20.11.17

Bořivoj Brdička: Od paradoxu využitelnosti k hypotéze remixu

Příspěvek popisuje aktuální posun v aplikaci OER (otevřených výukových zdrojů) do výuky na základě poznatků, které publikoval přední vědec tohoto oboru David Wiley a předložil veřejnosti v rámci MOOC kurzu Introduction to Open Education, aktuálně běžícím na platformě edX.

Je to již 15 let, co nejznámější vědec v oboru OER (otevřených vzdělávacích zdrojů) David Wiley pro ně kromě definice (5R) formuloval tzv. paradox využitelnosti [1]. Podle něj je opakovaná využitelnost volně dostupného výukového materiálu (tehdy se mluvilo výhradně o objektech) nepřímo úměrná jeho specifičnosti (jednoúčelovosti). Je to prosté. Jde-li o jednoduchý objekt, který plní jen nějaký malý dílčí cíl, pak je typicky použitelný jen v určitých specifických situacích, které je obtížné opakovaně vyvolat. Složitější objekt, který řeší více souvislostí, je snáze možné použít samostatně a opakovaně.

Proto eLearning před nástupem umělé inteligence dospěl k závěru, že výuku nelze snadno sestavovat z objektů a automatizovat. Vybírat z velkého množství jednoduchých objektů je příliš pracné a specifické materiály jsou zase pouze jednoúčelové. Vysvětlení přináší právě paradox využitelnosti. Podle Davida však lze jeho vliv do určité míry eliminovat. Řešením je pro všechny výukové objekty důsledně používat takovou autorskou licenci, která dovoluje výukový materiál nejen převzít, ale též upravovat (Creative Commons). [2] Na první pohled zřejmým důsledkem je možnost přizpůsobit si daný materiál svým konkrétním podmínkám a zvýšit tak jeho využitelnost.
Vývoj vzdělávacích technologií v poslední době v mnoha směrech pokročil. Místo o eLearningových objektech mluvíme často o OER, automatizace výukového procesu se změnila na personalizaci. Jedna věc však zůstává neměnná. K dosažení vyšších forem myšlení je třeba komplexně nastavit podmínky, v nichž se žák učí. Paradox využitelnosti tak není vůbec překvapivý. Účinnější než studium jednotlivých poskládaných výukových objektů vždy bude vlastní praktická činnost v komplexně nastaveném prostředí, umožňujícím nejen kontakt s objektem, ale též s učitelem a komunitou zúčastněných jedinců.

Měl jsem v nedávné době příležitost se se současným stavem poznatků v této oblasti seznámit v rámci MOOC kurzu edX Introduction to Open Education, který společně vedli David Wiley a George Siemens. Podstatu shrnuje již titulek tohoto příspěvku – nestačí budovat úložiště volně dostupných výukových materiálů (u nás je označujeme zkratkou DUM), je nutné se zabývat otevřenou (digitální) pedagogikou.

Podle Davida je využití OER jen jednou z forem otevřené pedagogiky, která ve skutečnosti zahrnuje mnohem širší oblast (otázky sociální, svobodu poznávání, síťovou neutralitu ad.). Způsob, jak o věci přemýšlí, ukazuje následujících 5 bodů [3]:
  1. Učíme se tím, že něco děláme.
  2. Copyright omezuje naše možnosti něco dělat.
  3. Proto copyright omezuje též naše možnosti se učit.
  4. Otevřenost odstraňuje překážky bránící nám dělat nové věci.
  5. To znamená, že otevřenost vede k inovativním způsobům učení.
Jinými slovy řečeno, máme volnou dostupnost materiálů vnímat jako prostředek umožňující zavádět nové převratné výukové postupy. David samozřejmě hned nabízí několik praktických příkladů [4]:
David Wiley se tak postupně dopracoval k principiálnímu poznatku, který obecně označuje jako hypotézu remixu. Podle ní je třeba vnímat aplikaci volně dostupných materiálů do výuky na třech postupných úrovních (připomínajících jiné profilové koncepty zavádění vzdělávacích technologií) [5].

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat