27.2.18

Ivan O. Straka: Programuji, tudíž vím aneb Když je škola pouhou hrou

Nevím, kdo dnes oprášil myšlenku, že člověk musí umět programovat, aby dobře ovládal počítač. Kolik lidí ví, jak funguje auto, jak vypadá spalovací cyklus motoru? Děti by se měly ve škole něco naučit, a ne si hrát na to, že programují.

Z článku v iHNed.cz vybíráme:

Moje děti, již dávno dospělé, prodělaly dva zásadní experimenty. Jedním z nich bylo množinové vyučování matematiky, druhým výuka programování. Pedagogické mozky kdysi usoudily, že nová doba žádá nové metody, a matematika coby spolehlivý strašák se nabízela jako první. Programování následovalo coby neklamný příznak pokroku později. Dopadlo oboje bledě.

Bez personálního zázemí a hlavně koncepce neměla škola šanci, zejména proto, že mezi dětmi už bylo dost programování znalých. Napadá mě pravidlo: když škola zavádí něco, co už část dětí ovládá, je spolehlivě pozdě. Učitelé opět neměli šanci, byli žákům pro smích a jejich už tak vratká autorita šla do kopru. Po roce 1989 jsme zaznamenali podobně úspěšný pokus zvaný Internet do škol, který skončil stejně úspěšně jako nepříbuzné Mléko do škol. Souvislosti hledám marně, ale náhoda to určitě není.(...)

Pomiňme, že mezi sestavením zařízení ze stavebnice a programováním je rozdíl jako mezi vzděláním a školní docházkou. Co nejrychleji bychom se měli zbavit představy, že škola hrou znamená, že děti se nebudou učit a budou si jen nezávazně hrát. Učení se je práce a práce bolí – musíme vyvinout úsilí, abychom si něco osvojili. Hrát si je také únavné, ale neosvojíme si nic užitečného. Jen požadavek, abychom nic nemuseli a všechno (u)měli.






Žádné komentáře:

Okomentovat