25.11.18

Nechte nás sakra učit dobře: Příběh druhý - Dělat dobře svoji práci

Jsem učitel, 45 let. Učím dějepis a němčinu na gymnáziu na maloměstě. Moje výuka dějepisu spočívala v tom, že jsem se snažil nutnou a zásadní historickou faktografii obohatit. Chtěl jsem žáky trochu do dějin ponořit, pokoušel jsem se o to, aby skrze emoce prožívali dilemata historických postav a zaujmout je pomocí historických příběhů, které jsem se snažil vykládat napínavě a dramaticky. Stávalo se, že mi žáci viseli na rtech a já vždy s určitým potěšením svůj výklad přerušil a přešel do – z mého pohledu – vědecké roviny, když jsem zavelel otevřít sešity a zapsat všechnu důležitou faktografii. Třeba přiznat, že té faktografie bylo hodně, ale v té době jsem to považoval za správné, protože jsem se stylizoval do role tzv. náročného učitele.




„Pane učiteli, proč si toho musíme tolik psát? Proč nám radši více nevyprávíte?“ ptali se často žáci, když už je bolely ruce z psaní.

„Dějiny nejsou jenom příběhy, dějepis je věda, kterou musíte znát,“ odpovídal jsem nekompromisně a dále diktoval.

„A proč pane učiteli?“

„Abyste se z historie poučili! Kdo nezná svou historii, je nucen si ji zopakovat,“ s chutí jsem využíval profláklé citáty a žáci sklapli, protože jsem měl, jako jeden z mála chlapů na gymnáziu, určitou přirozenou autoritu, na které jsem si dost zakládal. Měl jsem na škole dobrou pověst a myslel jsem si, že jsem skvělý učitel.

Můj pohled na sebe jako pedagoga však prošel radikální proměnou. Co čert nechtěl, stalo se, že mi selhalo zdraví a já trčel půl roku v nemocnici. Rozhodl jsem se využít volný čas sebevzděláváním. Uvědomil jsem si, že pořád kážu žákům o vzdělání, ale moje vzdělávání se smrsklo na několik málo seminářů o bezpečnosti práce či školním právu. Začetl jsem se do různých pedagogických knížek, zhlédl celou řadu přednášek a rozhovorů o vzdělávání na Youtube, procházel různé webové stránky a prošel jsem docela silným šokem. Tak trochu jsem si uvědomil, že jsem vlastně většinu života asi učil poněkud blbě. A asi i jsem učil i trochu proti školskému zákonu, protože když jsem si poprvé podrobněji pročítal dokumenty takzvaného Rámcového vzdělávacího programu, zjistil jsem, že „předepsané učivo k zapamatování“ vlastně už vůbec neexistuje.

Teď když to píšu, tak to působí, jako že jsem dosáhl náhlého osvícení, ale byl to delší – a trochu bolestný - proces, kdy jsem se musel vyrovnávat se svým egem. Nakonec jsem zjistil, že je prostě blbost, abychom chtěli po žácích takové množství odborné faktografie, když pro život a pro opravdu hluboké myšlení je třeba něco úplně jiného.

Vzpomněl jsem si na každodenní situace suplování:

„Já jdu za tebe suplovat fyziku\matematiku\dějepis, ale je to pro mě absolutní španělská vesnice – doufám, že máš pro mě přípravy.“

„Jasně, nemůžeme všichni umět všechno.“

Ale po žácích to chceme? Proč je na každý předmět specializovaný učitel, když žáci musí umět všechno? Jaktože učitel dějepisář nechce učit matematiku, když středním vzděláním prošel a měl by to všechno umět?

Pln elánu jsem se vrátil do školy rozhodnut, nacpaný Pettym, waldorfskými příručkami, moderní didaktikou, daltonskými přístupy atd. učit – velice zjednodušeně - především myšlenkové nástroje namísto odborné faktografie k zapamatování. V kabinetě jsem vyhrabal řadu DVD Ústavu pro studium totalitních režimů (kdo ví, kde se tam vzaly, nikdo na ně nikdy nesáhl) a začal učit jinak.

Psaní do sešitu nahradila práce žáků na jednotlivých úkolech a zadáních a moje dramatické vyprávění bylo nahrazeno diskuzí a aktivitou samotných žáků. Mluvili více oni než já. Namísto učebnice multimédia, oproti poslání sekerky z pravěku po třídě tvorba vlastních projektů.

Reakcí žáků bylo masivní nadšení, až mě to překvapilo.

Pokusil jsem se popsat, co dělám, svým dvou kolegyním dějepisářkám. Tvrdě jsem nepochodil – dlouho jsem se jim to snažil vysvětlit, ale nedokázaly přijmout, že cílem výuky nemá být „vědět učivo, které je napsáno v sešitě či učebnici.“ Trochu jsme se porafali. Zanedlouho si mě zavolal ředitel.

„Podívej, jsem rád, že ses uzdravil a my všichni ve vedení oceňujeme, žes přišel s určitými alternativními trendy,“ začal ředitel, „na druhé straně si myslíme, že by ses měl trochu zkrotit.“

„Proč?“

Ředitel si povzdechl.

„Jde o to, že ty žáky neučíš to, co mají umět na maturitu.“

„Ano, poslal jsem ti přece návrh změny maturity, aby...“

„Maturitu měnit nebudeme, nezlob se. Bavil jsem se s kolegyněmi a byl jsi prý přehlasován v předmětové komisi. Přesto pořád pokračuješ v tom neučení toho, co máš.“

„Hele, když se podíváš do RVP, vždyť jsem ti psal mailem...“

„Asi takhle: máme tady určitý zavedený systém, co žáci mají umět v jednotlivých ročnících, zhruba to odpovídá těm učebnicím, které psali daleko větší odborníci na dějepis, než jsi ty. Po tobě se chce, abys dělal dobře svoji práci – jako jsi to přece dělal celou dobu.“

Rozhovor mě vykolejil. V hodinách jsem však pokračoval podle výstupů z RVP. Před koncem školního roku si mě opět zavolali.

„Víš, usoudili jsme, že by bylo lepší, kdyby sis od příštího roku vzal hlavně ty němčiny. Dějepis převezmou kolegyně,“ začal ředitel.

„Nemají ty zápisy v sešitech, že?“ začal jsem pěnit.

„Ano. Prostě neděláš dobře svoji práci,“ pokrčil rameny ředitel.

Vybuchl jsem. Nedokázal jsem udržet nervy na uzdě. Už toho bylo na mě moc, před nějakou dobou se mi začala vracet nemoc a v ten okamžik jsem ředitele poslal někam, zařval svým nejsilnějším autoritativním hlasem, že dávám výpověď a třískl dveřmi. Doma jsem se rozklepal jako osika stresem.

Všechny příběhy jsou autorizovány, nicméně trochu stylizovány a upraveny.

Stránka Nechte nás sakra učit dobře na sociální síti Facebook vznikla na základě reakcí učitelů na články, ve kterých Jiří Karen zveřejnil své zkušenosti pedagoga pokoušejícího se učit inovativně a narážejícího na konzervativní tradici. Reakce potvrzovaly velice podobné zkušenosti.

5 komentářů:

Eva Adamová řekl(a)...

Jéžišikriste, lituji chudáky kolegy a ředitele, protože sledovat toto obrácení Ferdyše Pištory na víru pravou musí být docela nepříjemné.

A já mám jen jeden takový dotaz, ono se dnes na gymplech v dějepisu diktuje? Za nás tedy učitel valil fakta, zajímavosti i příběhy a my si psali, co jsme považovali za důležité. A tak to bylo ve všech předmětech kromě matematiky, fyziky a chemie, kde se psalo vyvozování na tabuli a počítalo, kecy kolem toho jsme ale zase museli chytat sami.

Ivo Mádr řekl(a)...

"ono se dnes na gymplech v dějepisu diktuje?" Nediktuje. Debatovat se také dá, ale s rozumem. Studenti si musí vytvořit aspoň nějaké základy. Je to o faktech, návaznosti, chronologii, mezipředmětových vztazích, četbě, sledování historických dokumentů,..Aspoň trochu znalostí by si měli žáci přinést i ze ZŠ. Nemůžu přece diskutovat, když neznám faktografii. A tu by snad mohli žáci gymnázia zvládnout.
Panu učitelovi přeji především hodně zdraví.

krtek řekl(a)...

Nám ny gymplu (86-90) taky nediktovali, učitelka vše psala na tabuli. Zkoušelo se stylem - je-li dobrovolník, má přednost, jedno zkoušení za čtvrtletí znamenalo jednou za čtvrt roku se pořádně naučit.
Kupodivu nás to bavilo a nenapadlo nás, že je na tom něco špatně. A když v roce 88 řekla, že si do kabinetu můžeme prohlédnout Tisíc slov, ani mne nenapadlo, že si "koleduje" a dělá něco nepatřičného.
Tím neříkám, že se nedá dějepis učit ještě nějak jinak, ale škola by - podle mne - měla nadchnout zájmem o dějiny a naučit základní orientační body v dějinách.

Ygrain řekl(a)...

Nám paní profesorka v dějepise diktovala. Ještě pořád si pamatuju, jak kteřísi vítězové "rozchvátili zbytky padlých feudálů" a vypadlo jí z toho "statků". Když jsem se definitivně rozhodla, že půjdu učit, měla jsem ji před očima jako vzor učitele, ke kterému rozhodně nechci dospět - ne kvůli metodě výuky, ale protože mi tehdy na gymplu bylo stydno, co všechno si od některých výlupků nechala líbit (ne, Třebešín to nebyl, ale některé věci už byly za hranou běžné nekázně).

V ostatních předmětech jsme si dělali výpisky z výkladu a většina učitelů také nebazírovala na jednom každém faktu (češtinářka nechtěla všechny básnické sbírky a data vydání atd.), jenom v zeměpise jsme si zapisovali české rybníky v pořadí podle plochy a objemu vody. Naštěstí se to pak nezkoušelo.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Pytlici si už nevzpomínají, jaké že to za té jejich školní docházky bylo, ale muselo to být strašné. Brrrrr. Proto jsou pytlici učitelé, aby to těm nastupujícím generacím také řádně zasolili.
Tak si jen připomenou, že když učili ve škole, kterou sami před lety absolvovali, a dostali supla v odborném předmětu, v kterém neměli vlastní přípravy, vzali si sešit ze svých studií, v třídnici se podívali, co se dělalo minule, a v pohodě navázali. Jsou věci, které mají platnost nadčasovou.
Když pytlikům v jejich stávajícím působišti odnímali výuku matematiky, bylo to mimo jiné i proto, že si rodiče údajně stěžovali, že toho mají dětičky málo napsáno v sešitě. Co měli žáci v hlavě, už nikdo nezjišťoval. Patrně se dovodilo, že tam nemají taky nic. Doba se mění překotně.
Od svých žáků pytlici vyžadují, aby věděli, o čem se v hodině mluví a co a jak se tam dělá. Jak k takovému stavu žáci dospějí, je jejich věc.
Jinak jsou pytlici pověstní tím, že si pořád něco zapisují. Až tím mnoha lidem lezou na nervy. Ona se pak pravda obtížně překrucuje, totiž.

Okomentovat