20.12.17

Jana Kunšteková Maříková: Valachová by se měla věnovat psaní pohádek, a ne hlasování o zákonech, o nichž nic neví

Po přečtení článku exministryně Valachové Inkluze neboli společně mně s celou krutostí došlo, jak neskutečně nekompetentní osoba vedla dva roky ministerstvo školství. Možná bychom mohli i velkoryse zapomenout, ale to nelze. Zůstala po ní příliš velká škoda – a hlavně – byla zvolena do Parlamentu, kde bude škodit další čtyři roky…


Vezměme článek paní poslankyně Valachové po odstavcích – pokud to tedy vydržíme:

„Donedávna si děti stejně jako za starých časů společně hrály a společně žily ve vesnici nebo ve stejné ulici ve městě. Znaly se, a ony i rodiče úplně přirozeně chápali, že když spolu žijí a hrají si, budou se také společně učit.“ Píše bývalá ministryně.

Jistě, všichni si hráli se všemi. Vždycky však existovaly party a u mentálně postižených dětí nikoho ani nenapadlo, že by měly jít do základní devítileté školy (ZDŠ). A všichni to věděli.

„Když jsem chodila do školy – samozřejmě hluboko před rokem 1989 – za takzvaného komunismu, tak to probíhalo přesně tak. Ve třídě jsme na sebe narazily děti nadané, méně nadané, ale i kluk po mozkové obrně se stroječkem od hlavy až k patě (později nosil jen speciální boty). Byl tam i spolužák, který přijímal úkoly zásadně pod klavírem, než se aklimatizoval. Taky Romku spolužačku jsme měli, stejně jako holčičky s výchovnými problémy. Ale všichni jsme byli a dosud jsme kamarádi. A máme se rádi – koneckonců jsme z jedné čtvrti.“, napsala poslankyně Valachová.

Úplná idylka. Taky jsem chodila do školy, a podstatně dřív než paní poslankyně, ale spolužáka pod klavírem jsme tedy neměli. Text paní exministryně působí dojmem, že vyrůstala v nějaké hodně odlehlé vesnické nebo horské oblasti, kde nevěděli o existenci pedagogických poraden a odkud by se dítě do speciální nebo zvláštní školy dostávalo velmi složitě s několika přestupy. Podívala jsem se tedy na její životopis na wikipedii, a zjistila jsem, že se narodila a vyrůstala v Brně. Kde ovšem sídlí jedna z nejstarších speciálních škol pro tělesně postižené -  Kociánka. Otevřena byla v roce 1921 a dnes je svými úspěchy v rehabilitaci a výuce dětí známa mezi pedagogy po celém světě. Změna financování, kterou provedlo ministerstvo školství, však velmi poškodila i tento světově proslulý vzdělávací komplex. V Brně i v osmdesátých letech minulého století, kdy paní poslankyně chodila do školy, samozřejmě měli řadu pedagogických poraden, kam obvykle škola posílala na vyšetření žáky s takovými poruchami chování, jako popisuje v případě spolužáka ležícího pod klavírem.

„Co naše paní učitelka? Sesadila nás do lavic tak, aby ti lepší těm slabším pomáhali. Taky některé z nás doučovala nebo naopak připravovala na matematickou, dějepisnou nebo jazykovou olympiádu. „Museli jste mi pomoci, jinak bych to nezvládla," odpověděla mi nedávno na vyřčenou otázku, a usmála se.“, napsala ve svém textu exministryně.

Asi jsme chodily každá do školy v jiném vesmíru. Paní učitelky připravovaly na olympiády, pravda, ale že by moje maminka doučovala děti, které ve škole nestíhaly a „zázračně je uzdravovala“ to si tedy nepamatuju. Doučovala děti k přijímacím zkouškám a k maturitě, protože je vynikající češtinářka. Učila na malém městě, takže doučovala za “naturálie“, ne za peníze. Děti, které nestíhaly z důvodů různých dys-, měly úlevy už tehdy, děti s lehkým mentálním postižením v běžné základní škole nebyly. Děti s poruchami chování se rychle uzdravovaly – tehdy měli učitelé ještě nějakou autoritu. Po třídě nikdo neběhal a nikdo nikoho – minimálně v hodině – neškrtil, což je dnes u agresivních Aspergerů bohužel docela běžné.

Novopečená poslankyně dále konstatuje, že „kupodivu: bez selekce i bez podpůrných opatření, dokonce i bez speciálních škol, se z nás stali i díky naší paní učitelce více či méně úspěšní lidé.“

Kdo chce podpůrná opatření, je podle ní prostě rozmazlenec. A dokonce bez speciálních škol – paní poslankyně si zjevně plete „zvláštní“ a speciální školy, takže tam v té její idyle měli nejspíš i zrakově a sluchově postižené, kterým všichni tak nějak vespolek pomáhali. Paní poslankyně zjevně neví, že Češi patřili mezi světové průkopníky v oblasti vzdělávání postižených dětí. Pražský ústav pro hluchoněmé byl otevřen již v roce 1786. Jeho zakladatelem byl osobně císař Josef II. Ústav pro slepé děti na Hradčanech založil Alois Klár v roce 1807 jako první instituci tohoto typu na světě. Vzdělávací metody vyvinuté v této škole se k nám jezdili učit speciální pedagogové z řady zemí. Jedličkův ústav v Praze, založený v roce 1915, drží celosvětové prvenství jako speciální škola pro tělesně postižené. Pro své úspěchy při vzdělávání postižených dětí je mnoho desetiletí obdivován po celém světě. Bohužel musím uvést, že kromě českého ministerstva školství. Tento typ škol se podle školského zákona nazývá speciální školy. Zařazení dítěte ke vzdělávání v tomto typu škol nemá nic společného s jeho intelektem nebo poruchami učení. Jde o školy výhradně pro tělesně a smyslově postižené. Již v době, kdy paní exministryně chodila do školy, však existovaly tzv. Zvláštní školy. V celostátním měřítku byly zřízeny v roce 1929 zákonem Československé republiky č. 89/1929. V případě venkova, odkud to bylo do zvláštních škol daleko, zákon nařizoval zavést zvláštní třídy. Nejstarší školou tohoto typu je dodnes existující škola v  Klatovech, kterou založil český průkopník vzdělávání mentálně postižených Alois Slavoj Amerling v roce 1912. Tehdy se nazývala Škola pro blbé. V té době název školy nepředstavoval žádnou urážku. Šlo o obrovskou vymoženost. Podle § 23 v té době platného Rakousko-uherského zákona z roku 1869, nazývaného podle tehdejšího ministra školství Halsnerův zákon, totiž byly mentálně postižené děti od vzdělávání osvobozeny. Což prakticky znamenalo, že byly ze vzdělávání zcela vyloučeny. Výsledky této školy ve vzdělávání dětí považovaných do té doby za nevzdělavatelné rovněž vstoupily do dějin pedagogiky. Pozdější ředitel školy Otakar Adamec je autorem pedagogických příruček pro vzdělávání mentálně postižených dětí, které byly přeloženy do řady světových jazyků. Od roku 1948 se tyto školy podle zákona č. 59/1948  nazývaly jako školy pomocné. V roce 1960 došlo k jejích přejmenování na zvláštní. Po schválení školského zákona ČR se opět přejmenovaly na základní školy praktické. Ty se pak v rámci reformy zvané „inkluze počesku“ pokusila paní ministryně eliminovat. Změnou vyhlášky o rámcovém vzdělávacím programu jim zrušila speciální program a naložila na ně stejné nároky jako na normální základky. A také jim odebrala značnou část financí, díky kterým mohli mít třídy s menším počtem žáků, speciální pedagogy a asistenty. Skoro se jít podařilo zničit soustavu specializovaných škol, kterou nám donedávna záviděl celý svět. Kdyby studovala místo právnické fakulty pedagogickou, mohla tuhle historii znát a třeba by ji pak tak lehce nesmázla.

Poslankyně Valachová se ve svém článku ptá „jak dopadnou ti žáci, kteří se možná kvůli současné politické hysterii vůči démonizovanému slovu inkluze budou učit selektivně, odděleně, snad i segregovaně. Podle nápadů některých politiků si nyní škola bude své žáky schvalovat, a když výběrem neprojdou, půjdou s rodiči o školu dál. Nebo možná žádnou nenajdou.“

Čímž prokázala, že nezná školský zákon, který spádovost škol od počátku zakotvuje. Hloupý pokus o oblbování veřejnosti. A segregovaných dětí, které musely být po nějakém incidentu odvedeny ze třídy, jsem zažila dost – poté, co „zrušily“ celou hodinu.

„Odmítnutím inkluze – společného vzdělávání v místě bydliště a rovné šance dětí na vzdělání (což je skutečný, nedémonizovaný výklad termínu inkluze), omezujeme nejen právo na vzdělání. Bereme rodičům a dětem svobodu volby. Svobodu vybrat si vzdělávací cestu a také školu, včetně té, v jejímž dosahu bydlí“, tvrdí paní exministryně.

Tak tohle je štěpný odstavec. Aneb  - lžeme, a když to nepomáhá, lžeme víc. Svobodu vybrat si vzdělávací cestu vzala dětem povinná inkluze. Kdy dítě až poté, co si ono i celá třída i s učitelkou odtrpí své a dostane se do přetížené poradny, teprve může eventuálně jít do školy, která líp vyhovuje jeho potřebám. Mezi méně dětí a ke speciálním pedagogům. Pokud to ovšem „metodické pokyny“ šéfky Národního institutu pro další vzdělávání paní Zapletalové poradnám dovolí. V rámci nových metodických pokynů, které mají omezit počet dětí, jimž je povoleno absolvovat základní vzdělání v rámci některé ze specializovaných škol, dochází k jevu zvanému „pedagogické Lurdy“. Dítě se „papírově uzdravuje“ i když má nadále tytéž problémy.

Podle paní poslankyně je „nejsmutnější, že ona tolik pomlouvaná novela školského zákona z rukou ministra Chládka a s podpisem prezidenta Zemana neudělala nic jiného, než že zavedla systém financování potřeb dětí v běžných i speciálních třídách. Důležité měly být vzdělávací potřeby žáků, a nebylo podstatné, zda je uspokojí škola ta, anebo ona. Novela měla navíc zabránit diagnostikování a nálepkování dětí.“

Opět lež. Peněz je málo - není na asistenty. A v životě jsem neslyšela tolik „nálepek“ jako od doby nezvládnutého společného vzdělávání, které je ostatně jedna velká lež. Společné vzdělávání znamená přísnou spádovost škol bez ohledu na zdravotní stav, sociální status a majetnost. Absolutně se neslučuje s existencí osmiletých gymnázií a placených soukromých škol.

Podle Kateřiny Valachové „je výsledkem nálepkování dětí ještě větší. Tak, jak je to vždy, když zvítězí bezduché politikaření místo poctivé ochoty řešit desítky let staré nánosy problémů našich škol.“

Ano, bezduché politikaření zvítězilo – zavedením „inkluze počesku“. Bez ohledu na „onálepkované“ i ostatní děti. Ani nemluvě o nebohých učitelích, kteří se v crash coursu smutné reality stali během prázdnin, opět zázračně, speciálními pedagogy – amatéry.

Paní poslankyně napsala, že „Na posledním třídním srazu v minulém roce mí spolužáci – nyní samozřejmě dospělí lidé – hromadně ukázali prstem na spolužáka, co přijímal úkoly pod klavírem: „Ty, ty jsi byl ADHD". Jenže do roku 2016 jsme byli v klidu a nic jsme nevěděli. Teď už díky odpůrcům inkluze víme, že to prý není normální – učit se společně.“

To jsme rádi, že z té její idylické třídy aspoň někdo dospěl. Paní poslankyně Valachová to zjevně není, protože její umanuté „ Já chci inkluzi“ a „ Já mám pravdu“ a „ Vy jste oškliví, že mě nechápete“ moc dospěle nezní. Bude to boj, tuhle obludu odstranit - myslím samozřejmě inkluzi počesku. Jen nevím, kolik dětí to ještě poznamená a kolik učitelů vyžene ze škol, než poslanci tento nebezpečný experiment na živých lidech zruší.

Abych nebyla zaškatulkována jako přítelkyně starých pořádků, dodávám, že i přes úspěšnou historii našeho speciálního školství nejsem zarytý odpůrce inkluze jako takové. Za peníze, které se na inkluzi dávají v Norsku, si ji docela i dovedu představit. Ale jako balík úsporných opatření a experimentů a la– „Brusel to chce“ ji považuji za zničující.


Autorka je zakládající členkou spolku Pedagogická komora. Během své 27leté pedagogické praxe učila na základních, středních, vysokých a jazykových školách. Dnes učí na soukromém gymnáziu a v jazykové škole. Její matka učila 41 let na Základní škole v obci Chýnov na Táborsku, kterou její otec vedl jako ředitel 10 let.

Psáno pro ParlamentníListy.cz

7 komentářů:

Ygrain řekl(a)...

Vytisknout, červeně podtrhat, doručit Valachové s ranní poštou.

Radek Sárközi řekl(a)...

Stačí dát odkaz K.Valachové na její FB pod článek na který se reaguje... :-)
https://www.facebook.com/valachova.katka/?ref=br_rs

Miloslav Novotný řekl(a)...

Paní Maříková, děkuji za skvělý potřebný článek.

Do jaké míry jsou osobní nebo partajní třenice různě bývalých politiků hodné pozornosti, neumím posoudit.

Ve veřejném prostoru jsem zachytil, že "bývalý" Michal Kraus má opakovaně velké výhrady k "nebývalé" Valachové ve věci jejího ministerského čachrování se sportovními dotacemi:
http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/proc-ta-valachova-zase-lze/

Je tam o tom k dispozici celý seriál.

Nowak řekl(a)...

Ostatní poslanci hlasující o zákonech jsou naštěstí kompetentní a schopní (mnohdy schopní všeho).

Miloslav Novotný řekl(a)...

Z výše uvedené definice ostatního poslance pod článkem o Valachové vyplývá, že Valachová je neostatní poslankyní hlasující o zákonech.

Poněkud neobvyklé shrnutí obsahu článku paní Maříkové, ale budiž. V každém případě dobré na procvičování antonymie.

Nevyrostl jsem na testech, ale zkusím si tipnout: naneštěstí, nekompetentní, neschopní, nikdy, ničeho.

Nowak řekl(a)...

"a hlavně – byla zvolena do Parlamentu, kde bude škodit další čtyři roky"
Když se panu Novotnému nelíbí, že Valachovou označuji jako "neostatní poslankyni", tak jinak:
V novém Parlamentu bude podle výše uvedeného textu po 4 roky škodit zejména poslankyně Valachová. Takže v souhrnu docela dobrý Parlament, ne?

Miloslav Novotný řekl(a)...

Omlouvám se panu Nowakovi za svou přihlouplou ironii, jakkoliv si nejsem jist, kolik téže příměsi použil on.
Uvidíme, kolik bruselských žalobníčků a šplhounů bylo zvoleno.



Okomentovat