30.1.18

Ivana Kriglová: Otevřený dopis spoluobčanům

Ředitelka v předškolce Habibi - děti a my píše: "Jsem člověk, jehož posláním je práce pro druhé. Kolem mne je spousta takových lidí, kteří místo, aby si šli ve volném čase za svým, věnují čas zdarma ostatním. A jsou to i mladí lidé se spoustou koníčků a zájmů, které jsou schopni upozadit před zájmem pro druhé. Zkusme si vzpomenout, jak těžce jsme jako děti nesli nespravedlivé hodnocení spolužáků. Dnes je to Praha, zítra to může být někdo jiný. Podobná prohlášení nám berou mnoho energie a zasévají obrovský pocit nespravedlnosti a bezmoci. Stejně jako ve škole, když učitel nezvládá tmelení kolektivu, děti mají v hlavách hádanice a vědomosti se dostávají na druhé místo. Pokud se pocit nepochopení a nespravedlnosti prohlubuje a učitel nepozná nebo nemá zájem problémy napravit, nastává frustrace. Jaké mohou nastat důsledky, všichni víme."

Vážení a milí spoluobčané,

obracím se na Vás s žádostí o pomoc při zlepšování mezilidských vztahů v České republice.

K napsání tohoto dopisu mě přiměla skutečnost, která souvisí s volbou prezidenta ČR. Patřím k voličům Jiřího Drahoše. Smutně, ale s pokorou jsem přijala volební výsledek, který mi velí tuto skutečnost akceptovat. Nemohu ale akceptovat slova našeho znovuzvoleného prezidenta Miloše Zemana, která pronesl bezprostředně po svém vítězství.

Citace: „Pražská kavárna, což je takové společenství sebe se utvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali, teď asi, pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát, bude muset zavřít ústa.“

Mé povolání je učitelka MŠ, mám vlastní čtyři děti. Přes 30 let žiji v Praze a přes 30 let věnuji většinu svého volného času dětem, studentům a mladým lidem. Vždy bylo a je mým cílem nést pedagogické poselství mých učitelů. Tvořit kolektiv. Kolektiv různorodých osobností, vyrůstajících v různých prostředích, s různými pohledy na svět, s odlišnými názory na věci a situace kolem nás. Základem úspěchu děti, studenty – lidi něco naučit, je vytvoření kolektivu, ve kterém se cítí dobře, jistě a mají se na koho spolehnout. Už v mateřské škole učíme děti toleranci vůči kamarádovi, učíme se navzájem si pomáhat, dělit se o hračky, rozeznávat rozdíly mezi městem a vesnicí. Ukazovat dětem z města výhody, které má kamarád ze vsi a opačně. Učíme děti ve škole uznávat všechny dovednosti. Někomu jde dobře čtení a jiný zase lépe vyniká při práci s nářadím. Každý má nárok na svou individualitu a nikdo ji nemá právo zpochybňovat nebo zesměšňovat. Nikdo totiž nemá takovou znalost sebe sama, jako jedinec sám. Nikdy bych si nedovolila onálepkovat dítě jen na základě místa, odkud pochází. Nikdo, ani prezident, nemůže znát lidi, kteří jsou označováni např. za Pražskou kavárnu. Cítím se jako žák, na něhož si učitel zasedl, a ať se snaží sebevíc, není žádná odezva.

Jsem člověk, jehož posláním je práce pro druhé. Kolem mne je spousta takových lidí, kteří místo, aby si šli ve volném čase za svým, věnují čas zdarma ostatním. A jsou to i mladí lidé se spoustou koníčků a zájmů, které jsou schopni upozadit před zájmem pro druhé. Zkusme si vzpomenout, jak těžce jsme jako děti nesli nespravedlivé hodnocení spolužáků. Dnes je to Praha, zítra to může být někdo jiný. Podobná prohlášení nám berou mnoho energie a zasévají obrovský pocit nespravedlnosti a bezmoci. Stejně jako ve škole, když učitel nezvládá tmelení kolektivu, děti mají v hlavách hádanice a vědomosti se dostávají na druhé místo. Pokud se pocit nepochopení a nespravedlnosti prohlubuje a učitel nepozná nebo nemá zájem problémy napravit, nastává frustrace. Jaké mohou nastat důsledky, všichni víme.

Proto vás, vážení spoluobčané České republiky, žádám o zastávání role učitele, který má před sebou kolektiv různých jedinců, z různých prostředí a s různými názory. Pomozme vytvořit celek navzájem se podporující. Města mohou předávat kulturu, vzdělanost, historii a venkov poskytovat přírodu, praktičnost, přirozenost. Nepřeberné množství dalších možností.

Již roky nečtu žádné noviny, veškeré informace a názory si získávám z živých přenosů a debat, které nám přenáší veřejnoprávní média. Sleduji i přenosy z poslanecké sněmovny. Proto také vím, že prezident při svém projevu řekl, že toto je jeho poslední politické vítězství a proto, že už nebude žádná politická porážka. Být prezident, dám si vyšší cíl – lidské vítězství.

Dovolím si nás všechny motivovat:

Pokud se nám všem společně podaří politickou porážku = rozdělená společnost, přeměnit na národ, který drží pospolu i přes názorové rozdíly, bude to naše poslední a jediné lidské vítězství, které nás dovede k národní hrdosti.

Beru si k srdci prezidentova slova o občanské veřejné aktivitě. Ještě více se budu snažit být veřejně činná a budu se snažit o to, aby lidé kolem mě neměli zavřená ústa.

Nechť je pro nás vzorem mistr Jan Hus:

„Poznávejte lidi po skutcích, jako dobrota stromu má známa býti po ovoci, ale nikoli po listí, ani po kůře, ani po výšce.“

Přeji nám příjemné dny a usměvavé tváře kolem

Ivana Kriglová
Praha 10


2 komentáře:

Jirka řekl(a)...

Děkuji za přání a jako kolega učitel Vám přeji totéž mírou vrchovatou.

Anonymni z 21:30 řekl(a)...

Nesmíte si to brát tak osobně. Ono je ten život potom jednodušší.

Pod pojmem "pražská kavárna" si každý může představit cokoliv. Je jenom na vás, nakolik se s pojmem ztotožníte a nakolik si to pak vztahujete na sebe. Já bydlím na venkově a když někdo mluví obecně o "voličích venkova" nebo podobně, nevztahuju to automaticky na sebe.
Vztahuju na sebe označení podle jednání a s kým souhlasím a s kým ne a co si myslím třeba podobně nebo i s čím nesouhlasím. Pak buď mohu být voličem venkova nebo taky ne a v jiné otázce zase patřím do "pražské kavárny" a v jiné jsem rasista a islamofob (což nejsem) nebo přítel Ruska, což taky nejsem :-).
V těch posledních kategoriích není třeba moc souhlasit s někým, pro řadu "lidí" jsem rasista, jenom když s někým/něčím nesouhlasím. Bohužel.

Každopádně, kvůli své ne/identifikaci proti/s něčím, nebudu pokaždé psát prezidentovi, mě stačí momentálně PI. :-)

Okomentovat