24.3.18

Vladimír Pikora: Škoda každé rány, která padne vedle

Znáte to: Starší manželé sedí v parku. A žena prohodí k muži: „Vezmi si svetr!“ „A je mi zima, nebo už jdeme domů?“ Že takové páry máte kolem sebe také? Tak přesně tyhle nesamostatné ovečky z nás dělá stát. A začíná to ve škole. A co hůř — mnoha lidem to vyhovuje.

Z článku v Reflex.cz vybíráme:

Ukazuje se totiž, že není zákon, v němž by se mluvilo o domácích úkolech. To, že jsou domácí úkoly povinné, mnozí odvozují od toho, že ve školském zákoně se mimo jiné píše, že žáci mají povinnost plnit pokyny kantora v souladu se školním řádem. Pokud by ve školním řádu byly úkoly zakotvené, dítě by dobrovolně na školu nastoupilo, a tím jeho rodiče s řádem vyjádřili souhlas, byly by povinné. Jenomže domácí úkoly ve školním řádu mnohdy nejsou. A nejsou tedy v takové škole povinné. Podobně jako můj Pionýr. Ten také nebyl povinný. Našlo se ale jen málo těch, kteří se vzepřeli systému, ať už z lenosti jako já, nebo z nějakých „ušlechtilejších“ politických důvodů.

Celá kauza povinných domácích úkolů a trestů za jejich nenošení je nepochopena. Ve skutečnosti vůbec nejde o školu a domácí úkoly, ale o princip. Většina společnosti totiž stále nechápe, že co není zakázáno, je povoleno. Co není výslovně přikázáno zákonem, není povinné, a tedy vymahatelné a trestatelné!

5 komentářů:

V. řekl(a)...

že co není zakázáno, je povoleno.
Zadávání domácích úkolů není zakázáno. Tudíž je povoleno. Jestli je žák udělá nebo ne, je jeho věc. Nechápu kolegy, kteří ztrácejí drahocenný čas opravou - kontrolou domácích úkolů.

Miguel Estornino řekl(a)...

Občanům je povoleno, co není zakázáno. Učitelé jsou v roli státních úředníků - čili mohou to co jim a skrze ně zákon ukládá.

V. řekl(a)...

Učitelé jsou v roli státních úředníků
Doufám, že po přečetení uvedené věty ten záchvat smíchu hlavně učitelé na soukromých školách přežijou ve zdraví.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Ono se nám to poslední dobou všechno tak nějak domotalo. Takže kaleidoskop z pestrobarevných střípků nechť si každý pootočí sám.
Bývaly doby, kdy pytlici řekli žákům, co mají udělat, a žáci, z nichž polovina neměla doma k dispozici počítač, to příští týden přinesli. Dnes se tytéž věci dělají ve škole, a mnozí žáci mají problém zadání zpracovat a odevzdat v termínu.
Pytlici museli vstřebávat výtky za to, že zadávají málo domácích úkolů, a málo diktují poznámky do sešitů. Když rodičům vysvělili, že by bylo dobře, kdyby si každý procvičoval zejména to, v čem jej tlačí pata, a že není až tak důležité sepisovat sešity, jsou-li k dispozici nepřeberné informační zdroje, se zlou se potázali.
Když pytlici na školní práci vymezí potřebný čas ve škole, mnozí žáci na dotaz, proč nepracují, odpovídají, že školní prostředí není pro ně dostatečně podnětné a že nemohou pracovat svým vlastním tempem a v čase, který jim vyhovuje.
A tak by se daly vršit celé hromady střepů k vytvoření realitě odpovídajícímu obrazu. Tady přece vůbec nejde o to, jestli domácí úkoly ano, a nebo ne, jestli to, a nebo ono, tím způsobem, a nebo jiným. Tady jde především o to, jestli se chce, a nebo nechce.
Tak na základní škole budiž. Na střední škole už pytlici nepobírají, proč se setrvává zuby nehty, když se nechce. Zrušme povinné úkoly, zrušme jakoukoli povinnou práci, zrušme povinnou klasifikaci, šrušme povinnou školní docházku.
Škola a život vůbec jako zábavní centrum, jako jedno velké nezávazné hopsárium.

Jirka řekl(a)...

Až ji šruší, to bude šrumec. Cíle školní docházky byly mnohými rodiči přehodnoceny. Máme po volbách, čekám na hlas lidu. Zaslechl jsem, že znovu budou žáci znát a umět. Pokud ano, pak boj s některými rodiči bude dlouhý a úmorný. Ještě že nás ministerstvo, teď nevím přesně které, protože do školství mluví minimálně tři další, v naší bohulibé snaze podpoří.

Okomentovat