24.11.18

Nechte nás sakra učit dobře: Příběh první - Možná si zvyknu

Jsem učitelka, 29 let. Když jsem po vystudování kombinace angličtina – český jazyk nastoupila na základní školu, setkala jsem se otevřeným prostředím. Kolegyně, vedoucí předmětové komise, byla poměrně liberální. Měla jsem tedy v hodinách poměrnou volnost. Mohla jsem zkoušet různé vyučovací metody. Moje základní vyučovací filozofie byla, že v hodinách mají pracovat hlavně žáci, roli učitele jsem vnímala jako moderátora výuky. Snažila jsem se vyhýbat frontálnímu výkladu a sešity jsem používala spíš jako zdroj papíru pro jednotlivé aktivity, žáci hráli divadlo, připravovali si a pilovali vlastní vyprávění příběhů před třídou apod. Bohužel jsem musela po roce odejít, protože se vracela kolegyně z mateřské dovolené. Až zpětně jsem zjistila, že „má“ škola byla alternativněji laděna a svou alternativou proslulá.




Když jsem po půl roce po náročném hledání zaměstnání nastoupila na jinou základní školu, situace se radikálně změnila. Zdálo se mi, jako bych se vrátila někam do minulosti. Výuka zde znamenala následovné – učitel přijde do třídy, nadiktuje žákům do sešitu učivo, mlčící žáci si učivo zapíší, žáci se učivo naučí na písemku. Jakékoliv jiné pojetí bylo vnímáno kolegy s pohrdáním.

„Hrát si, pořád si jen hrát, to vaše generace umí. Učení není zábava, učení je o vůli a disciplíně,“ sděloval mi blahosklonně starší kolega mezi poznámkami na hraně sexismu.

Byla jsem z toho zmatená. V předmětových komisích se pracovalo s tematickými plány, které byly pro učitele závazné. Bylo nám přísně nařízeno probírat konkrétní učivo. Když jsem ono učivo hledala v RVP, zjistila jsem, že se zřejmě jedná ještě o staré osnovy. Poukázala jsem na to, že takové učivo v ŠVP vůbec není zmíněno.

„To vás nemusí zajímat, co je v dokumentech školy. Od toho tady je předmětová komise, aby se vědělo, co přesně se musí v hodinách učit,“ odpověděla mi na dotazy nekompromisně kolegyně, ne zas o tolik starší než já.

Snažila jsem se skloubit výuku podle osnov s moderní didaktikou, ale moc to nešlo. Vždycky jsem totiž něco nestihla a dostala jsem se do skluzu. Začaly přicházet problémy.

„Paní učitelko, objevují se na vás stížnosti, že neprobíráte s žáky všechno učivo. Co mi k tomu řeknete?“ konfrontovala mě zástupkyně na koberečku a já musela plačtivě přiznat, že se polepším. Zpětně se za sebe trochu stydím, že jsem nebyla asertivnější.

Zkoušela jsem přejít na metodu, kdy jsem zhruba dvacet minut diktovala do sešitu a na deset zadala práci z učebnice, práci s učebnicí měli dělat převážně za domácí úkol, učitel by se podle zástupkyně neměl v hodinách flákat tak, že jenom kouká na pracující žáky. Posledních patnáct minut jsem se snažila vsunout nějaké aktivity, ve kterých by žáci měli prostor pro vlastní činnost - psaní výkladu za činnost totiž moc nepovažuji.

„Milá kolegyně, je hezké, že se snažíte s žáky si hrát. Hry si ale necháme na konec školního roku, až bude probráno všechno učivo a žáci ho budou umět, ano? Až všichni napíšou testy na jedničku, tak se domluvíme, že vám ty hry povolíme, co říkáte?“ druhé sezení se zástupkyní bylo daleko nepříjemnější.

Nejhorší na tom všem bylo ono blahosklonné mentorování. Připadala jsem si jako neposlušná a hloupá žákyně, která neví, jak se správně učí. Když jsem argumentovala moderní didaktikou, dostalo se mi jenom chápajících úsměvů a rad „že ve školské praxi je to všechno stejně jinak“.

Blížil se konec školního roku a má výuka se proměnila v tabuli, křídu, slova a sešit. Cítila jsem se vyčerpaná, protože kázeň žáků se v takto vedené hodině rapidně zhoršovala. Měla jsem strach o úvazek, protože jsme s manželem chtěli začít společně bydlet. Prodlouží mi smlouvu nebo neprodlouží?

V červnu si mě zavolala ředitelka i se zástupkyní. Jak působily před tím ledově a odtažitě, najednou roztály a chovaly se nesmírně přátelsky:

„Můžeme si tykat, ne? Podívej, každý jednou začíná, to je jasné, že nebudeš umět všechno hned ze začátku, na fakultě tě nic nenaučili. Bavili jsme s rodiči a podrobně si prošly sešity tříd, kde učíš. Nejsou samozřejmě ještě dokonalé, nějaké učivo tam chybí, ale jde vidět velký pokrok. Je třeba ještě zapracovat na struktuře, okrajích, ale už jdeš správným směrem.“ Zeptaly se mě, jestli bych chtěla pokračovat, já samozřejmě přisvědčila.

Další rok stupidního diktování? Potřebuji plat. Na druhou stranu, člověk se tolik nenadře. Nevím. Možná si zvyknu. Anebo ze školství odejdu.

Všechny příběhy jsou autorizovány, nicméně trochu stylizovány a upraveny.

Stránka Nechte nás sakra učit dobře na sociální síti Facebook vznikla na základě reakcí učitelů na články, ve kterých Jiří Karen zveřejnil své zkušenosti pedagoga pokoušejícího se učit inovativně a narážejícího na konzervativní tradici. Reakce potvrzovaly velice podobné zkušenosti.



2 komentáře:

Eva Adamová řekl(a)...

Nevěřím tomu, že kdyby dotyčná učila tak, aby děti něco uměly, ať už alternatvně nebo nealternativně, že by s ní jednali popsaným způsobem. Pravděpodobně by jí nikdo nezakazoval v hodinách využívat zajímavé aktivity a hry, kdyby byla schopna sama poznat rozumnou míru jejich využívání.

Ygrain řekl(a)...

"kdyby byla schopna sama poznat rozumnou míru jejich využívání."

Bingo. Ony jsou totiž tyhle aktivity vesměs hodně náročné na čas, který pak chybí jinde. A jak vzpomínám na svá začátečnická léta, právě distribuce času je ze začátku kámen úrazu, protože ho nikdy není tolik, kolik by člověk chtěl. Chvíli trvá, než člověk dojde na to, co je kdy efektivní.

BTW, když slečna nechtěla ztrácet čas psaním zápisků, co takhle občas použít pracovní listy? Dají se do nich vepisovat klíčové údaje, výsledek vlepit do sešitu, čas uspořen.

Okomentovat