26.3.18

David Klimeš: Teď už nepotřebuje před ministryní Šlechtovou zachránit jen armáda, ale i školství

Paní ministryni Karle Šlechtové rozhodně nechybí elán. Ekonomka, která dosud rozuměla jen eurofondům a pohřebnictví na ministerstvu pro místní rozvoj, se logicky snaží v nové funkci ministryně obrany přebít svou nedostatečnou kvalifikaci razancí. Z jejího počínání v armádních zakázkách bude mít tuzemské vojsko jistě ještě dlouho těžkou hlavu.

Ale působení ministryně už neohrožuje jen armádu. Teď se pustila i do školství. A tam může napáchat snad ještě mnohem větší škodu než nákupem pár špatných houfnic. Snaží se totiž stvořit zbraň hromadného ničení – brannou výchovu 2.0.

Šlechtová o školách nic neví

Ministryně chce na základní a střední školy nový předmět „civilní obrana obyvatel“, chce jednu hodinu za čtrnáct dní a chce nový předmět už ideálně za tří roky v rozvrzích.

Těžko říct, u jakého z omylů začít nejdříve. Možná u té arogance. Pokud si ministryně myslí, že jakýkoliv člen vlády si vymyslí hodinu ladící k jeho rezortu a příslušný ministr školství mu hned vypíše pětačtyřicetimunutovku do rozvrhů studentů, tak to je opravdu myšlení z doby minulé.

Paní ministryně zjevně navíc absolutně netuší, co se ve školách zrovna děje. Má jen své utkvělé představy o tom, že horská služba a vojáci vpadnou do škol, odříkají své a zbude po nich trochu toho vybuzeného vlastenectví, které nepřežije velkou přestávku. Jenže takto to nejde.

Základní i střední školství jede už nějaký ten pátek podle rámcových vzdělávacích plánů, jakýchsi hodně obecných osnov. Do toho navíc jsou už roky zařazena takzvaná průřezová témata – ty mohou mít vlastní hodinu, můžou být ale včleněna do jiného předmětu, či si škola může někoho pozvat na besedu. Prostě jak sborovna uzná za vhodné.

Na základní škole se takto prolíná učivem šest průřezových témat, mimo jiné osobnostní a sociální výchova a výchova demokratického občana.

To praktické, co chce ministryně (pokud tedy nostalgicky nevzpomíná přímo na protijaderné pytlíky na rukou), by mělo už dávno být v osobnostní výchově, to pozitivně vlastenecké (nikoliv tedy národovecké) zase ve výchově demokratického občana.

O reformě rámcových programů přitom už nikdo v české školské komunitě nepochybuje, debatuje se to a nepochybně reforma brzo nastane.

Ale nikdo, opravdu nikdo ke smysluplnějším průřezovým hodinám nesmí přistoupit tak, že si je na svém úřadě vymyslí a pak je silou tlačí jako Pandur do českého vzdělávání. I kdyby to byl silový ministr.

Ne branná výchova, ale podpora dobrovolnictví

A pak je tu samozřejmě celá ta nadřazená debata nad „brannou výchovou“ paní ministryně Šlechtové. K čemu vlastně má být všechno to nacvičování zalehnutí při atomovém výbuchu okořeněné jazykovým rozborem vojenské přísahy?

Paní ministryně o tom zjevně nepřemýšlí. Kdyby přemýšlela, došla by k již zmíněným průřezovým tématům a snažila by se o jejich zlepšení (a v žádném případě ne o zavádění další hodiny pro už tak přetěžovaného českého žáka). A kdyby přemýšlela ještě dál, tak by zjistila, že tím nepraktickým, nevojáckým a nevlasteneckým padouchem není jen český žák, ale i dospělý, který po vychození školy ztrácí mnohé možnosti kolektivní akce, jak se podílet na lepší a soudržnější společnosti.

Proto spousta zemí na západě (ale i na východě) se nezaměřuje jen úzce na předělání žáka v absolventa vojenské akademie, ale snaží se o masivní rozvoj dobrovolnictví, které má připoutat občana v širším záběru zpět ke své společnosti. V podpoře dobrovolnictví je nepochybně i vlastenecký a branný aspekt (proto je dobře rozvíjet i nadále Aktivní zálohu), ale především potřebné budování solidarity se zbytkem společnosti, poznávání lidí z jiných sociálních poměrů a podpora a poznání sociálních systémů země, které nemohou bez celonárodní podpory nikdy dobře fungovat. Tedy všechno to, co se docela hodí, když zrovna není jaderná válka.

Když jsem psal minulý rok knížku Jak probudit Česko, tak vedle reformy daní a sociálních systémů jsem právě jako třetí pilíř budoucího úspěchu republiky vybral podporu občanské společnosti a v rámci ní pak výraznou podporu dobrovolnictví.

Mnozí se mě ptali, zda zrovna toto je stejně důležité jako předchozí kapitoly a zda Česko nečelí podstatnějším výzvám. Ministryně Šlechtová svou chybnou a mimořádně úzce zaměřenou úvahou o „civilní obraně“ ukazuje, že bez smysluplného rozvíjení aktivní občanské společnosti, která je schopna se ztotožnit se svým státem a podporuje ho různými způsoby na různých místech, to opravdu nejde.

Pokud právě nyní nenajdeme tu správnou odpověď na společenskou apatii žáků, ale i jejich rodičů, tak za trest nakonec dostaneme to vojákování Šlechtové na školách, které apatii pravděpodobně naopak ještě prohloubí.

Bundesfreiwilligendienst, National Citizen Service... A co Česko?

Doufejme, že po rekonstrukci vlády premiér poskytne paní Šlechtové dost volného času, aby si zmiňovanou knížku mohla přečíst celou.

Zatím tedy jen malá ukázka:

„Zmíněné studie OECD ukazují, jak málo se zajímáme o občanský život. OECD varuje, že nikde jinde není menší zájem mezi teenagery o dobrovolnictví než právě v Česku. To se musí změnit. Česko sice má několik strategií a projektů na rozvoj dobrovolnictví, ale žádný z nich zatím nepřinesl hmatatelné výsledky – tedy zjevný zájem občanů o komunitní život, pomoc, sociální práci a dobrovolnictví jako nedílnou součást našeho života. Částečně je to vysvětlitelné historickou zkušeností. Za reálného socialismu byly občanská aktivita a dobrovolnictví přísně řízeny ze strany státu. Občanská společnost takto stát nepodporovala, nýbrž ho z donucení jen následovala: od školních sbírek po akce Z.

Po roce 1990 byly všechny tyto reglementované formy pomoci a účasti na veřejném životě odmítnuty. Nové formy ale nepřišly či se dosud jen těžko prosazují. Podpora dobrovolnictví je přitom jednou z nových priorit spousty evropských zemí. Dobrým příkladem může být Německo. To v návaznosti na profesionalizaci armády vytvořilo Federální dobrovolnickou službu (Bundesfreiwilligendienst). Po skončení povinné školní docházky se může každý Němec minimálně na rok přihlásit jako dobrovolník do organizací, které jsou k tomu účelu státem akreditovány Německý model je nepochybným úspěchem. Posiluje nejen společenskou kohezi (mnozí Němci pracují na čas někde, kam by se normálně během pracovního postupu asi nedostali). Podporuje i občanský život a pro nejrůznější sociální či neziskové podnikání získává nové pracovní síly.

Podobným způsobem postupoval i zmiňovaný britský premiér David Cameron při budování Big Society. Národní občanská služba (National Citizen Service) je jedním z nejvýraznějších úspěchů Cameronovy politiky v této oblasti. Po prvních projektech se služba stala v roce 2016 trvalou a nabízí především teenagerům několikatýdenní možnost podpory občanské společnosti (často během prázdnin) – sebezdokonalování se kombinuje s veřejně prospěšnou prací.

Česko také potřebuje podporu dobrovolnictví. Kromě posilování koheze společnosti a občanského uvědomění se takto především naučíme podporovat naše sociální systémy. Je na obsáhlou debatu, jaké parametry dobrovolnictví má republika zvolit. Nabízí se několik možností od povinné služby během středoškolského studia až po zcela dobrovolnou motivaci. Není ale sporu, že česká společnost potřebuje nějaký nástroj, aby si občané, především ti mladí, mohli zblízka „osahat“ sociální systémy, ztotožnit se s nimi a po celý zbytek života je podporovat či se je snažit změnit...“


Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat