7.11.17

David Povolný: Jen víc peněz školství nespasí. Učitelé potřebují větší důvěru

Sama začínala v malotřídní škole, a tak Jana Kratochvílová z Pedagogické fakulty MU moc dobře chápe, že situace ve školách je pro dnešní učitele složitá. Nároky na ně stoupají, ať už jde o požadavky na kvalifikaci, administrativu nebo požadavky rodičů, platově při tom patří v Česku k podprůměru.

Kratochvílová navazuje coby vedoucí katedry pedagogiky na řadu změn, které se na fakultě odehrály v minulosti, a od roku 2016 je dále rozvíjí. Jejím cílem je zkvalitnit učitelskou přípravu, výuku, praxe a spolupráci se školami. Opatření mají podpořit motivaci studentů pro nastoupení na učitelskou dráhu.


Hodně se mluví o tom, že situace v českém školství začíná být po personální stránce kritická a hrozí, že nebude mít kdo učit. Vnímáte to taky tak dramaticky?

Jsme dnes v situaci, kdy ze spolupracujících škol nejen na konci a začátku školního roku, ale již i v jeho průběhu dostáváme dotazy, jestli nemáme nějakého šikovného studenta, který by u nich mohl nastoupit. Už na praxích si školy zpravidla studenty vyhlížejí a pokud zjistí, že je někdo schopný a zaujme je, mnohdy mu zrovna nabídnou místo ještě před dokončením studia. Zabezpečí si tak kvalitního učitele, kterého již znají. Zrovna dnes jsem tu měla jednoho studenta, který úspěšně působil na praxi jako asistent pedagoga ve škole, kde jedna mladá paní učitelka odešla na mateřskou. Tamější ředitelka ho přesvědčila, aby ještě za studií nastoupil na plný úvazek do práce.

Takže když to otočím, pro současné studenty je dobré, že není vůbec problém sehnat práci.

Pokud jde o první stupeň základních škol, tak to není vůbec žádný problém, na dalších stupních záleží na oboru. Je to samozřejmě ovlivněno i lokalitou. Například v Brně je situace vysloveně tristní a učitele shánějí v podstatě všude. Celou situaci komplikuje i fakt, že do učitelské profese míří hlavně ženy a pár let po studiích zpravidla odcházejí na mateřské a rodičovské dovolené.

Co je příčinou nedostatku učitelů? Je to celé jen o penězích?

Nízké finanční ohodnocení je určitě prvotní problém, ze kterého vyplývají další. Třeba malý počet mužů v učitelské profesi. Problém je ale také nízká prestiž povolání. Tady je důležité odlišit prestiž ze sociologických výzkumů, která je stabilně velmi vysoká, a respekt vůči profesi a expertíze učitele v každodenní komunikaci s žáky a rodiči. Učitelé se bohužel potýkají s větší agresivitou žáků a rostoucími požadavky rodičů. V kontextu společného vzdělávání a vysokého počtu žáků ve třídách pedagogové řeší, jak jednotlivcům poskytovat tolik péče, kolik by si zasloužili. Důvodem pro odchody z učitelské profese je i bující administrativa, ať už je to psaní projektů a vyplňování nejrůznějších šablon, zajišťování finančních prostředků, prezentace školy, další vzdělávání a tak dále. Zároveň s tím vším vzrůstají požadavky na kvalifikaci, na schopnost zvládnout rozmanitou skladbu žáků a neustále se proměňující požadavky na vzdělávání. Není to zkrátka zdaleka pro každého nadchnout se pro tuto profesi a vydržet u ní.

Když poslouchám ty příčiny, tak mi to ale zní, že se vždycky dostaneme k penězům. Pomohlo by zkrátka, kdyby na tu práci bylo víc lépe placených lidí.

Pomohlo by to a hodně. Kdyby byli učitelé důstojně zaplaceni, přispělo by to k jejich profesnímu sebepojetí a klidu. Není to ale postačující moment. Celkově by bylo potřeba zvednout důvěru v učitelskou profesi. Stejně jako jsou lidé zvyklí důvěřovat lékaři v tom, že má vzdělání na to, aby dokázal řídit léčebný proces, bylo by potřeba obnovit důvěru i ve vztahu učitel a rodič. Máme dnes velmi kvalifikované a vzdělané učitele a ti, kteří nastupují do praxe jsou většinou skuteční nadšenci a zapálení lidé. Začínající učitelé potřebují ve školách další podporu, díky níž budou překonávat profesní náraz praxe a dále se rozvíjet a učit. Tohle cítím jako velmi potřebnou věc, na které je nutné zapracovat.

Když se podíváte na dnešní skladbu studentů pedagogické fakulty, s jakými motivacemi přicházejí? Jste přece jen profesně zaměřená fakulta, přesto se mluví o tom, že řada absolventů na kariéru učitele ani nepomýšlí.

Hned v prvních seminářích našeho pedagogicko-psychologického modulu, který je součástí nového společného základu pro všechny studenty fakulty, je předmět Úvod do pedagogiky a psychologie. Nejen v rámci něho kolegové už v prvních momentech studia zjišťují, jaká je motivace studentů, a máme tak poměrně dobrou představu. Dá se v zásadě říct, že nám sem přicházejí tři typy studentů. Jedni jsou ti, kteří opravdu chtějí učit a vybrali si záměrně pedagogickou fakultu. Často mají učitele v rodině nebo nějakou zkušenost, která je motivovala. Může to být pozitivní motivace ve smyslu: potkal jsem výjimečného pedagoga a chci být jako on. Nebo negativní ve smyslu: potkal jsem tak hrozného učitele, že to chci dělat jinak a líp. Druhá skupina jsou mladí lidé, kteří jdou za oborem a vlastně moc nepředpokládají, že ho budou učit. Případně je to pro ně až nějaká vedlejší varianta profesního uplatnění. A třetí skupina jsou lidé, pro které je pedagogická fakulta jakási záložní varianta. Buďto se nedostali tam, kam plánovali, nebo ještě přesně nevědí, co by chtěli dělat a rozhlíží se.

Jaký je poměr mezi těmito skupinami?

Viděla bych to tak po třetinách. Nemám přesná čísla, takže je to opravdu jen takový můj hrubý odhad. S těmi, kteří váhají a hledají své profesní uplatnění se ale dá pracovat. Výzkumy prokazují, že postoje studentů k budoucí profesi se v průběhu studia proměňují. Proto je důležité, aby byli co nejdřív konfrontováni s praxí a získali představu o učitelství. Mimo jiné s tím záměrem jsme vloni zavedli nový pedagogicko-psychologický modul, který má už v prvních fázích studia reflektované praxe souběžně s teoretickou přípravou. Dochází tak k setkání studenta s terénem a praxí tak brzo, jak jen je to možné.

Takže prostě chcete, aby studenti hodně brzy přičichli k tomu, co je čeká. Nemůže je takové brzké hození do vody spíš odradit?

Nepopsala bych to jako hození do vody, i když to také není někdy špatné. V naší koncepci je to opravdu pozvolné a cílem je, aby si studenti brzy udělali představu o tom, do čeho jdou a mohli si říct: Nemám na to, měl bych jít studovat něco jiného, co pro mě bude přínosem, anebo se naopak už na začátku utvrdit v tom, že nastoupili správnou cestu. Ve zpětných vazbách od studentů se nám to často objevuje. A najdou si i tací, kteří spíše s učitelskou variantou nepočítají, ale praxe je namotivuje dát tomu šanci. Zkrátka někdy je to pozitivní a někdy negativní, každopádně je potřeba počítat s tím, že profesní pojetí studentů se vyvíjí a proměňuje.

Je to rok, co fakulta zavedla nový společný základ předmětů. Můžete už mluvit o prvních výsledcích? Co ukazují zpětné vazby studentů?

Je ještě opravdu brzo. Z hlediska rozšířených praxí, které fungují už delší dobu, vidíme větší spokojenost studentů s klimatem ve školách, kam přicházejí, a s podporou provázejících učitelů, kteří je nenutí do svých výukových schémat, ale dávají jim jistou míru autonomie a zároveň umí poskytnout radu. Z pedagogicko-psychologického modulu prošly evaluací předměty prvního a druhého semestru studia v bakalářských i navazujících učitelských studijních programech. Těší nás, že tyto výsledky jsou velmi pozitivní. Studenti hodnotí dobře přístup vyučujících, pestrost výukových metod, praktické zaměření výuky, možnost diskutovat a reflektovat, co se dělo na praxích. Cítíme obecně, že se mění klima a vztahy ve výuce. Víc nám ukáže ale až druhý a třetí rok navazujícího magisterského a bakalářského studia, tedy až nám budou končit první studenti, kteří těmito inovacemi prošli od začátku až do konce.




Samotné navýšení kapacity určitě nepomůže, pokud nebudeme hned na vstupu zjišťovat motivace a zájem o učitelství. To je ale poměrně obtížné v těch vysokých počtech uchazečů, které se nám hlásí. Myslím, že by byla potřeba systematická práce už na základních a hlavně na středních školách v oblasti kariérního poradenství a posilování zodpovědnosti studentů, pokud jde o výběr oboru. Musí se na tom ale podílet i vysoké školy, které by měly lépe a lépe vysvětlovat, v čem spočívá učitelské studium a pedagogická profese. Pomoci by mohly intenzivní programy, jakési studium nanečisto, které by středoškolákům umožnily na vlastní kůži třeba v rámci jednoho týdne poznat, jak výuka toho kterého oboru vypadá.

Celá Masarykova univerzita nyní usiluje o zpřehlednění nabídky studia, aby se uchazeči lépe vyznali v jednotlivých oborech a v tom, co nabízejí ve smyslu náplně studia a uplatnění. Není to tedy jen o navýšení finančních prostředků a kapacit, musí se změnit více věcí v systému vzdělávání a ve společnosti.





Jedním z velkých témat, kterými se zabývalo ministerstvo školství v posledním období ve vztahu k učitelům byl nový kariérní řád. Pro odpor pedagogů z praxe nakonec parlamentem neprošel. Jak vy celou situaci vnímáte?

Myslím si, že po dekádách dohadů už si naši učitelé kariérní řád zaslouží, respektive zaslouží si profesní růst a jasné ocenění toho, že svou práci dělají kvalitně nebo vykonávají něco nad rámec běžných učitelských povinností. Za mě je škoda, že kariérní řád neprošel, protože navzdory řadě slabých míst, měl mnoho předností. Přestože ministerstvo školství věnovalo docela dost úsilí prezentaci toho, v čem bude řád spočívat, organizovalo řadu workshopů a setkání s učiteli po celé republice, učitele se nepodařilo pro řád získat. Pokud vznikne petice, kterou podepíše sedm tisíců učitelů, tak muselo něco selhat.

Co byla negativa a co pozitiva řádu?

Přínos jsem viděla hlavně v systematické podpoře začínajících učitelů, protože to je naprosto klíčová věc. Uvádění čerstvých absolventů do profese dnes závisí na školách a jejich vnitřních procesech a možnostech. Kariérní řád sliboval systematizaci na národní úrovni, vytvoření pozice uvádějícího učitele, který by měl čas se začínajícímu učiteli věnovat a byl by za to i ohodnocen. Byla by tu jistota, že začínající učitel se vždy bude mít o koho opřít. Na kariérním řádu bylo dobré také větší ocenění specializačních pozic. To jsou důležité funkce, které vyžadují čas a zaslouží si finanční ohodnocení.

Osobně jsem v kariérním řádu nejvíc postrádala pozici fakultního provázejícího učitele, jehož role spočívá ve vedení praxí. Vedle uvádějícího učitele to považuji za zásadní pro to, abychom dokázali připravovat kvalitní učitele. Bez ochotných pedagogů, kteří se ujmou studentů na praxi, totiž nemůže celý vzdělávací proces dobře fungovat. Dnes je to tak, že to často pedagogové dělají zdarma nebo jen za minimální odměnu prostě proto, že v tom vidí smysl.

Jak je dnes vlastně ošetřený vztah pedagogické fakulty a škol?

Všechny pedagogické fakulty v Česku mají nějaký systém partnerských škol. Říká se tomu různě: školy fakultní, klinické, spolupracující. Ani my nejsme výjimkou. Máme asi 70 fakultních škol od mateřských po střední, se kterými máme smlouvy o úzké spolupráci. Pak jsou tu ještě spolupracující školy, v různých koutech České republiky. Díky tomu můžou naši studenti vykonávat praxi i v místě svého bydliště. Tato spolupráce je méně intenzivní, spíše administrativní, ale také vyžaduje ochotu a nasazení ze strany učitelů na místě.

V celém systému nicméně chystáte velké změny.

V brzké době fakulta přijmeme nový statut spolupracujících škol, ve kterém budeme chtít více rozlišovat úroveň spolupráce. Navazuje nám na to evropský projekt OP VVV Pregraduální vzdělávání, který startuje příští rok a jehož cílem je budování Společenství praxe – spolupráce a kolegiální podpory mezi provázejícími učiteli a akademiky nejen v rámci praxí. Chceme pedagogy z praxe celkově více zapojit do stanovení kritérií spolupráce a do tvorby profesního standardu studenta učitelství, tedy vlastně kompetencí našeho absolventa. Byli bychom rádi, kdyby vznikla celá komunita, která se spolu bude nejen intenzivně bavit o tom, jak by se měli budoucí pedagogové učit učit, ale také se na tom podílet.

Jaký by podle vás měl být učitel?

Profesor Helus v diskusích o profesionalizaci učitelského vzdělávání zdůrazňoval odbornost na úrovni magisterského vzdělání a osobní zralost, aby učitel dokázal komunikovat nejen s žáky a kolegy, ale i s rodiči a vůbec se svým okolím. Zdůraznila bych ještě, že v dnešní době by měl být učitel schopen poznávat žáka. Žák je výzvou, nejde už o to být jen expertem na svůj obor a jeho didaktickou transformaci a vůbec výukové strategie, jak obor předávat dále, ale učitel by měl přemýšlet i nad tím, komu to předává a kdo před ním sedí v lavicích. Zkrátka chtít hledat cesty, jak určitému žákovi učivo zprostředkovat a jak ho do učebního procesu vtáhnout. V neposlední řadě by učitel měl mít schopnost reflektovat svůj profesní vývoj, klást si otázku, jaký jsem učitel ve vztahu k požadavkům společnosti a reakcím žáků a rodičů, mít snahu se vzdělávat a pracovat na sobě.

Není toho zrovna málo.

Není to totiž vůbec snadná profese a nemůže ji dělat každý.

Jak jste se vy sama dostala k učitelství?

Chtěla jsem pracovat s lidmi, buď ve zdravotnictví, nebo jako učitelka. Věděla jsem to v podstatě už od dětství. Po gymnáziu jsem jasně volila učitelství. Po vysoké škole jsem nastoupila do malotřídní školy, kde jsem se musela potýkat s různorodou skupinou žáků, jak z hlediska věku, tak z hlediska jejich dispozic k učení. První rok po vysoké škole: dvacet sedm žáků ze dvou ročníků. To byla skvělá škola života. Musela jsem hodně přemýšlet nad tím, co a jak učit, aby to vůbec fungovalo, aby byli spokojení žáci i já a aby byly výsledky. Diferenciace byla nezbytná. Bylo to ze začátku hodně náročné, ale z této zkušenosti čerpám dodnes.

Foto: Ludmila Korešová

Převzato z online.MUNI.cz pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko.

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Učitelé potřebují větší důvěru

sami v sebe, především!
Tak hlavy vzhůru, kolegyně a kolegové, a pakáž všelijakou vyprovodit chutě.

Okomentovat