4.8.18

Neargumentujte v diskuzi o zákazu mobilů ve školách Spitzerovou Digitální demencí!

Když francouzský parlament schválil zákon, který zakazuje používání mobilů ve školách i o přestávkách či na školních hřištích, rozpoutala se celá řada diskusí u článků i na sociálních sítích. Podle francouzských zákonodárců má striktní zákaz zamezit závislosti dětí na mobilech a tabletech, má se zvýšit kvalita výuky a má se také zabránit šikaně, ke které jsou mobily někdy zneužívány, a také zabránit prohlížení pornografických webů u starších dětí. Tyto důvody jsou bezesporu závažné, ale zákaz ignoruje pozitiva moderních technologií i jejich vzdělávací potenciál. U nás se ale začalo argumentovat hrozbou digitální demence z pera Manfreda Spitzera a je proto třeba si připomenout nedostatky jeho knihy.

Rozsáhlou recenzi knihy Manfreda Spitzera Digitální demence zveřejnil před čtyřmi lety Michal Rybka, vystudovaný psycholog, publicista a vývojář počítačových her, na webu PCTuning.cz. Vybíráme z ní závěr:

Opravdová katastrofa je v tom, že zatímco Prof. Dr. Dr. Manfred Spitzer vede svůj antidigitální džihád založený na osobních pohnutkách, přimíchává do něj skutečné a zcela reálné problémy, které se v záplavě jeho zmatených ideologických výlevů ztrácejí a v poselství o chození po loukách a pojídání bobulí taky zcela zanikají.

A přitom je skutečně nutné řešit bezpochyby vážné problémy, které nové technologie přinášejí, mezi nimiž jmenujme:
  1. Redukce objemu práce, která vede k nárůstu nezaměstnanosti. Globalizace vzala práci méně vzdělaným, nástup umělé inteligence ji bude brát i vzdělaným. Budoucností světa, ve kterém bude objektivně málo práce, se ale zatím zabývá málokdo.
  2. Informační přehlcení, kdy příliš velký objem informací vede k „rozhodovací paralýze“. Obrovský objem dostupných informací způsobuje, že klasické modely práce s informací jsou bezcenné, prostě tu horu věcí nelze zpracovat. Zvýšení rychlosti zpracování a „klouzání po povrchu“ jsou přitom logickým důsledkem informačního přehlcení. Pokud máte v knihovně tři knihy k tématu, můžete si je přečíst. Pokud máte k dispozici online kolekci, kde jsou podobných dokumentů tři miliony, máte opravdu problém.
  3. Vyhledávací problém, který má dvě komponenty: Nutnost naučit se informace efektivně vyhledávat a klasifikovat a potom problém s předtříděním informací, které dělá za vás neviditelně umělá inteligence (Google bubble). Jsou to přitom spojité nádoby: Umělá inteligence vám může pomoci s hledáním, ale rozhoduje za vás. Anebo někdo, kdo ji řídí, ji řídí tak, že rozhoduje za vás.
  4. Strašlivá, šílená a naprosto zcestná penetrace reklamou, která se v řadě případů maskuje za regulérní informace, aby zvýšila svůj impakt. Tento problém se týká všech médií, která zavedla tak zvané „komerční články“, které často hraničí s podvodem, protože uvádějí čtenáře v omyl.
  5. „Problém švédského stolu“, který vede k tomu, že místo užitečných informací vyhledáváte ty zábavné, což vede k prokrastinaci a k omezení osobního rozvoje.
  6. Výchova k digitální hygieně, tedy k dosažení vyrovnaného a udržitelného životního stylu. Dětské koncentrační tábory bez internetu jsou v tomto směru stejně špatné, jako nekonečné herní maratony. Jak ale vychovávat k balancovanému životu se neví, protože zatím nám jsou tyto tábory předkládány jako moderní terapie. (Vsadím se, že za dvacet let se na ně budeme dívat stejně, jako na lobotomii, elektrokonvulzivní terapii anebo inzulinové šoky.)
  7. Otázky soukromí, špionáže a bezpečnosti. To je asi nejviditelnější problém dneška.
  8. Sezení na zadku a naprostý nedostatek fyzického pohybu, což není dobré obecně, ať už tak činíte u digitálních médií, anebo v klasických školních škamnách a kancelářích.
  9. Mezigenerační propast, kdy si starší a mladší generace nerozumí (ale ta je u téhle knihy velmi patrná a má šířku Tichého oceánu). Tato propast způsobuje, že si „nový svět“ buduje svoje vlastní pravidla a může jen velmi omezeně čerpat ze zkušeností starší generace. Tato propast není prospěšná pro nikoho, ale Bin Ladenovský a Spitzerovský pohled na věc (co je nové, to je špatné) problém neřeší, naopak ho akceleruje.
Uvedené problémy se neřeší ani dnes a zdá se, jakoby Michal Rybka v šestém bodu dnešní zákazy předvídal.

Dalším autorem, který na Spitzerovu knihu reagoval byl Patrick Zandl:

Na vrub Spitzerovy Digitální demence jsem si dovolil mírně polemicky pojmout do dnešní MF Dnes: "Ještě před pěti lety bylo moderní zamýšlet se nad tím, jak psaní SMS proměňuje naše ruce a jakou genetickou výhodu budou mít lidé s většími palci, kteří budou schopni ťukat na tlačítka rychleji. Poté se proměnil způsob psaní zpráv na mobilním telefonu díky dotykovým obrazovkám a zvětšený palec se rázem proměnil v slepou vývojovou větev přizpůsobení se člověka technice.

Bylo by potřeba mnoha generací, tedy spíše staletí, aby taková výhoda rozpohybovala zamrzlou evoluci, promítla se do genetické výbavy a stala se trvalou změnou. A to je ten problém, který s vyhodnocováním vlivu moderní techniky na děti budeme mít."

Ne, prostě jsme si se Spitzerem nesedli, což se dalo poznat už v tom rozhlasovém vystoupení, kdy jsme ho označili za výmysl hackerského spolku, který chtěl otestovat, zda veřejnost přijme sebedebilnější virtuální postavu vydávanou za reálnou :)




Dvě recenze přinesl web IKAROS.cz v 6. čísle roku 2014. Jan Lukavec v první z nich uvádí:

Jinak je ale jeho kniha dlouhou tirádou jak z černé kroniky, seznamem všech možných negativních účinků digitálních médií, na které si čtenář jen dokáže vzpomenout (a případně i dalších, na které by sám nepřišel). Spitzer uvádí množství výzkumů, které mají dokládat jeho velmi negativistické teze, ale interpretuje je selektivně. Takže například graf, který ukazuje, že sledování naučného filmu může být pro děti stejně přínosné jako kreslení (na rozdíl od sledování zábavného animovaného filmu), mu slouží jen k útokům na animované filmy, aniž by rozvinul onen „vzdělávací“ potenciál televize (ten připustil jen u pořadu, jehož byl sám původcem).

Uvádí idealistické plány těch, kteří se snaží zavádět „digitálno“ do školní výuky, ale praktické zkušenosti byly podle něj většinou smutné. Ještě relativně dobrým příkladem použití digitálních médií v praxi je podle něj příhoda, kdy studenti měli vypracovat referát o Gruzii, ale předložili v PowerPointu vypracovanou prezentaci o americké Georgii[2]. Nejčastěji ale místo výuky studenti surfovali po pornografických stránkách, místo vzdělávacích her a procvičování příkladů z matematiky čas věnovali hraní akčních her. Digitální média jsou přitom podle autora obecně dobře přijímána, ale z dost podivných důvodů: „Máme je rádi, protože celou hodinu nepotřebujeme myslet. Učitelé je milují, protože celou hodinu nemusí vyučovat, rodiče je milují, protože jsou důkazem, že jejich škola je technicky na výši“. Někdy přitom autor zaujímá pozici jakéhosi osamělého bojovníka, který údajně stojí sám proti většině (a kritizuje například církve, že v této oblasti nedělají dost), což není zcela přesné tvrzení, protože minimálně o škodlivosti násilí v médiích se píše i debatuje celkem hojně.(...)

Důsledky digitálních médií pro jazykové a vyjadřovací schopnosti žáků a dětí líčí velmi černě zkušený pedagog Jiří Kostečka. Podle něj se u současných českých maturantů zcela zřetelně snižují jejich vyjadřovací schopnosti i slovní zásoba, takže až třetina studentů tohoto věku už nerozumí slovům jako „pověra“, „bezbřehý“ nebo „mamon“. Kostečka doplňuje: „Pozoruji dramatickou změnu, která naprosto jasně časově koinciduje s vpádem videa – už to dokázalo odvést řadu mladých od četby. Samozřejmě naprostou ,katastrofou‘ v tomto smyslu byla invaze počítačů a mobilů. I DVD pak udržovala mladé díky lepší kvalitě a nabídce u obrazovek. Přidejte možnost daleko víc cestovat a zjistíte, že by naopak byl zázrak, kdyby se četlo stejně. Suma sumarum: generace 10-18 let čtou podle mého odhadu cca od r. 1995 pětkrát méně než jsme četli my, navzdory tomu, co říkají výzkumy Jiřího Trávníčka. Digitální čtečky nic nemění, jen naopak umožní stahovat si nekvalitní četbu“.(...)

Abych parafrázoval název jisté knihy o Romech, je jisté, že s digitálními médii budeme žít i v budoucnosti, jde jen o to jak. Nežli je démonizovat se v takové situaci zdá přínosnější hledat způsoby, jak posilovat jejich pozitivní působení a oslabovat onen vliv negativní, i když je jistě také důležité si ho uvědomovat a upozorňovat na něj. A pokud vaše děti neshledávají třeba v digitálních hrách žádné velké zalíbení, asi není nutné je do nich nějak zvlášť nutit…


Z druhé recenze Petra Lupače s názvem Po stopách digitální demence: připravují nás technologie o rozum? vybíráme:

Samotný název "digitální demence" má dle Spitzera své kořeny někdy okolo roku 2007 v jižní Koreji, v zemi s třetím největším IDI (ICT Development Index) na světě, sítí psychiatrických klinik specializovaných na léčení závislosti na ICT a vládním programem povinné školní výuky kurzů věnovaných prevenci závislosti na ICT. Ve druhé polovině roku 2013 světovými médii (Telegraf, Daily Mail, Fox News,...) a světem online proběhla zpráva o zjištění jihokorejských lékařů, že stále více korejských náctiletých intenzivních uživatelů ICT trpí příznaky předčasné demence, které se jinak v tak nízkém věku objevují jen po těžkém úrazu hlavy nebo po vážném psychiatrickém onemocnění.

Hlavní zdroj, dr. Byun Gi-won, stejně jako jeho uváděná klinika "Balance Brain Center", ovšem podle Internetu neexistují, stejně jako jakákoli odpovídající výzkumná studie (pokud některý čtenář zdroj dohledá, nechť prosím kontaktuje autora této recenze). Druhým zdrojem je vyjádření již lépe dohledatelného psychiatra Kima Dae-jina ze Seoul St. Mary’s Hospital, který pracoval s několika náctiletými pacienty, jejichž těžké poškozených kognitivních schopností připisoval faktu, že tito pacienti trávili od útlého věku svůj čas před televizí, se smartphonem a videohrami. Jakkoli je minimálně tento druhý zdroj varovným signálem, není argumentem pro tvrzení o plošné hrozbě digitální demence v důsledku užívání ICT.(...)

Právě absence odpočinku pro mozek díky neustálému přísunu informací a neustálé přeskakování z jedné činnosti na druhou, umožněné neustálým připojením k Internetu přes smartphony, vede k tomu, že se u silných dětských uživatelů ICT schopnost koncentrace a orientace na dlouhodobý úkol nemůže patřičně rozvinout. Spitzer toto zjištění dále domýšlí připomenutím vztahu mezi sebeovládáním a schopností koncentrace na delší či složitější úkol – pokud dítě vystavíme rychlému sledu nesouvislých informací (např. rychlý animovaný film), sníží se výrazně jeho schopnost úspěšného splnění úkolu založeného na schopnosti sebeovládání. Pro digitalizaci školy obecně z toho plyne jedno ponaučení: má-li být v určitých smysluplných kontextech úspěšná, musí být technické parametry ICT a organizace výuky uzpůsobeny tak, aby bylo maximálně zabráněno rušivému potenciálu technologie.(...)

Pokud bych měl knihu nějak souhrnně zhodnotit, je potřeba mezi jejími klady vyzdvihnout zejména přínosnost k otevření diskuse na téma negativních důsledků intenzivního užívání ICT na děti. Vědecky zajímavý, protože v sociálních vědách značně opomíjený, je rozdíl efektů užívání ICT na malé děti, děti a dospělou populaci. Díky omezení běžných výzkumných postupů na dospělou populaci totiž až do nedávné doby docházelo k tomu, že se zjištění získaná výzkumem dospělé populace mechanicky přenášela na děti a dospívající, kteří jsou z hlediska kognitivního a sociálního vývoje v odlišné situaci.(...)

Mezi hlavní nedostatky knihy patří již zmíněné neadekvátní zobecňování zjištění a dílčích závěrů. Spitzer tak často v závěrech opomíjí jedno neopominutelné pravidlo mediálních účinků, a to, že všechny negativní efekty užívání ICT, o nichž hovoří, se projevují průkazně jen u dětí s excesivním užíváním, a nebo ve fázích vývoje, kdy je potřeba rozvoje patřičných schopností poškozována nutností užívat nevhodné digitální prostředky (jako např. nutnost psát na tablet, neboť je to nařízení ministra školství). Podobně autor neadekvátně zobecňuje zjištění o dětech, z nichž činí relativně homogenní populaci ("mladí jen tak bez rozmyslu klikají na všechno možné" na s. 217) a přenáší je obecně na škodlivost pro člověka jako takového. Spitzer dále neadekvátně zobecňuje i co se týče Internetu jako takového. Internet je značně heterogenní a najdeme v něm i pravé opaky toho, jak jej zjednodušuje.

Pro (nejen vědeckého) čtenáře ztrácí důvěryhodnost, když napíše, že "Internet je plný negativních sociálních kontaktů, sahajících od předstírání, že jste někdo jiný, přes švindlování a podvody až k závažné kriminalitě" (s. 117). Autor si dále není vědom pasti technodeterminismu – není nic lepšího, než udělat z neživé věci obětního beránka, který může za nedostatečný přístup rodičů, nekompetentní novináře a populistické politiky. Digitální technologie sice mají určité účinky, plynoucí z jejich formy a funkcí, ty jsou ale značně podřízené společenskému prostředí, v němž se mohou projevit.


Manfred Spitzer sice vydal bestseller, ale jeho atak na technologie je nesmyslný stejně jako zákaz mobilů na francouzských školách. Aktuální problémy abúzu digitálních technologií u nejmenších dětí neřeší.

15 komentářů:

Petra Boháčková řekl(a)...

Děkuju, Janku :-)

Zdeněk Nutz řekl(a)...

Jenže bohužel. To bude asi ten problém s kritickým myšlením. Neustále mě tu knížku někdo ometá o "ústa".
Nakonec stejně jako je bolí hlava z Wifi a na internetu jsou jenom samý blbosti. Už od roku 1992, kdy jsem na třídních schůzkách téměř proti všem bránil připojení školy na internet (je tam jenom porno a výroba atomové bomby) si stále dokola připadám jako africký misionář. A konec je v nedohlednu. Zvlášť pokud budou v politice lidé s názory jako ten pan Matěj.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Zákaz i příkaz používat mobilní komunikátory ve škole jsou ze stejného pytliku pitomostí. Nic jiného než projev trdlovitosti odborníků na vzdělání ať už ve státní správě ve školství, a nebo mimo ni, kteří jsou nezvratně přesvědčení, že právě oni na to právě teď kápli, a že všechny nesrovnalosti budou od teď srovnány.
K lehce hořkému pousmání ovšem je, když na obojím trvají jedni a titíž expertí v zanedbatelně krátkém časovénm období zákaz s příkazem pravidelně střídaje, aniž by dopady svojí trdlovitosti kdy dohlédli. Že potíže spočívají v něčem úplně jiném, netuší zhola.
Trdla prostěěě...

Jiri Janecek řekl(a)...

No, já Spitzera nečetl, takže bych jím asi ani neargumentoval... Úryvky jsem četl, a až na ten poslední mi přijdou trochu mimo...

Když jsem dělal didaktiku chemie, bylo to z třetiny repetitorium středoškolské organiky, z třetiny sopka z dichromanu a jiné "zajímavosti" a zbytek povídání a ukázky o potenciálu výpočetní techniky ve výuce chemie... Pomatuju si program na vyčíslovaní koeficientů rovnic a vizualici MD simulace Lennard-Jonesovy tekutiny při různých podmínkách... Z pohledu středo- i základo- školské chemie věci s prominutím k hovnu... Jen jak dobře učit chemii tam chybělo.

Za těch dvacet let se do těch počítačů investovaly další miliony a furt nevidím, k čemu by mohly být tak dobré, že by je běžný školák potřeboval víc něž jednou za kvartál (pokud se teda neučí je obsluhovat nebo na nich programovat).
---
K zákazu telefonů samotnému - když jsem byl dítě, taky jsme hračky do školy nosit neměli... I když třeba takové tamagoči rozvíjelo náš smysl pro péči o druhé lépe než živé morče.

S ohledem na tu přípravu na život, jaký je, bych doporučoval nějaké zákazy držet...

Nicka Pytlik řekl(a)...

když jsem byl dítě, taky jsme hračky do školy nosit neměli

V časech školních pytliků se hračky do školy nenosily. Hračky se vytvářely ve škole přímo ve výuce z předmětů v tom kterém předmětu a okamžiku dostupných.
Pytlikům není známo, jestli někdo zaregistroval, že se v éře mobilních telefonů snižila hladina hluku o přestávkách a četnost kázeňských přestupků a úrazů z rozjívenosti.
Ono se to projevuje i v samotném procesu zkompetentňování. Občas někdo z pařanů stržen emocemi radosti či zklamáním vykřikne. Málokdy sprosté slovo. Jinak je ale celkem klid a pořádek. Když už tedy děti do školy přijdou, tak alespoň tolik neprudí.

Eva Adamová řekl(a)...

Pane Janečku, to že neexistují dobré aplikace pro výuku chemie a i dalších předmětů není chyba počítačů ale je to problém lidí, kteří nejsou schopni vytvořit vhodný výukový software, který by využíval všech možností techniky. On to totiž jaksi není nikdo ochotný zaplatit. To víte, na do detailu propracovaných střílečkách se dá víc vydělat.

Zdeněk Nutz řekl(a)...

Ve skutečnosti to na normální škole, kde se dokáží domluvit na pravidlech stejně funguje a to hlavně bez nějakých zákazů shora (možná stejně dávno před superzákazem fungovaly nekuřácké hospody)
V hodině jsou mobily vypnuté, včetně zvonění, pokud k tomu nejsou žáci vyzváni.
Po dohodě s kantorem na začátku hodiny si žák, čekající důležitý hovor, může požádat o výjimku.
Natáčení a fotky z prostředí školy se nesmí zveřejňovat bez souhlasu.
O přestávce je každého věc, jak mobil používá. Nabízíme alternativy, pingpongové stoly, piana, stolní počítače na chodbách atd....
Kde je vlastně ten problém?

Nicka Pytlik řekl(a)...

V hodině jsou mobily vypnuté, včetně zvonění

Proč? V případě nějakého hlasitého zvukového projevu jakékoli techniky pytlici sami vydají temný hrdelní zvuk. Kdo si pamatuje Gmorka z Nekonečného příběhu, ví, o čem pytlici mluví.

žák, čekající důležitý hovor, může požádat o výjimku

Proč? Pokud se žák potřebuje z nějakého důvodu uchýlit do soukromí, pak tak učiní neprodleně bez nic neřešícího se dovolování. Pytlici se necítí být kompetentní k tomu, aby posuzovali míru té potřeby a její nezbytnosti.

Natáčení a fotky z prostředí školy se nesmí zveřejňovat bez souhlasu.

Proč? A koho souhlasu? Jestli v nějakém případě dochází k rozporu se zákonem prošetří orgány činné v trestním řízení a následně stanoví soud.
Svého času, když začalo vycházet najevo, jaká jsou žákům činěna příkoří, navrhovali pytlici, aby se z jejich zkompetentňovacích hodin pořizoval záznam. Bylo jim sděleno, že to nemá cenu, protože by si pytlici beztak dávali pozor.
Že přinejmenším v jednom případě byla zveřejněna fotomontáž, a že bylo pytlikům elektronickou formou vyhrožováno prakticky v přímém přenosu, ponechalo zaměstnavatele ve stavu příjemného rozpoložení. Kdyby pytlici byli zaslouženě žactvem oblíbeni, nikdy by k tomu nedošlo, přeceee!
Tak kde je nějaký problém?

Jiri Janecek řekl(a)...

To, ze by vyukove programy mohly k necemu byt, kdyby je lide delali lepsi, je asi pravda, pani Adamova... Ale stejne pro ne nevidim ve vyuce moc vic prostoru nez nejake jednotky procent casu. Asi jsem beznadejne zamrznul v tom 20. stoleti... Nebo dokonce v 19.

K tomu by snad mohly stacit dobre vybavene a spravovane skolni ucebny.
----
"Ve skutečnosti to na normální škole, kde se dokáží domluvit na pravidlech stejně funguje a to hlavně bez nějakých zákazů shora (možná stejně dávno před superzákazem fungovaly nekuřácké hospody)."

Ano, to je pravda... Bohuzel tech "normalnich skol, kde se dokazi domluvit na pravidlech" je asi tolik, jako bylo pred tim zakazem nekurackych hospod. Vzhledem k verejnemu charakteru skol, je to bohuzel malo.
Pravda taky je, ze zakazovat mobily zakonem nebo vyhlaskou je kravina. Lepsi by bylo dat tim zakonem skolam nejake paky, jak vymahat dohodnuta pravidla...

Nicka Pytlik řekl(a)...

Lepsi by bylo dat tim zakonem skolam nejake paky, jak vymahat dohodnuta pravidla.

Nejlepší by bylo promítnout do zákona přímo zákaz vstupu do školy žáka s mobilem, s agresí, nepřizpůsobivostí, neochotou se zkompetentňovat...

Simona CARCY řekl(a)...

Nicko, ale co potom s těmi prázdnými školami?

Zdeněk Nutz řekl(a)...

A tak nejprve zákonem zakážeme chodit do školy úplně všem. Jenže potom nastane problém, co s těmi dětmi doma? Kdo je tam jako bude hlídat? Asi starostové. Už vím, proč je nikdo nevolil.

Zdeněk Nutz řekl(a)...

Prázdné školy? Co třeba herny? Jako se to udělalo, když bylo moc školek!!! Nic nového!

Nicka Pytlik řekl(a)...

Co třeba herny? Jako se to udělalo, když bylo moc školek!

U nutzů na kápli. Teď je pro změnu školek málo.
Takže v noci herna, ve dne školka. Řešení jak noha. Víceúčelové zařízení.
Kouřit se už v hernách nesmí...

Nicka Pytlik řekl(a)...

co potom s těmi prázdnými školami?

Před mnohými lety dělali pytlici nějakou dobu ícété poskoka. A tak ve škole dleli až do setmění. Ani byste nevěřila, paní Carcy, jak je v prázdné školemarně krásně. To ticho... Po prázdných chodbách bloudí duše propadlíků a hledají svoje promarněné rovné příležitosti, autonomii a nárok na úspěch.

Okomentovat