15.10.18

Bořivoj Brdička: Co bylo špatně

Zamyšlení nad současnými problémy vzdělávacích technologií, které souvisejí s vývojem pedagogiky v minulém století.

My vychovatelé si uvědomujeme, jak důležité pro budoucí vývoj je znát historii. Lidstvo má tendenci přes měnící se podmínky opakovat stále stejné chyby. Je docela zbytečné bazírovat na detailech a žádat po (budoucích) učitelích, aby znali dílo mnoha průkopníků pedagogiky a měli v hlavě jimi definované pojmy. Ve většině případů to jejich schopnost učit příliš neovlivní. Přesto si troufám tvrdit, že povědomí o historii vzdělávacích technologií je nezbytnou složkou kompetencí potřebných k jejich využití ve výuce. Zkusme se podívat na to, co stojí za to znát.

Mohu pro studium historie vzdělávacích technologií doporučit hned několik hodnotných zdrojů. Začít bychom asi měli u toho, co zaznamenávají pamětníci, kteří stáli u zavádění technologií do výuky v dobách prvních počítačů. Když pominu svůj vlastní skromný příspěvek (nejstarší zachovaný článek z roku 1990), nabízí se například bývalý profesor Plymouth Institute of Education Steve Wheeler, který ve svém blogu v roce 2016 zmapoval svých 40 let působení v oboru (#40years of educational technology) [1]. Hned po něm je třeba jmenovat profesora Open University Martina Wellera a jeho nedávný přehled posledních 25 let vývoje vzdělávacích technologií (25 Years of EdTech) [2]. V seznamu pamětníků určitě nesmí chybět také expert kanadské poradenské a výzkumné společnosti podporující online vzdělávání Contact North Tony Bates se svou e-knihou Teaching in a Digital Age, a známý aktivní kalifornský výzkumník emeritní profesor Larry Cuban. O všech již dříve Spomocník informoval (Wheeler, Weller, Bates, Cuban).

Obracet se ale není třeba jen k pamětníkům. Řekl bych, že jako největší odbornice na historii vzdělávacích technologií se v poslední době etablovala nám známá kurátorka Audrey Watters (viz Zapomenutá historie vzdělávacích technologií). Věnuje se problematice skutečně systematicky, studuje původní dokumenty, přednáší, komunikuje s odborníky a píše knihy. Tu poslední (Teaching Machines) se chystá vydat MIT Press. Vypůjčil jsem si od ní název tohoto příspěvku (What Went Wrong) [3]. Podle ní mají přetrvávající problémy vzdělávacích technologií hluboké kořeny v samotné pedagogice a datují se do počátku 20. století.

Všichni výše jmenovaní odborníci více či méně naznačují, že ten hlavní problém je spojený s existencí dvou vzájemně neslučitelných přístupů aplikace vzdělávacích technologií. Seymour Papert je v 70. letech označil jako instruktivní a konstruktivní, ale jejich původ je třeba hledat již u Thorndika (Edward Lee Thorndike) a Deweye (John Dewey). Oba se jako významní psychologové ve 20. letech pokoušeli reformovat americké školství, každý ale na naprosto odlišných základech.
Thorndike jako behaviorista věřil, že chování člověka (stejně jako zvířat) lze ovlivňovat prostřednictvím vjemů a že výchova má být postavena na nácviku potřebných dovedností (znalostí), které lze exaktně definovat a v podobě vzdělávacího obsahu vpravit do kurikula. Podle něj jsou schopnosti každého jedince do značné míry determinovány původem, a proto musí existovat společenská hierarchie, v jejímž rámci ti schopnější řídí méně schopné. Zásadní roli mají instituce (univerzity) a státní byrokracie. Výsledky učení je možné měřit, nejlépe prostřednictvím standardizovaných testů, které eliminují individuální pohled hodnotitele.

Dewey jako progresivista (předchůdce konstruktivismu) naopak věřil, že by každý člověk měl bez omezení rozvíjet své schopnosti a že nejvhodnější výchovou je praktická činnost čerpající podněty z prostředí, v němž dítě žije. Již u něj se objevuje snaha motivovat a aktivizovat žáky řešením vhodných problémových situací. Obsah není třeba přesně definovat a výsledky sumativně testovat. Kvalita demokratické společnosti je přímo závislá na vzdělání všech (též viz Freireho kritická pedagogika a technologie).

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat