28.5.18

Radek Sárközi: Školství o žebrácké holi aneb 25 let planých vládních slibů o prioritě bez peněz

Vzdělávání je pro politiky vždy prioritou číslo jedna. Připomínají to především před volbami. A velmi často je tato věta součástí programových prohlášení vlád. Tím ale veškeré snahy obvykle končí. Pokud nahlédneme do programových prohlášení všech vlád od vzniku samostatné České republiky, většinou v nich najdeme jen obecné fráze. V oblasti školství jsou cíle formulovány velmi vágně a konkrétními závazky ohledně jeho financování se v nich šetří jako šafránem.

Obě vlády Václava Klause (ODS, ODA, KDU-ČSL - 1992 až 1998) ani úřednická vláda Josefa Tošovského (1998) si v oblasti financování školství nestanovily žádný měřitelný cíl.

vláda Miloše Zemana (ČSSD - 1998 až 2002) prezentovala ve svém programovém prohlášení velmi ambiciózní konkrétní závazek: „Prioritu vzdělávání vláda konkrétně promítne do své rozpočtové politiky posilováním kapitoly školství s cílem dosáhnout do roku 2002 jejího 6 % podílu na HDP.“ Bohužel tento cíl splněn nebyl a není splněn dodnes... Pokud bychom spočítali „dluh“, který vznikl ve školství nesplněním tohoto slibu od roku 2002 do současnosti, přišlo vzdělávání o 1 bilion 380 miliard korun. To je částka, která vyjadřuje míru dlouhodobého podfinancování českého školství oproti školství ve starých členských státech Evropské unie. Důsledky vidíme všude kolem sebe, například špatnou vybavenost škol výpočetní technikou nebo chybějící personál ve školách.

Špidlova vláda (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL - 2002 až 2004) se poučila a místo konkrétního procenta ve svém programovém prohlášení uvedla obecně: „Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogů na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie“. Ani to se nepovedlo a Česká republika je v současnosti na posledním místě v Evropské unii ohledně platů učitelů (platy jsou ve výši 56 % průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců). Ministryně Petra Buzková se sice nechala v roce 2003 slyšet, že platy učitelů by měly být roku 2006 na úrovni 130 % průměrných mezd v zemi, ale dodnes se potácejí někde kolem 100 % (částky uváděné v médiích jsou vždy včetně platů ředitelů škol). Opět můžeme spočítat vzniklý „dluh“, tentokrát v peněženkách učitelů. Kdyby byl slib Petry Buzové (který se od té doby vynoří vždy před volbami, ale ihned po nich zmizí jako bájná lochnesská příšera) splněn, mohli mít učitelé nastřádáno od roku 2006 do roku 2017 celkem o 855 000 korun navíc.

O něco konkrétnější byla vláda Stanislava Grosse (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL - 2004 až 2005). Její programové prohlášení z roku 2004 říká: „Vláda připraví ucelenou koncepci podpory výzkumu a vývoje a navrhne navýšit prostředky ze státního rozpočtu na výzkum a vývoj tak, aby výdaje z veřejných prostředků na výzkum a vývoj dosáhly do roku 2010 výše 1 % HDP.“ A dále: „Vláda se zavazuje zlepšovat podmínky pro práci pedagogů v souladu se současným úsilím OECD a Evropské unie, a to včetně podmínek platových.“ To se bohužel opět nepodařilo.

Paroubkova vláda (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL - 2005 až 2006) raději první konkrétní závazek vypustila a druhý nekonkrétní doslovně opsala: „Vláda se zavazuje zlepšovat podmínky pro práci pedagogů v souladu se současným úsilím OECD a Evropské unie, a to včetně podmínek platových.“

První Topolánkova vláda (ODS - 2006 až 2007) jen obecně uvádí: „Navýšíme prostředky z veřejných zdrojů pro vzdělávání, vědu a výzkum.“ Druhá Topolánkova vláda (ODS, KDU-ČSL, SZ - 2007 až 2009) už nemá v programovém prohlášení ani to…

Nejhorší citaci nalezneme v programovém prohlášení úřednické vlády Jana Fischera (2009 až 2010): „Školství, vědu a výzkum vláda považuje za jednu z klíčových oblastí pro růst konkurenceschopnosti a bude usilovat, aby plánované redukce rozpočtových výdajů tuto oblast nepostihly.“

Nečasova vláda (ODS, TOP09, VV - 2010 až 2013) se rozepsala nejvíce ze všech. Výsledkem jsou následující sliby: „Vláda při respektování rozpočtových možností, demografického vývoje i věkové a genderové struktury pedagogických pracovníků vytvoří podmínky a nástroje (např. tzv. náborový příspěvek) pro dlouhodobou garanci vstupu mladých kvalifikovaných pedagogů do všech druhů škol. Za tímto účelem vláda v roce 2011 a v následujících letech posílí objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky resortu o 2,1 mld. Kč. V roce 2012 vláda posílí objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky v resortu o další 4 mld. Kč a poté toto navýšení zachová a zmrazí až do roku 2015 v návaznosti na celkovou veřejnou správu, kdy platy zmrazí na 3 roky.“ Náborový příspěvek pro mladé kvalifikované učitele tato vláda (ani žádná pozdější) nezavedla. Nutné je ale ocenit, že školský rozpočet v roce 2011 činil rekordní 4,3 % hrubého domácího produktu. Od té doby ale stále klesá až na 3,7 % HDP v roce 2016. Slib o zmrazení financí pro školství lze tudíž považovat za splněný…

Rusnokova úřednická vláda (2013 až 2014) se raději nezavázala k ničemu konkrétnímu.

Ani Sobotkova vláda (ČSSD, ANO a KDU-ČSL - 2014 až 2017) nebyla příliš sdílná: „Zároveň bude usilovat o postupné zvyšování prostředků na mzdy pedagogických a nepedagogických pracovníků i na modernizaci škol a jejich vybavení.“ Dlouho se v platech učitelů nic nedělo, ale těsně před volbami si vláda na školství vzpomněla a od listopadu 2017 (tedy až po volbách) navýšila tarifní část platu učitelů o 15 %, což bylo zhruba 13procentní zvýšení celkových platů (v ostatních oblastech vzrostly platy o 10 %). Znovu si ale připomeňme, že právě za této vlády klesly výdaje na školství na 3,7 % HDP, což bylo nejméně v historii České republiky. V této souvislosti jsou prohlášení exministryně školství Kateřiny Valachové o rekordním školském rozpočtu velmi manipulativní. Ano, nominálně se výdaje na školství zvyšují, ale hrubý domácí produkt země roste mnohem rychleji a školství přestává být konkurenceschopné ve srovnání s jinými oblastmi, například v platech pedagogů.

Babišova vláda (ANO - nyní v demisi) píše v lednu 2018 ve svém programovém prohlášení: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich stávající výše.“ Realita v roce 2018 je ale taková, že kraje hlásí chybějící 2,5 miliardy korun na inkluzi, což některé z nich řeší tím, že povinné společné vzdělávání financují na úkor nenárokové složky platů všech zaměstnanců škol. Z 15procentního zvýšení učitelských platů prezentovaného v médiích je tak reálně 11 procent.

Návrh programového prohlášení koaliční vlády ANO a ČSSD z května 2018 větu opakuje a doplňuje ji o „nepedagogy“: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů a nepedagogů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 procent jejich výše pro rok 2017.“ Tady se projevila značná nekompetentnost autorů, protože pedagogičtí pracovníci ve školách, kteří nejsou učiteli, podle této podivné formulace zřejmě ostrouhají (jde například o vychovatelky, speciální pedagogy, asistenty nebo školní psychology) – na ně se totiž zvýšení platů nevztahuje.

Otázkou je, jestli tomuto slibu ještě někdo ve školství věří. Zkušenosti z minulosti ukazují, že je na místě spíše skepse. Učitelé stále častěji hlasují nohama a odcházejí mimo školství. Ředitelé škol marně shánějí učitelky prvního stupně nebo učitele vyučovacích předmětů jako jsou matematika, fyzika, informatika, cizí jazyky atd. Není divu, když nástupní plat pokladní v Lídlu je zhruba stejný jako nástupní plat učitele střední školy…

Vlády svá programová prohlášení ohledně financí pro školství neplní. Většinou si žádný měřitelný cíl raději nestanoví. Často vláda do konce volebního období nevydrží.

Napadá mě jediné řešení: Politici, splňte své sliby okamžitě po ustavení vlády, nebudete na to muset čtyři roky myslet a nestane se vám, že byste to nestihli. Učitelé na lepší podmínky marně čekají už 25 let.

3 komentáře:

Zdeněk Sotolář řekl(a)...

Tolik vlád! A furt stejné odbory.

Tlumočník řekl(a)...

Jak dlouho už tam sedí pan Dobšík? Udělal vůbec někdy něco pro učitele? Nechápu kolegy, kteří jsou ještě stále v odborech.

Radek Sárközi řekl(a)...

Sedí tam celou dobu, ale jen sedí...

Okomentovat