5.2.18

Václav Klaus ml.: Hluboce lidský příběh aneb Když se kácí les, létají třísky

Každý je určitě hodně ovlivněn knihami, které má v mládí doma v knihovně a které přečte tak do šestnácti. U mě jedna z nich jsou Mňačkovy „Opožděné reportáže“. Tenhle slovenský „budovatelský“ novinář vydává v roce 1963 jedenáct krátkých próz, které získají obrovský ohlas, a autor se dostává na pozici československého Solženicyna.

Z komentáře v Novinky.cz vybíráme:

Dnes mám pro vás podobnou story z prostředí zavádění inkluze. Tohle cizí slovo nemám rád. Že některé zdravotně nebo mentálně postižené děti chodí do normálních škol – to tady bylo vždycky a i vždycky bude. I až odezní tahle ideologická hysterie. Něco jiného je plošné nahánění dětí tam či onam (dle toho, co je zrovna politicky v módě), protože každý případ a každé dítě je jiné.

O tom už se popsaly stohy papíru. Diskuse se vede o to, zda jsou většími oběťmi hendikepované děti, děti normální nebo učitelé zavalení nekonečnou byrokracií a prací navíc. Jednou z velkých obětí inkluze jsou ale pedagogicko-psychologické poradny. Něco, co má v našich zemích výbornou, desítky let trvající tradici. Něco, co nám svět (a jiné školské systémy) mohly závidět. Každý občan ČR mohl bezplatně a relativně rychle dovést dítko, kterému to třeba ve škole nějak nešlo nebo mělo jiné problémy, k odborníkovi a dostalo se mu fundované pomoci, rady, souvislostí a podobně. Zároveň bez větší byrokracie docházelo ke spolupráci se školou. Já coby ředitel z Libně dodnes pamatuji na „naši“ paní Valouchovou z PPP Praha 8.

Zavedením inkluze se z poraden (PPP) stala jakási byrokratická centra, která stanovují podpůrné prostředky a individuální plány. Mají se stát jakýmsi buldozerem inkluze – udávat případně rodiče OSPODu a školy inspekci. Tuny byrokracie způsobily přetížení poraden a zákonné lhůty jsou čtyři měsíce na vyšetření. Dříve šlo o dny.

Hrůza. Dětští psychologové reptali a bouřili se. Asi nejvýraznější ohlas zaznamenal se svou výzvou nestor českého poradenství dr. Klíma, ředitel PPP Praha 3 a Praha 9, který na podzim roku 2016 vyzval kolegy k revoltě:

„Za celých 40 let jsem na rodiče sociálku nepoštval, považoval bych to za profesní selhání. Dítě a rodič by neměli odcházet z poradny v horším stavu, než když tam přišli.“

„Proč se pasivně či aktivně spolupodílíte?“

„Jsme rozhodnuti jako poradna udělat maximum pro omezení nesmyslné byrokratické zátěže a budeme se řídit primárně zájmy klientů, rodičů, škol a zdravým rozumem.“

„Stát z vás a vašich učitelů dělá nesvéprávné jedince, na což nesmíme přistoupit.“

„NÚV není náš zřizovatel a není oprávněn nám přikazovat. Je na čase vypovědět poslušnost a řídit se vlastními odbornými zkušenostmi a svým svědomím. Já to tak dělat budu.“

A tak podobně. Málokdo z branže nesouhlasil, ale všichni se báli.

Minulý měsíc byl dr. Klíma ústředním školním inspektorem Zatloukalem odvolán po 40 letech práce. Důvodem jsou byrokratické inkluzivní zhovadilosti a nesrovnalosti.


1 komentář:

Jan řekl(a)...

Hluboce lidský příběh?
Celá kauza není zase tak jednoduchá, jak by se zdála, neboť inkluze, stejně jako i každá mince, má svůj rub a líc, tedy svou pozitivní a negativní stranu. O negativních důsledcích inkluze není nutno psát. Řada kantorů, politiků, psychologů stejně jako i asociací a vážených institucí se k nim vyjádřila. Nepřipravená, nekoncepční, uspěchaná, amatérská, politicky motivovaná, přijatá bez dostatečné diskuze a přípravy, zatěžující vysokou administrativou kantory aj. Inkluze má však i některé pozitivní stránky a mezi ně patří podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Byť je tato podpora spojena s obrovskou administrativní zátěží a někdy je dokonce i formální, je to přece jen podpora, na kterou má žák se speciálními vzdělávacími potřebami ze školského zákona a inkluzivní vyhlášky nárok. A tak se stalo, že po čase do českých krajin vstoupil inkluzivní zákon (vyhláška a Kolalokova limonáda), který všechny vykolejil, zaskočil, znechutil, popudil či vyvolal u nich naopak naději na lepší podmínky v běžné třídě v „normální“ škole.

Z pohledu rodiče postiženého dítěte či takového dítěte samotného je naprosto lhostejné a irelevantní, zda se zákonem a inkluzivní vyhláškou souhlasím či nesouhlasím. Školské poradenské zařízení, které poradenské služby neposkytuje dle školského zákona a inkluzivní vyhlášky, podle mého skromného názoru, znevýhodňuje své klienty oproti ostatním znevýhodněným dětem a žákům. To je ovšem neetické. Odcházím z poradny a nesu si na papíru nějaké číslo označující míru mého znevýhodnění, nikoli ovšem doporučení, která by vedla k respektování mých problémů ve škole, ve třídě a při vyučování, nemám doporučeny žádné metody nápravy, nemám nárok kompenzační pomůcky a jiná opatření, která ostatní děti a žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají. To je ovšem nejen neetické, ale i hraniční řešení, protože uvedený postup jde proti zájmům dítěte a žáka. Moje názory, byť by byly sebevíce radikální, nesmějí děti, žáky a klienty znevýhodňovat. Nemohu do svého nesouhlasu vtahovat klienty jenom proto, že neuznávám inkluzi, povinné očkování dětí předškolního věku, povinné pojištění motorového vozidla, rentgenové vyšetření pacientů, preventivní zdravotní prohlídky a podobně a podobně. „Že nedodržuji vyhlášku, což je pravda, protože podle mě to není v zájmu klientů.“ Není-li v zájmu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami respektování jejich často závažných obtíží, co je potom vlastně v jejich zájmu? Nesouhlasit mohu a často i veřejně musím, ale můj nesouhlas by se měl týkat pouze mne jako nestora poradenství a nikoho jiného. Hluboce lidský příběh? Ano. To ano. Pan Václav Klaus mladší to umí podat i politicky, drží emage nesmlouvavého politika, který ví, co je špatné a je nutné zrušit. Sice ještě neví, jak to zlepšit, ale to jistě časem přijde.
Ale spíše by se hodil nadpis: Hluboce lidské příběhy, protože se týká mnoha lidí vtažených do inkluzivního běsnění, a to nejen zakladatele a nestora pedagogických poraden a pana Václava Klause mladšího…

Okomentovat