 %. Obecně platí, že v rámci vysokoškolských oborů spadajících pod anglickou zkratku “STEM” zahrnující přírodní vědy, techniku, technologii a matematiku najdeme nejvíce žen v “klastru” přírodních věd, matematiky a statistiky. Je to například díky vysokému počtu bioložek. Výraznější podíl žen v ICT oborech vykazují především země jihovýchodní Evropy - zejména Řecko se svými 34 %. Na severu pak “vyčnívá” Švédsko s 29 %.




Znamená to, že by ženy neměly šanci uchytit se v novém digitalizujícím se světě? Ne nutně. Pro úspěch v IT sféře není podle odborníků vysokoškolské vzdělání podmínkou. Důležitější je, jak je na digitalizaci připravena celá společnost. A podle lidí z praxe by se měly digitální dovednosti rozvíjet napříč obory i stupni vzdělání. “Stačí se podívat do tolik skloňovaného Německa. Má sice větší podíl vysokoškoláků v populaci než Česko, ale má také velmi vysoký podíl lidí učňovského vzdělání, a to i v oborech, které by mnohé překvapily. Příkladem mohou být informační technologie. Poslední vývoj v Německu ukazuje, že automatizace daleko rychleji nahrazuje pracovní místa v administrativě, na úřadech a ve službách než v průmyslu,” říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. “Učiliště nemají vychovávat jen úzké specialisty. Musejí dávat žákům i obecnější vzdělání, které jim v budoucnu usnadní pružně reagovat na potřeby zaměstnavatelů,” dodává Špicar.

Zde se lze na chvíli zastavit nad statistikami o tom, jak se dosud vyvíjelo uplatnění - respektive nezaměstnanost - absolventů různých škol. Srovnání jasně ukazuje, že vysokoškoláci se s nezaměstnaností potýkají méně než absolventi středoškolských oborů bez maturity. V roce 2014 sice například při srovnání vysokoškolských oborů vidíme překvapivě vysokou nezaměstnanost absolventů přírodovědeckých fakult (11,9 %), která ovšem byla menší než u oborů nižšího středního vzdělání (26 %), nástavbového vzdělání (18,5 %), oborů s výučním listem (16,5 %) nebo středoškolských oborů s maturitní zkouškou (MZ) a odborným výcvikem (14,2 %). Nepřekvapí, že nejnižší nezaměstnanost je dlouhodobě mezi absolventy lékařských fakult.



Poznámka: Jedná se o porovnání dostupných dat o nezaměstnanosti absolventů různých typů SŠ a fakult VŠ. Data pochází vždy z dubna daného roku a vztahují se k absolventům roku předchozího. Částečně se tím vysvětluje nízká nezaměstnanost oborů s maturitou (převážně gymnazistů, ale platí i pro odborné školy), protože ti jsou většinou zapsaní na vysoké škole, a nejsou tak v evidenci Úřadu práce.

IT musí znát i automechanik

Vraťme se ale k digitalizaci. Moderním technologiím dnes musí rozumět i učitel, novinář nebo agronom, protože i do jeho pracovního života výrazně zasahují, upozorňuje expert na technické vzdělávání ze společnosti Cisco Karol Kniewald. Je to podle něj patrné i na skladbě škol, které mají v posledních letech zájem o účast ve vzdělávacím programu Cisco Networking Academy, který studentům umožňuje získávat aktuální IT poznatky přímo z praxe. “Dříve šlo hlavně o technické školy, v současnosti chceme program rozšiřovat i na školy humanitního typu,” říká Kniewald. Statistiky akademie mimochodem potvrzují, že ženy nalézají v ICT oborech zalíbení hlavně v jihovýchodní Evropě. Rozvoj vzdělávacího programu podle Kniewalda také prozrazuje, kam směřuje celý ICT obor. “Například před dvaceti lety bylo třeba vychovávat síťové administrátory, kteří do detailu rozuměli technologiím. Dnes musí mnohem více chápat i podstatu fungování firem, ve kterých budou působit, a hledat technologická řešení byznysových požadavků.”

S tím souhlasí i generální ředitel Cisco v České republice a na Slovensku Michal Stachník. „Posledních asi pět let je na trhu práce silně vidět poptávka po specialistech, kteří kromě klasických technologických dovedností mají také znalosti oboru, ve kterém působí,” říká. “Je potřeba propojovat znalosti a dovednosti napříč obory. Dnešní automechanik musí rozumět IT, protože podstatnou část auta tvoří technologie. Naopak IT specialista musí rozumět tomu, co dělá firma, pro kterou pracuje.” Českým absolventům se také často vytýká, že jim chybějí takzvané měkké dovednosti - schopnosti komunikace, prezentace, organizace času nebo týmové práce. “Čerstvé svědectví českého geodeta pracujícího ve Švédsku: čeští inženýři jsou tam vysoce ceněni pro svou odbornou kvalifikaci. Jejich handicapem jsou ale právě chybějící měkké dovednosti,” říká vedoucí komunikace Informačního centra o vzdělávání EDUin Bob Kartous.

Základním kamenem úspěchu by tak měla být úzká spolupráce akademického a soukromého sektoru. “Kurzy inspirované poznatky z firem totiž dokážou studentům lépe přiblížit znalosti a dovednosti, které budou po dokončení studia potřebovat v praxi,” řiká Stachník. Platí to pro vzdělávání na vysokých školách i nižších stupních. “Technické vysoké školy musí nutně spolupracovat s průmyslem,” je přesvědčen Kartous, podle kterého se zatím českému státu nepodařilo přijít s rozumnými kroky, které by takovou spolupráci podpořily. Stát podle něj v tomto případě hraje důležitou roli i skrze veřejné investice do vzdělávání. “Technické univerzity by měly být dostatečně odolné proti privatizaci, která posiluje aplikovaný výzkum na úkor toho základního. Je samozřejmě pochopitelné, že korporace budou tlačit na efektivitu. Pro udržení suverenity univerzit je ovšem nutné, aby jejich zástupci byli dostatečně motivováni k tomu, aby hleděli na veřejný zájem. To právě souvisí s investicemi do vzdělávání,” vysvětluje Kartous.


Poznámka: V případě Číny a Švédska nejsou k dispozici data ze všech sektorů, a proto hodnoty u těchto zemí nedosahují 100 %.

Vyzkoušet si práci na vlastní kůži

Podobně by se stát musel více posnažit, pokud by chtěl posílit vztah k technickým oborům na nižších stupních vzdělávání. “Třeba ve Finsku jsou technické činnosti zcela přirozenou a oblíbenou součástí vzdělávání na základních a středních školách. V perfektně vybavených dílnách mohou finské děti pracovat s dostupnými technologiemi, což ovšem opět znamená značnou investici státu,” říká Kartous. Na základních školách něco takového chybí, souhlasí Špicar. “Narážíme často na to, že ve školních dílnách a pracovištích nemají šanci seznámit se s moderními technologiemi a principy.” Budoucí rozvoj českého průmyslu a jeho posun k výrobě s vysokou přidanou hodnotou je přitom podle něj na kvalitě tuzemského školství existenčně závislý. (Srovnání výdajů na vzdělávání vyjádřených pomocí podílu na hrubém národním produktu nabízí následující infografika).



Průzkumy a statistiky ukazují, že ve spolupráci vzdělávací a soukromé sféry na tom Česko není nejlíp. Například v pravidelném průzkumu Světového ekonomického fóra (WEF) mezi byznysovými lídry hodnotí manažeři spolupráci firem s univerzitami v Česku jako spíše podprůměrnou. V tomto případě se jedná o subjektivní hodnocení. Při pohledu na statistiky Eurostatu o zapojení firem do odborného vzdělávání ve formě stáží pro učně a studenty středních odborných škol nebo vyšších odborných škol ovšem Česko zaostává nejen za západními zeměmi, ale třeba i za sousedním Slovenskem. Zatímco u nás se touto formou na vzdělávání mladých lidí v roce 2015 podílela čtvrtina podniků, na Slovensku to byla třetina firem. V Rakousku to bylo 44,5 % a v Německu dokonce více než 63 %. Právě Německo a Rakousko mohou být pro Česko inspirací v oblasti takzvaného duálního vzdělávání, které se zaměřuje právě na spolupráci škol s firmami. “Německo má velmi vysokou kvalitu učňovského vzdělávání díky tomu, že stát garantuje kvalitní všeobecné vzdělání, například výuku cizích jazyků, a průmysl hlídá obsah a kvalitu vzdělávání v odborné části,” uvádí příklad Špicar.

“Společně s Asociací krajů, Asociací malých a středních podniků a Hospodářskou komorou jsme vytvořili pracovní skupinu, která připravuje věcný záměr legislativních změn, abychom do českého vzdělávání zavedli samostatnou duální větev. Máme signály, že jak ministerstvo školství, tak ministerstvo průmyslu mají zájem se do této zásadní změny zapojit,” říká Špicar. Mezitím si prý ale firmy musí poradit samy. “Po dlouhodobém tlaku na státní správu, aby připravil systém většího rozsahu praktického vzdělávání přímo ve firmách, jsme došli k závěru, že nejlepší bude začít přímo u sebe. Firmy tak proaktivně posílají své zástupce do škol, aby se studenti mohli během výuky potkávat s experty z praxe. Podílejí se také na přípravě studijních programů a vybavují školy moderním strojním vybavením.” Taková spolupráce je důležitá i proto, že než se nové poznatky a zkušenosti dostanou do školních vzdělávacích plánů, uplyne dlouhá doba a technologie se posunou zase o kus dál, dodává Kniewald z Cisco Networking Academy.


Jak jsme na tom s kvalitou vzdělávání

Statistiky napovídají, že pokud by se stát na kvalitu (nejen) technického vzdělávání více zaměřil, mohlo by to přinést zajímavé výsledky. Ze zmíněného průzkumu WEF mezi byznysovými lídry sice vyplývá, že Česko je v evropském kontextu považováno za podprůměrnou zemi, jak pokud jde o obecnou kvalitu vzdělávacího systému, tak pokud jde o výuku přírodních věd a matematiky. Výsledky mezinárodního srovnávacího šetření PISA v rámci zemí OECD tuto pozici potvrzují. Můžeme to přičítat nízkému procentu HDP, které směřuje do vzdělávání z veřejných zdrojů, což souvisí s nízkým platem učitelů v ČR, jenž patří společně se Slovenskem a Maďarskem k těm nejnižším v rámci OECD.

Oproti těmto zemím ale Česko dopadá v obou způsobech hodnocení mnohem lépe, a daří se mu alespoň přiblížit evropskému průměru. To je svého druhu hořkosladká pochvala efektivity českého školského systému - není mnoho zemí, které by s podobně nízkým rozpočtem na vzdělávání dosáhly tak blízko průměru jako Česko. Stejně tak existují země, které na vzdělávání vydávají více, ale v subjektivním hodnocení ze strany byznysu i podle výsledků srovnávacích testů dopadají hůře než Česko - například Lotyšsko nebo Island. Podobným příkladem je v tomto ohledu Irsko, jehož školský systém je dlouhodobě hodnocen jako velmi efektivní. Oproti ČR se ale Irsko v obou typech srovnání umisťuje na předních místech.

Obecně se potvrzuje, že mezi absolutní špičku v Evropě patří ve vzdělávání Finsko, které má po Švédsku a Islandu nejvyšší veřejné výdaje na vzdělávání. Dopadá výborně jak ve srovnávacích testech, tak v subjektivním hodnocení. Na opačném konci škály se nacházejí Řecko, Maďarsko a Slovensko, které dopadají velmi špatně v obou způsobech hodnocení. Skutečným středem Evropy se zdá být Rakousko, které se v obou případech nachází uprostřed grafu. Zajímavý je případ Polska, které v subjektivním hodnocení dopadá jako podprůměrná země, ale ve srovnání PISA se umisťuje v desítce nejlepších evropských zemí.


Vzdělávat se i po škole

Pokud jde o přechod do digitalizovaného světa, ze statistik lze také vyčíst, jak se firmy zaměřují na zvyšování IT dovedností svých zaměstnanců. Napříč Evropou platí, že se tomu nejvíce věnují velké firmy. Jednotlivé země se ale liší v tom, jak velké jsou rozdíly mezi velkými, středními a malými podniky. V Česku se například IT vzdělávání svých zaměstnanců věnuje 78 % velkých podniků, zatímco jen 44 % středních. V ostatních zemích V4 je však rozdíl mezi velkými a středními podniky ještě větší. Malé podniky se IT vzdělávání nejčastěji věnují v Norsku, Finsku a Belgii. Belgie má také největší podíl středních podniků a Finsko zase největší podíl velkých podniků, které IT vzdělávání věnují energii.



Obecně se ovšem firmy v Česku příliš nevěnují dalšímu vzdělávání svých zaměstnanců. Pokud se podíváme na údaje Eurostatu o tom, kolik hodin bylo u průměrného zaměstnance využito na takové vzdělávání během posledních 12 měsíců, srovnáváme se v tom s podprůměrných Slovenskem, Srbskem nebo Rumunskem. Přitom podle průzkumu WEF si vysocí manažeři firem myslí, že možnosti dalšího vzdělávání jsou v Česku poměrně otevřené (patříme do podobné skupiny zemí jako Francie, Estonsko nebo Lucembursko). Například v sousedním Polsku nepanuje přesvědčení, že by tyto možnosti dalšího vzdělávání byly tak otevřené jako v ČR, ale firmy jich využívají častěji.



Zdroj: Evropa v datech

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

České ručičky a hlavičky

První, s čím se dítě ve svém životě setkává, jsou jeho ručičky. Přes ručičky vede cesta do hlaviček. A pokud je dítěti z hůry dáno, zase zpátky do ručiček. Ze šmrdlání po dotykáči se toho mnoho neurodí. V ojedinělých případech snad, možná...
Pytlici začínají zaznamenávat, že dnešní překotně měnící se děti si vesměs nedokáží při práci s moderními technologiemi poradit tak, jako si dovedly poradit děti před nějakými deseti lety. Chybí jim fištron jejich babiček a dědů.

Okomentovat