20.11.18

Monika Gordíková: Mých žáků je mi často líto, říká učitelka školy v problematickém Janově

Alena Michalská učí 36 let na základní škole v litvínovském Janově, který je považován za romské ghetto. Skladba obyvatel se odráží i ve škole, dětem musí více vysvětlovat základy hygieny či je učit slušnému vyjadřování. „Oproti jiným školám je to tady hodně jiné,“ přiznává učitelka prvního stupně.


Z článku v iDNES.cz vybíráme:

Tím se dostáváme k tomu, že učíte na hodně specifické škole, protože se nachází v ghettu. Asi každý by se zeptal, proč tu jste, co vás tu drží?
Je pravda, že hodně mých kolegyň už před mnoha lety odešlo. Říkaly mi, abych šla také. Nejdříve mě tu držely dcery, které sem chodily. Ale i když odešly, necítila jsem nutnost jít také. Přišlo mi, že rozhodně není jen trend Janova, že jsou děti neukázněnější, živější. Že to není jen problém romské populace, ale že je to problém současné doby. Vždy jsem se však snažila třídu nějak ukočírovat. Ano, musíme si přiznat, že je tu dnes spousta problémových dětí, které pocházejí z hodně problémového prostředí. Ale zároveň jsou ve třídě pokaždé děti, pro které to má smysl. Pořád jsou tu děti, které si nádherně vedou sešit, umějí například perfektně odříkat vyjmenovaná slova, snaží se. Pro některé děti to zkrátka cenu má a pro ty to dělám. A když už jsem vydržela do teď, vydržím až do důchodu, který mě čeká za šest let.(...)

Zmínila jste funkci rodiny. Zázemí dětí je tady mnohdy hodně špatné. Jak často vás přepadne pocit lítosti nad těmi dětmi?
Hodně často. Když tu situaci poznáte, pochopíte, proč je dítě takové a takové. Když třeba vidíte rodinu s mnoha dětmi, nezaměstnanými rodiči, kteří jsou navíc na drogách, a před vámi dítěti sprostě nadávají, nemůže vám to být lhostejné. V takovou chvíli máte pocit, že mu to musíte nějak vynahradit. Většina takových dětí je hrozně vděčná. Když je pohladíte, dáte jim samolepku nebo když otevřete bonboniéru a nabídnete jim, rozzáří se jim oči. Řeknu vám možná až neuvěřitelnou věc. Dříve se děti nechávaly po škole za trest. Já jsem ale zažila případy, kdy zlobily schválně, aby tu mohly se mnou zůstat po vyučování. Nechtěly domů. Tohle vás musí chytit za srdce. Máme tu děti z paneláků, kde nemají vodu nebo teplo. Chodí třeba pořád ve stejných ponožkách, dokud nejsou úplně děravé. Učitelé proto občas přinesou i nějaké oblečení z domova po svých dětech nebo vnoučatech a darují jim ho. Velký problém je s pomůckami. Děti je nemají. Jak ale pak máme pracovat? Je už naprostou samozřejmostí, že máme na stole zásobu všeho, co má být součástí penálu. Často také nakupujeme sešity, obaly a potřebné pomůcky nejprve ze svých peněz, ne z třídního fondu. Rodiny to poté splácejí. Bohužel jsou i případy, kdy nesplatí nic.(...)
Na inkluzi tedy moc pozitivní názor nemáte?
Nemám. Nejsem pro to, aby se děti s handicapem zcela oddělovaly. Mohly by s námi třeba zpívat nebo kreslit, ale na matematiku nebo češtinu by měly být s žáky se stejnými problémy. Vždyť i pro to dítě s handicapem je stresující, když má vedle sebe spolužáky, kteří jsou rychlí, pohotoví. Vedle nich jen těžko zažije pocit vítězství. Je totiž zase pro změnu těžké ukočírovat ostatní děti, aby nesoutěžily a nechaly pomalejší spolužáky vyhrát. A vám se zároveň nechce ty rychlé a šikovné brzdit.
Zdroj: https://usti.idnes.cz/ucitelka-prvni-stupen-zakladni-skola-janov-litvinov-alena-michalska-romske-ghetto-gk4-/usti-zpravy.aspx?c=A181119_440181_usti-zpravy_vac2

Žádné komentáře:

Okomentovat