10.1.18

Johan Ahlbom: Kdo se bojí odpovědnosti, neměl by učit

Rozhovor Luboše Vedrala se švédským pedagogem a průkopníkem intuitivní pedagogiky o zkušenostech ze Skandinávie, práci s žáky s ADHD, drogově závislými i zbavování rarachů.

Z rozhovoru v Perpetuum.cz vybíráme:

Stačí být dobrým vzorem například i pro děti, které jsou v důsledku ADHD agresivní? Jak s nimi řešíte konkrétní situace?

Ve škole máme agresivních dětí docela málo a nikdy naštěstí nedošla situace tak daleko, abych ji musel řešit silou. Každopádně je třeba se snažit vcítit do situace dítěte, přiblížit se mu, přesvědčit je, že váš vztah je pravdivý a skutečný, že vám může věřit. Jen tehdy pro něj má význam, co mu říkáte. Když se dostanu do situace, kdy vyplave na povrch nějaká agrese, mám na vybranou. Můžu odejít, případně třeba zavolat policii, nebo můžu agresivnímu jedinci jednoduše říct: Nedělej to. Musím si ale jednak být jistý, že agresivita nevychází ze strachu a také tím, že sám jsem situaci správně odhadl, nejsem naštvaný, nemám strach, ani se necítím ohrožený. Kdyby tomu tak bylo, musel bych odejít. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že žádnou pedagogickou metodou se podobná situace vyřešit nedá. Pomůže jedině vztah a jistota, že sám strach a agresi necítím. Pak mohu říci: Prosím, tohle ne.

Strachy jsou různé, ve škole bývá možná nejčastější obava z neúspěchu. Jak si dokážete se strachy poradit?

Hlavní je rozpoznat, uvěřit a uznat, že děti mají strach, úzkost či depresi a nejednat s nimi jako s pacienty. Člověka, ať je dospělý, nebo dítě, nemůžu opravit či komplexně změnit. Co ale mohu, je změnit svůj vlastní vztah k němu a své reakce na něj. Tím můžu nastavit vzor a doufat. Nikdy si ale nemůžu být jistý, že uspěji, že si toho druhý všimne a něco se sebou udělá. Z toho je také možné mít strach. To je ale strach z odpovědnosti. Kdo se bojí odpovědnosti, neměl by učit. I v tomhle je důležité nelhat. Ani sobě, ani dětem.




5 komentářů:

mirek vaněk řekl(a)...

"Ve škole máme agresivních dětí docela málo"

Co to znamená? Jednoho, pět, dvacet?

Kolik je žáků ve třídě a kolik z nich je agresivních a kolik učitelů tam učí? Kolik má učitel času na toho agresivního žáka?

Miloslav Novotný řekl(a)...

Odpovědný průkopník. Nevím, jak se to řekne švédsky, ale v češtině to zní poněkud zbortěně.

Jana Karvaiová řekl(a)...

No, možná zde narážíme na mezistátní nesrovnalosti a odlišnosti. Český učitel je odpovědný už ze zásady. Má tu odpovědnost nařízenu a to i nad rámec rozumných možností (např. odpovědnost za to, že se žák v zamčené kabince WC vy...na zem nebo rozfláká zařízení WC. To by možná švédský kolega ani nepochopil, kdybychom mu některé historky ze života školního vyprávěli.
Asi je to člověk věnující se žákům s poruchami a chování. A opět - nevím, jak přesně je nastaven systém švédský. Český je nastaven na bezmoc. učitel nesmí nic, kromě napsání poznámky, důtky nebo špatné známky z chování. Na práci s třídou nebo terapii s žáky není čas a prostor. Veškerá péče je ryze dobrovolná a tak docházení do střediska péče pro děti a mládež spočívá na bedrech rodiny. A to tak, že problematická rodina nechodí nikam. A odkud se nám nejvíce rekrutují nevychované děti ? Z problémových rodin. Začarovaný kruh.
Dnes i v ústavech diagnostických nebo výchovných je taková kontrola tzv. lidských práv(která nepopírám, jen nevím,jestli je lidským právem si jít třikrát přidat )jídlo), že i tyto instituce začínají být bezzubé.

Ale netvrdím, že se nedá nic dělat. jenže péče je nastavena špatně. Např. u nás na okrese jeden dětský psycholog, jeden dětský psychiatr. Žádná možnost dlouhodobé terapie ambulantního charakteru. Ve středisku péče pracují "naivní Nanynky". Závidím těm, kdo mají ve svém okolí jiné možnosti. Opravdu.

Jana Karvaiová řekl(a)...

....K tomu je dobré neztrácet ze zřetele, že cokoliv dítě udělá, k tomu má vždy hodně dobrý důvod, který velmi zřídka souvisí s dědičností. Spíš je podmíněný výchovou a vzory, které v životě potká. ......

Tak toto jsem si myslela taky. A kdysi, při četbě Koukolíkových Deprivantů, jsem s ním v mnohém urputně nesouhlasila. Neboť tvrdil opak toho ,co pan Švéd. Také jsem si myslela, jak výchova dokáže hory přenášet. Do té doby, než se mi narodila dvojčata. Od té doby vím, a hluboce se omlouvám Koukolíkovi. Každé dítě naprosto jiné povahově (diametrálně). Výchovou se dalo leccos,ale stejně čím dál víc vidím, že je to o tom, co má dítě v sobě.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Pytlici to vidí tak, že škola není terapeutické zařízení, natož pak léčebna.
Škola je zkompetentňovací, popřípadě zgramotňovací a zkonkurenceschopňovací instituce.
A kdo se bojí, nesmí do lesní školky!
Ostaně agresivní, jiným dětem nebezpečné děti do školy nepatří vůbec. Bez diskuse.

Okomentovat