5.3.19

Vít Rakušan: Vzdělání je klíč. K prosperitě i svobodě

Kolik skutečných státníků se během dlouhých českých dějin ocitlo v čele naší země? A jak se vlastně poznají? Jistě by se dalo najít mnoho různých kritérií, ale tím nejzákladnějším je bezesporu jedno – přítomnost vize. Plány přesahující krátkodobý horizont, myšlenky nelimitované přítomnými hranicemi možného. Zkrátka umění vidět dál. Za meze dané volebním obdobím, jedním desetiletím či životem své vlastní generace.


A takové osobnosti jsme měli ve svém čele vždy v těch obdobích, která jsou dějinami hodnocena jako výjimečná. Přemyslovské Čechy se skvělou koncepcí vládnoucího rodu, s jasnou vizí. Vládnutí s vědomím toho, že je nutné čerpat zkušenosti a inspiraci od zahraničních specialistů v různých oborech, opřít prosperitu státu o lidi disponující znalostmi, dovednostmi a moderními vědomostmi. Karel IV., panovník, jež na nezanedbatelný čas definoval naši zem jako skutečný, ne jen geografický střed Evropy, opíral svou dlouhodobou koncepci o vzdělání. Jím založená univerzita přečkala veškerá dějinná úskalí, se solidní pověstí, až do dnešních dnů. Marie Terezie, osvícená inovátorka a zakladatelka čitelné a efektivní státní správy, začala své tažení za moderní monarchii důkladnou reformou školství. Investovala tak do budoucnosti, výsledky své snahy mohla sama konzumovat jen z malé části. Přesto si byla vědoma zásadního významu vzdělané populace pro další rozvoj mocnářství. Pro jeho konkurenceschopnost, obranyschopnost, jednoduše životaschopnost v měnícím se světě. Z „moderní“ éry je samozřejmě nutno vzpomenout Masaryka, ideově zakotveného státníka, tak odlišného od dnešních krátkozrakých prospěchářů. I on nutil tehdejší politické elity vnímat potřebu vzdělaného národa. Pověst a společenská prestiž učitelů už nikdy nedosáhla takové úrovně, jakou měla právě v masarykovském Československu. A Masarykův výrok „Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice dohromady naházené“ svědčí o tom, jak jednoduše a přesně dokázal TGM formulovat složité věci. Jako třeba tu, že vzdělání nespočívá a nesmí spočívat jen v kupení vědomostí bez ladu a skladu, bez ambice umět dané aplikovat, provázat s konkrétní dovedností či užitečným návykem. Bohužel měl Masaryk na uskutečnění své vize chytrého a hodnotově orientovaného státu zatraceně málo času. Dlouhá desetiletí totalitního shrbení a devastace pozitivních tradic nás z nastolené cesty odvedla. A jak se ukazuje v dnešních dnech, v době plné falešných proroků a laciných marketingových triků, nepovedl se nám restart ani po roce 1989. Nevyužili jsme jedinečné atmosféry, kdy byli lidé připraveni na skutečné strukturální změny. Ekonomická reforma se neopřela o dva základní pilíře – právní prostředí a důkladnou reformu vzdělávacího systému. Ten měnil zásadně svou formu, objevily se nové typy škol, noví zřizovatelé, nové vzdělávací modely (to vše umožnilo vznik některým pozitivním výjimkám současného nedobrého stavu), ale nezměnilo se základní paradigma, jednoduše řečeno – nezměnil se obsah. V dnešní české společnosti zůstala škola institucí, kam se musí, kterou je nutné přetrpět a pak, konečně, se vrhnout do skutečného života. Přitom škola, nikoliv jen dnes, ale kdykoliv v dějinách, je jeho součástí. Učení je nejpřirozenějším procesem každého člověka, zvědavost a její ukojení, potřeba zvládat a osvojovat si nové vědomosti, dovednosti, návyky a postoje, to je vrozené každému člověku. A na okolním světě, na systému, který nastavujeme my sami, je jediné a přitom tolik složité poslání – tu přirozenou potřebu, chuť a touhu učit se, dítěti či mladému člověku nezkazit, nevzít mu ji. Pokud se podíváme pravdě do očí, tak přesně to ve svém důsledku český vzdělávací systém dělá. Jako by plánovitě ignoroval, že motivace strachem a trestem je vždy až extrémním instrumentem, nikoliv běžnou výbavou. Motivace je složitou směsí mnoha faktorů, jedno pravidlo však funguje takřka univerzálně – co nám jde, nás i baví. Tam, kde zažijeme úspěch, máme chuť a potřebu ho zažít znovu. Jako bychom nepochopili, že tohle všechno je mnohem důležitější než veškerá moderní vybavenost učeben. Že frontální, nudný, do sebe zahleděný výklad se dá dělat s křídou v ruce stejně chybně jako s interaktivní tabulí v zádech. A naopak – kantor jen s tužkou či křídou, ovšem otevřenou myslí a zacílením na své žáky, na jejich vtažení do celého toho kouzelného procesu, dokáže doslova zázraky. Ale kde takového učitele vzít? A kde se takový učitel v našem systému může vzít? To jsou dvě zásadní otázky vytvářející začarovaný kruh. V zemi, kde je prestiž učitele velmi nízko, kdy absolvent pedagogické fakulty nastupuje za nejnižší příjem mezi všemi vysokoškoláky, je lákavost této profese logicky mizivá. I proto se často na pedagogické fakulty dostávají lidé, které své studium berou nikoliv jako cestu za vysněnou profesí, ale jako poslední volbu, případně jako výtah k jiné pozici vyžadující akademický titul. Tomu často odpovídá i motivace studentů pedagogického směru, ta je v průměru nesrovnatelně nižší než u jiných, společensky prestižnějších vysokoškolských oborů. A rozjetý vlak se řítí dál. Pedagogické fakulty často přizpůsobují své kurikulum aktivitě a potenciálu svých (mnohdy demotivovaných) studentů. Neexistuje reálný tlak zespoda na zvýšení kvality výuky, na přizpůsobení se nové době. A z fakulty odejde učitel bez prestiže, vlastního pocitu spokojenosti, bez patřičné motivace a chuti do náročné práce. A takový nemůže mít motivované, radostné a po vzdělání toužící žáky. Samozřejmě se dopouštím zobecnění, samozřejmě máme i v České republice úspěšné studenty napříč obory, stejně jako skvělé, ojedinělé a neuvěřitelně nadšené učitele. Smutným faktem ale je, že je to systému navzdory. Politické elity už 30 let selhávají v tom, aby zajistily pedagogům dostatečné ohodnocení. To jistě není samospasitelné, ovšem přetíná se tím kruh. Voda v hrnci začne vřít. Do systému vlétne nový impuls. A taková energie přinese konečně poptávku po skutečném zemětřesení. Po školství, které bude vnímat dynamický svět 21. století. Svět ještě před krátkou dobou nepředstavitelně rychlých a překotných změn. Svět, kde nestačí umět vyjmenovat Májovce, Lumírovce a časově zařadit paleolit. Svět, kde je podmínkou návyk celoživotního učení. Škola, která naučí lidi se učit, vzdělávat se po celý život. Škola, která bude chápat, že kompetence pro život ve 21. století se nenajdou v rukou psaných poznámkách pana učitele, jenž si v osmdesátých letech připravil pro nás. Škola, která bude umět poskytnout pevnou a s jasným záměrem vybranou vědomostní bázi doplněnou konkrétními dovednostmi, návyky a uměním vytvořit si vůči světu kolem nás kritický, o fakta a ověřené informace opřený postoj.

Vzdělání je totiž klíčem. Klíčem k ekonomické prosperitě, ale i demokratickou pojistkou. Diktatura a totalitní režimy potřebují indoktrinované loutky, pologramotné závislé otroky. Svobodná společnost vyžaduje vzdělání, konkurenci schopných, zdravý kvas, ze kterého vzejde zdravý růst. Vzdělání nás chrání. Poskytuje nám stabilitu, ukazuje vlastní kořeny, chápání naší kultury a tradic. Dá pochopit rozdíl mezi vlastenectvím a ukřičeným národovectvím. Dává kontext. Souvislosti. A to je v globálním světě zásadní.

Pokud skutečně chceme, aby bylo líp, pokud skutečně chceme, abychom se z montovny Evropy stali místem, kde se budou rodit patenty, vynálezy, kde bude pulzovat tep dnešní doby, pak musíme změnit náš vzdělávací systém. Do té doby jsou ty hezké věty o moderním státu, byť třeba z úst premiéra vlády, pouhými řečmi.

Text byl zpracován pro časopis The Business Soirée.

Převzato z webu autora VítRakušan.cz.

4 komentáře:

Jiri Janecek řekl(a)...

Proc se ten clovek smolil s tak zbytecnym textem? Nestacilo napsat "Chci na skolstvi sbirat politicke body, ale vim o nem prd… Tak se ztotoznuju s tema modernima blabolama, co hlasa Eduin a spol… "

---
"Pokud skutečně chceme, aby bylo líp, pokud skutečně chceme, abychom se z montovny Evropy stali místem, kde se budou rodit patenty, vynálezy, kde bude pulzovat tep dnešní doby, pak musíme změnit náš vzdělávací systém."

Za touto vetou mel byt ten odstavec o 32 radcich… Ale misto tisickrat omnletych frazi tam mel pan Rakusan popsat, jak si tu zmenu vzdelavaciho system predstavuje… Idealne zmenu, ktera by nevyzadovala zmenu mysleni ani ucitelu, ani rodicu…

veronika Valíková řekl(a)...

Možná chce jít pan Rakušan učit....

Ivo Mádr řekl(a)...

Politická propagace, ideologické školení,...

E.Kocourek řekl(a)...

Hlavní smysl a účel článku je to kopnutí do premiéra na konci. ////

Okomentovat