11.2.18

Aneta Kochmanová: Může už do školky?

Včera u nás proběhl Den otevřených dveří a i když jsem propotila dvě trička, byla jsem velmi mile překvapená. Zájem rodičů obrovský, padaly praktické a smysluplné otázky, takže mi ani nevadilo zůstat v práci přesčas. Jediné, co mě mrzelo, byly očividné traumatické zážitky ze školkových let rodičů.

"Ještě se děti zavírají do skříně, když zlobí?"
"Nám učitelky přelepovaly oči, když jsme nechtěli spát."
"Křičíte na ně hodně?"
"Budete je nutit do jídla?"


Bylo mi smutno. Hodně smutno. Mrzí mě, když má někdo takový zážitek ze školky. Z prostředí, které se stává první širší "rodinou" v životě dítěte. Z prostředí, kde by měla vládnout pohoda a důvěra. Ale aspoň mám možnost to změnit.

Celé dopoledne i odpoledne vysvětluji zájemcům principy komunikace s dětmi, respektující přístup, požadavky na samostatnost a kritické myšlení, mluvím o snaze vybudovat přátelské prostředí, chovat se k druhému hezky a ohleduplně. Je těžké tohle vysvětlovat někomu, kdo o předškolním vzdělávání nemá sebemenší potuchy. Mám pocit, že by to vydalo na celodenní seminář.

Překvapily mě i požadavky na smíšené třídy. U nás si za nimi stojíme, ale velmi často dochází k výměnám názorů s ostatními školkami, že je to takhle špatně a děti by měly být rozděleny podle věku. Ano, smíšená třída je mnohem náročnější. Ale když si tu práci dáte, dostanete mnohem větší odměnu. A já jsem ráda, že to tak vnímají i rodiče.

Co mě asi nejvíc u letošních zájemců překvapilo, byl velký posun v komunikaci s dětmi. Všechno probíhalo na úrovni klidného vysvětlování, takže i když byly děti v novém prostředí hodně zvědavé a rozdováděné, stačila informace od maminky, jak to bude nebo nebude probíhat a bylo vyřešeno. Prosté oznamovací věty typu "Jsme tu jen na chvilku, takže si vyndej jednu hračku a pak jí vrať na místo", řečené laskavě a trpělivě udělají mnohem větší službu než nervózní okřikování. Ale samozřejmě takhle musí být děti vedené od začátku. Byl znát posun v tom směru, že děti měly nastavené hranice, ale vše bylo domluvené a pro ně srozumitelné. Proto jsem se nebála diskutovat s rodiči klidně i půl hodiny, aniž bych měla pocit, že mi ti prcci zboří třídu.

A kdy je tedy vhodný čas nastoupit do školky? Rovnou říkám, že dvouleté děti mají být doma s maminkami. My mámu nenahradíme, ani přes veškerou snahu. Nejmladší holčička ke mně nastupovala, když jí byly 3 roky 14 dní. Zvládla to hlavně díky tomu, jak byla vedená od malička, protože její maminka je na ní a dvě další sestry sama. Jsou samozřejmě výjimky, jsou děti, které potřebují do školky už třeba ve 2 a 1/2 letech. Ale většina na to ještě není ani zdaleka připravená.

Když tedy pominu ten věk alespoň 3 roky, je důležité být bez plen, aspoň nějakým způsobem si umět říct na záchod, zvládnout se najíst lžící a umět něco málo obléknout. To úplně stačí, se zbytkem už si poradíme.

Když si přece jen nejste jistí, je dobré zkusit ze začátku chodit do školky i s dítětem, třeba na dvě hodiny. Učitelky by vám měly po domluvě vyjít vstříc. Prvních 14 dní až měsíc berte děti po obědě a postupně je zvykejte na delší pobyt. Adaptace může probíhat až dva měsíce, takže nemusíte plašit hned po prvním týdnu. A jen tak mezi námi - největší pláč je vždy, když se maminka kouká. Jakmile se zavřou dveře, bývá za pár minut po slzičkách.

Nebojte se školky. Vím, že leckde to ještě dodnes není ideální. Ale ptejte, zjišťujte, co vám a vašemu dítěti bude vyhovovat. Ani nevíte, jak je mi smutno, když si představím, že ty nové děti vlastně už neuvidím. Že v červnu naposledy obejmu ty "svoje" a na pár let bude konec. Bude to těžké, přetěžké loučení, protože přijdu o kus sebe samotné.

EDIT: Mateřská škola má v první řadě vzdělávat (všimněte si toho slova škola) a já si opravdu nedokážu představit, jak vzdělávat dvouleté dítě s jeho vývojovými specifiky společně s 25-28 dětmi ve věku 3-7 let. Určité řešení je ve snižování počtu dětí ve třídách. Ale i tak tuhle situaci vždycky někdo odnese. A ne, nejde mi o sebe, abych to měla jako učitelka "pohodlné". Můj největší zájem je, aby bylo dobře dětem. Což je v takové situaci téměř nemožné dokázat.

Převzato z autorčina blogu Učitelka ze školky (text je z 6. dubna 2017)

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Nám učitelky přelepovaly oči, když jsme nechtěli spát.

Pámbuzaplať, že už pominuly doby zašívání pusinek, svazování dětí do kozelečků, stříkání ledovou vodou a pouštění žilou. Zato příchází doba dotazů typu:
"To si vážně bude muset po sobě uklízet? A sám se oblékat?"
"A mýt si ruce před jídlem a po použítí záchodu?"
"Prý zakazujete jít knedlíky s omáčkou rukama!"
"A prý se tu učitelky kaboní, když sebou dítě svobodně třískne o zem a vříská svoji pravidelnou obhodinku. A taky, když spontánně bije jiné děti!"

Okomentovat