14.1.19

Bořivoj Brdička: Proč mobily ve škole používat

Druhá část dvoudílné přehledové studie zkoumající důvody pro to, jak s mobily ve školách zacházet.

předchozím příspěvku shrnujícím důvody, proč technopesimisté (a postluddité) doporučují plošný zákaz osobních mobilů ve školách, jsme došli k poněkud překvapivému závěru, že se my technooptimisté s nimi v mnohém shodujeme. Shoda jistě bude hlavně v tom, že naším konečným cílem je prospět žákům. Říká-li profesorka Jennifer Rauch, že chce „odhalovat negativní vlivy technologií, pomáhat žákům lépe rozumět světu, nezávisle myslet, kreativně se chovat“, pak máme docela shodné cíle.

Pohled technooptimistů doporučujících osobní přístroje žáků naopak používat (BYOD), založím na názorech profesorky Beth Holland, která pro svůj věčný boj s postluddity používá podobenství z filmu Groundhog Day (Na Hromnice o den více) [1]. Možná si vzpomenete na hlavního hrdinu (Bill Murray), který se shodou okolností dostane do časové smyčky, a prožívá tentýž den pořád znovu. Beth doslova říká: „Ach jo! Jak ráda bych se zítra vzbudila a zjistila, že už není dnes.“ (Na konci filmu se smyčka přeruší a život jde dál – viz Today is Tomorrow). Důvodů má více než dost.
Zatím to bohužel vypadá tak, že nám nezbývá nic jiného než pořád dokola bojovat s názory vyvolávanými nadměrným neinformovaným strachem z technologií. Čas se, zdá se, zastavil pouze v některých školách. Jinde se člověk naopak bez digitálních technologií již vůbec neobejde. Nezbytně jim musí rozumět a co nejlépe je využívat jak v osobním občanském životě, tak v rámci svých profesních kompetencí, chce-li mít práci.

Beth zpochybňuje (minule odkazované) výzkumy zákaz podporující [1] a konstatuje, že hlavním jejich problémem je vnímání učení v té nejtradičnější formě, tj. jako předávání hotových poznatků do paměti žáků. Pak může být důležité to, jak moc se žáci dokáží soustředit na výklad, který je nezajímá, jak dokonalé a obsažné jsou jejich zápisky, zda si zapamatují vše, co předepisuje kurikulum (standardy). Má-li být učitel (spolu s učebnicí) jediným zdrojem poznání, je logické, že všechny ostatní působí rušivě. Hlavním Bethiným argumentem proti generalizaci citovaných vědeckých výzkumů jsou nedostatky metodické – chybějící měření počátečního stavu znalostí respondentů, malý výzkumný vzorek apod. To jsou ale důvody, které většinu z nás nejspíše moc nezajímají.

Chceme-li k technologiím ve výuce (k mobilům v rukou žáků) přistupovat objektivně, musíme nutně začít definováním jejich role při naplňování výukových cílů.

Naše Strategie digitálního vzdělávání (realizovaná částečně též připravovanou revizí RVP) pracuje se dvěma hlavními cíli: digitální gramotností a informatickým myšlením. Informatické myšlení usnadňuje žákům pochopení principů fungování digitálních zařízení, takže napomáhá též smysluplnému využívání vlastních mobilů. Je zřejmé, že jeho rozvoj by měl být vhodně podpořen vlastními aktivitami žáků ve škole i mimo ni. Budování této kompetence je typicky v rukou informatiků, a tak je trochu mimo hlavní náplň tohoto článku. My se budeme věnovat spíše digitální gramotnosti, která se přímo týká vlastně všech předmětů.

Začnu citací nám dobře známé kurátorky Audrey Watters:
Máme mnoho různých definic gramotností. Napříč všemi však existuje sdílené povědomí, že moderní technologie — počítače a internet zvláště — mění to, co potřebuje umět gramotný člověk. Patří sem široce pojatá schopnost pracovat s počítačem a počítačovou sítí, schopnost zapojovat se do online komunit (a chápat pravidla chování účastníků), schopnost používat tyto sítě k hledání a vyhodnocování informací. Takto dnes chápeme obsah „digitální gramotnosti“, který do určité míry vychází z dříve více rozšířené gramotnosti mediální. [2]

V současnosti patří digitální gramotnost k základním potřebám každého jedince – s triviem už nikdo nevystačí. I ona samotná se vyvíjí. Asi nejlépe jednu z jejích nejdůležitějších součástí vystihuje stále více používaný pojmem „digitální pohoda“ (digital wellbeing). Jak souvisí s výukou, velmi případně svými otázkami ukazuje např. George Couros [3]:
  • Snažíme se používat technologie ve školách k navazování spojení s lidmi, či naopak k jeho eliminaci?
  • Slouží aplikace technologií k podpoře vyšších forem učení (myšlení), nebo k posilování povrchního chápání věcí?
  • Zahrnujeme technologie do svého vlastního poznávání a spojení s vhodnými lidmi, abychom pak mohli efektivně vést k témuž i své žáky (budování osobního vzdělávacího prostředí)?
Zjednodušeně lze tedy říci, že zásadní otázkou je, zda dovedeme ve školách vytvořit prostředí, v němž aplikace technologií žáky obohacuje. Jak známo, použití technologií může ve skutečnosti umocňovat různé postupy – vhodné i nevhodné (viz Alan Lesgold). Není úplně jednoduché kýženého pozitivního efektu dosáhnout. Největší překážku popisuje ředitel ISTE Richard Culatta takto:

Když mají učitelé k dispozici kvalitní další vzdělávání a čas na vytvoření smysluplných a podnětných výukových postupů (s využitím technologií), přínos může být obrovský. Jedním z největších problémů dneška je fakt, že učitelé přicházejí do digitální třídy plné digitálních domorodců a nejsou připraveni vstoupit s jasnými cíli a pochopením, jak vhodným způsobem do učení technologie zapojit.“ [4]

Dal jsem si tu práci a zhlédl Culattovu přednášku na největší americké konferenci věnované vzdělávacím technologiím ISTE 2018. Již svým názvem Rethinking digital citizenship naznačuje, že se zabývá hlavně digitálním občanstvím, které se nově objevuje i v posledních ISTE standardech pro žáky (též viz Co je In a co Out podle ISTE). Zmiňuje v ní několik praktických příkladů toho, jak by úspěšné budování etických základů používání digitálních přístrojů (mobilů) žáky mohlo vypadat. Vyberu následující dva:
  1. Národní den Nikdo nejí sám (National No One Eats Alone™ Day):
    aktivita určená školám spoluorganizovaná žáky, při níž se celá místní komunita snaží budovat osobní kontakty s cílem eliminovat rozdíly a omezit šikanu. Vedlejším efektem je výchova k etickému používání mobilů a posílení empatie.
  2. Šikana dívky eliminována podporou příznivců (Teen Selling Prom Dress Bullied):
    18letá maturantka chtěla prodat své staré taneční šaty, aby si mohla koupit na slavnostní zakončení studia nové. Vyfotila se v nich a fotku dala na Facebook. Poté se stala terčem nevybíravých dehonestujících útoků. Naštěstí se našlo několik jedinců, kteří se proti šikaně postavili a strhli lavinu, která nakonec vyústila ve sbírku na nákup šatů více než dostatečnou.
Informatické myšlení a digitální občanství nejsou jedinými výukovými cíli, kterých bez přístupu žáků k digitálním zařízením vůbec nelze dosáhnout. Podle známé odbornice na vzdělávací technologie a autorky knihy o problematice domácího využívání přístrojů (The Art of Screen Time) Anyji Kamenetz „není ani tak důležitý čas jako to, co děti s přístroji dělají“ [4] (též viz Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů). Je mnoho aktivit, které jsou pro děti prospěšné – tvorba textu, prezentace, audia či videa, remix, kreslení, programování, tvorba webu či aplikací, 3D modelování, řízení robotů, komunikace s přínosným efektem, objevování na základě přijímaných informací (klidně i formou hry), to vše se zjevným potěšením z aktivního poznávání.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat