13.2.18

Bořivoj Brdička: Vzdělávání ve věku komplexity

Úvod do studia vývoje světa v podobě komplexního systému a jeho vlivu na školství v souvislosti se vzdělávacími technologiemi.

Asi se shodneme na tom, že učení je proces, který má mnoho různých podob. Cílem vzdělavatele by měl být vždy komplexní rozvoj osobnosti žáka. Dlouhodobým úkolem Spomocníka je zkoumat roli technologií v procesu učení. Podívejme se dnes na věc z co možná největšího nadhledu – ještě většího, než jakého jsme dosáhli při specifikaci Desatera SKAV. Pro začátek si vypůjčím jednu přiléhavou analogii profesora vzdělávacích technologií z Harvardu Chrise Dedeho.

Aplikace technologií podle Dedeho

Dede se snaží vysvětlit, že způsob využití technologií ve vzdělávání je stejně rozmanitý jako učení samotné. Jedná se vždy o činnost, v níž hlavní roli hraje člověk. Konkrétní forma přitom může být u každého a v různých situacích jiná – někdy jednoduchá, jindy mnohem složitější. Proto Dede přirovnává aktivity využívající technologie k jiným lidským činnostem – spánku, jídlu a navazování vztahů [1].

Při spaní jsme si všichni poměrně hodně podobní. Potřebujeme nastavit prostředí (teplo, tma) a mít vhodné pomůcky (pyžamo, postel). Proces pak probíhá u každého stejně a trvá srovnatelně dlouho (při vědomí určitého zjednodušení).

jídla je situace již trochu odlišná. Chutě máme každý jiné, takže, když to jde, nejraději jíme každý něco jiného, lišíme se i v tom, za jakých podmínek se stravujeme. Samozřejmě existují též školní jídelny a fastfoody (Personalizace jako fastfood).

Tím, jak se chovám, působím na své okolí, které se pod jeho vlivem mění, a tak je mé chování zároveň reakcí na novou situaci, kterou jsem zčásti sám vytvořil.“ [2]
Nejsložitější situaci v Dedeho analogii představují lidské vztahy, které mají nepřeberné množství různých aktérů i forem (pracovní, sexuální, přátelské, nepřátelské ad.). Aktivity realizované v rámci mezilidských vztahů, vzhledem k tomu, že jsou ovlivňovány mnoha různými faktory, mohou vyvolávat i zcela nepředvídatelné reakce (což neplatí pro hrachovou kaši ve školní jídelně).

Dokážete-li si ve všech případech představit určitou formu využití technologií, budete velmi blízko pochopení, že jejich role musí být vždy podřízena právě aplikovaným pedagogickým postupům, které taktéž nabývají velmi různých podob – od těch nejjednodušších (sledujících typicky behaviorální didaktickou koncepci) přes složitější, ale pořád jednoznačně definovatelné formy (kognitivní koncepce) až po postupy vyžadující vlastní aktivní účast žáka, které je obtížné vyvolat a jejichž dopad není snadné předem odhadnout (konstruktivní přístup).

Na nejvyšším stupni pak jsou aktivity, které počítají se zapojením celé sítě aktivních agentů či zdrojů (konektivistický přístup), u nichž je dosažení stanovených výukových a výchovných cílů vůbec nejsložitější. Jenže mohou být pro další vývoj žáka zároveň vůbec nejdůležitější. Budeme je označovat jako komplexní. V pozadí je teorie, s níž je třeba se seznámit.

Cynefin

Cynefin (velšský výraz pro pozici, kde se nacházím) je původně manažerům určený rámec modelující možnosti rozhodování při řízení procesů, který je natolik obecný, že ho lze snadno aplikovat i na výuku. Byl vyvinut Davidem Snowdenem v roce 2000, tehdy pracovníkem IBM Institute of Knowledge Management. Jeho struktura mapující rozhodovací prostor je na následujícím obrázku:
Rámec řízení procesů Cynefin

Obvious (původně Simple) — Tato oblast zahrnuje ty situace, v nichž je každému zřejmé, jakou reakci přijaté rozhodnutí (ve výuce podnět) vyvolá. Pro každý problém existuje předem známé nejlepší řešení. Stačí ho tedy rozpoznat a řešení aplikovat.

Complicated — I zde lze pro každé opatření jednoznačně definovat reakci. Potíž je v tom, že není na první pohled zřejmá. Lze ji předem odhadnout jen s pomocí důkladné analýzy problému, kterou může s úspěchem udělat jen odborník na danou problematiku (ve výuce zkušený učitel). Řešení nutně nemusí být jen jediné.

Complex — Základní vlastností komplexních systémů je to, že vztah mezi podnětem a reakcí, i když existuje, je nepředvídatelný (může být i zcela nečekaný). Řešit problém v tomto prostoru nelze předem definovatelným opatřením, ani s využitím vrcholné expertizy. Jedinou možnou cestou je nejprve každou intervenci v daných podmínkách otestovat v malém, bez rizika závažných důsledků, a teprve pak ji případně realizovat v plné míře. Zásadní problém školství spočívá v tom, že nastavení odpovídajících podmínek pro experiment je velice nesnadné a často se nepodaří (obzvlášť jde-li o intervenci na státní úrovni).

Chaotic — Zde vůbec žádný vztah mezi opatřením a reakcí neexistuje. Jediné, co se v takové situaci dá dělat, je zkoušet nové, dosud neověřené postupy a zkoumat vyvolané změny tak dlouho, dokud se nepodaří chaotický stav převést do některého výše popsaného kontrolovatelného stavu.
Pro úplnost je třeba dodat, že uprostřed je ještě místo, kde se nacházíme tehdy, nevíme-li, která oblast je pro náš případ ta správná. To je stav, který je asi nejhorší ze všech, a je třeba se snažit ho co nejrychleji změnit. Učitel by se do něj, pokud možno, nikdy neměl dostat.

Pro další studium použijte třeba toto video: A simple explanation of the Cynefin Framework.

Vzdělávání v rámci komplexního systému

Prostředí, v němž žijeme, se dynamicky mění. Stále větší množství vědců to vysvětluje tak, že se nacházíme na rozhraní komplexního a chaotického stavu, kde chaos sice umožňuje překotný vývoj, ale zvyšuje rizikové faktory jeho dopadu. Potvrdí-li se to, pak musíme přehodnotit mnoho tradičních přístupů k různým oborům – např. vývoj vesmíru, evoluci na Zemi, funkci mozku, budoucí vývoj technologi&iiacute;, ekonomii, sociální vědy.

What is a Complex System?

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.


Žádné komentáře:

Okomentovat