9.10.17

Ondřej Šteffl: Se vzděláním lze dělat pouze tolik, kolik rodiče dovolí

V základním vzdělávání jsou nejdůležitější rodiče. Ačkoliv to tak spousta lidí nevnímá, právě rodiče rozhodují o tom, jak bude vzdělávání vypadat. Pokud by někdo chtěl vzdělávání změnit, musí začít u rodičů. Většina rodičů zatím bohužel pokládá za důležité tituly, maturitu, vysokou školu, akademický čili vlastně školní úspěch. Málo jich uvažuje o tom, co se děti a mladí lidé naučí, ve škole i jinde a jaký smysl to má pro jejich budoucí život.

Vyšlo v časopise Perpetuum, kde najdete i další skvělé články (ty už ale nejsou moje ;-))

Jaký podle vás bude školní rok 2017/2018?

Já myslím, že ve školství přinese další narůstání chaosu. Ani nevím, kdo by se měl stát ministrem školství, aby se ten chaos začal snižovat. Všechny politické strany mají v programech body, se kterými lze souhlasit. Ale z kontextu je pokaždé jasné, že nemají představu o tom, jak je konkrétně realizovat. Proklamují sice hezké cíle, ale o tom, jak jich dosáhnout, nemají sekretariáty stran představu. Takže spíš čekám jen další pokračování současného trendu, kdy MŠMT provádí nepromyšlené a neprovázané kroky, často sice s dobrým úmyslem, ale s dramatickými nečekanými negativními dopady. Ale pro Scio to bude dobrý rok. Čtyři další ScioŠkoly otevřeme a pár dalších založíme.

Co by pomohlo cíle politických stran konkretizovat a převést je z papíru do praxe?

Opravdu nevím. Dříve dělal EDUin kampaň Česko mluví o vzdělávání a já bych ještě před nedávnem řekl, že to mohlo být dobré řešení – sestavit reprezentativní radu pro vzdělávání, která by řídila veřejnou diskusi. Ale mám obavy, že dnes je veřejný prostor tak rozštěpený, že by v něm vznikla stejná situace jako v diskusi o migraci. Ta se také proměnila v hádku, ve které se nehledá racionální řešení.

Podle vás je situace ve školství podobná?

Bohužel se mi zdá, že pozice se polarizují i tam. Nikdo nemá schopnost a chuť se s někým na něčem dohodnout. Natož pak hledat konsensuální řešení. Takže už se mi ani veřejná diskuse, ani rada pro vzdělávání nezdá jako dobrá varianta.

Takže jste v tomto ohledu skeptický?

Kemel (karikaturista; pozn. red.) měl takový krásný vtip o bezzásahových zónách na Šumavě. A ty by mohly být i jinde. Snad by se daly vyzkoušet i ve vzdělání. Kdyby totiž existovaly oblasti, které by se nechaly žít vlastním životem, myslím si, že by to pomohlo. Ale to je zcela utopická představa. Přesto by ministerstvo mohlo podobný experiment udělat. Dokonce by pro to mělo i oporu ve stávajícím zákoně, který mu umožňuje experimentální ověřování. Takže kdyby si na ministerstvu řekli, že nechají dva okresy nebo jeden kraj, aby si tam školy po dobu pěti let dělaly, co chtějí, byl by to úžasný experiment. A myslím si, že by se během něj nic špatného nestalo.

Pomohlo by, kdyby existovaly oblasti,
které by se nechaly žít vlastním životem.
Ale to je zcela utopická představa.
Přesto by ministerstvo mohlo podobný experiment udělat

Proč se veřejná diskuse ve vzdělávání polarizuje?

Takto se polarizuje celý veřejný prostor. Dříve ho víc utvářela tištěná média, která nevydala názor každého, kdo chtěl něco říci, ale to změnil Facebook a další sociální sítě. Na nich sdělují své názory i lidé, kteří o dané věci nic nevědí. A není to jen český jev. Veřejný prostor se polarizuje všude a ve všem.

Čím si tuto polarizaci vysvětlujete?

Podle knihy Morálka lidské mysli od Jonathana Haidta je to tím, že se část lidí rodí jako konzervativní a část jako liberální. Podstata těch hádek pak spočívá v tom, že se ve veřejném prostoru obě tyto skupiny střetávají. A nejvíce jsou slyšet krajní liberálové a krajní konzervativci. Střed je relativně malý a vyprázdněný.

A to samé platí ve vzdělávání?

Přesně. I tam jsou lidé, kteří by se nejradši ve školství vrátili k Marii Terezii, to je ta krajně konzervativní strana. A na druhém pólu jsou ti, kteří chtějí zcela svobodné školy, do kterých by stát vůbec nezasahoval. Dohoda mezi nimi není žádná. Přitom Haidt ve své knize nabízí dvě řešení a obě jsou důležitá. První je, že se musíme navzájem více poslouchat. To je mimochodem typické na všech fórech. Někdo napíše svůj názor nebo nápad a reakce diskutéra z protistrany svědčí o tom, že se tento diskutér vůbec nezabýval hlavní myšlenkou, možná ji nepochopil nebo ani nechtěl pochopit, ale hned napadá nějaký detail nebo útočí na osobu a neargumentuje k věci. A to přesto, že některá myšlenka z textu by pro něj byla také zcela zajímavá a přijatelná, ale tu ve svém komentáři ignoruje. A to druhé řešení znamená více se potkávat.

Podle knihy Morálka lidské mysli od Jonathana Haidta
se část lidí rodí jako konzervativní a část jako liberální.
Podstata hádek pak spočívá v tom,
že se ve veřejném prostoru obě skupiny střetávají.

V čem je osobní setkávání tak důležitá?

Jonathan Haidt popisuje, že americká politika strašně zhrubla od doby, co kongresmani začali létat po zasedáních do svých domovů. Dokud nebyla letecká doprava, tak spolu byli ve Washingtonu pořád. A když bylo volno, šli i s manželkami do divadla, na golf nebo na večeři a bavili se o sekání trávy i o dětech. To je bohužel další efekt sociálních sítí, že se tolik nepotkáváme, a takhle to dopadá. To by se však v českém vzdělávání asi dalo napravit, protože lidí, kteří se jím opravdu zabývají, je relativně málo. Takže nejsnadnější řešení by bylo, že by někdo organizoval takové velké večírky, kde by se všichni spolu setkávali.

Nemohlo by něco takového vést k tomu, že by se ve vzdělávání začaly vytvářet klientelistické vazby?


To mě tedy nenapadlo. Nemohlo by to být tak, že se potkává deset lidí, to se děje i dnes. Muselo by jít o setkávání v řádu stovek lidí, což by, myslím si, české vzdělávací prostředí úplně pokrylo. A naopak si myslím, že by to spíš podobným vazbám bránilo.

Kdo by to podle vás mohl iniciovat?

Dovedu si představit, že by něco takového mohlo iniciovat ministerstvo školství, nebo by se toho mohl chopit nějaký velký podnikatel. Třeba zorganizovat ples pro 400 aktérů ve vzdělávání může vyjít tak na milion korun. To je v rozpočtu celého školství nic.

Jaký další krok by mohl přispět k lepší domluvě?

Říkám to už dlouho. V základním vzdělávání jsou nejdůležitější rodiče. Ačkoliv to tak spousta lidí nevnímá, právě rodiče rozhodují o tom, jak bude vzdělávání vypadat. Pokud by někdo chtěl vzdělávání změnit, musí začít u rodičů. Začít jim vysvětlovat, že vzdělání je důležité, což takhle vypadá jako klišé nebo jasná věc. Každý přece řekne „no jasně, vzdělání je důležité“, ale vlastně je to nedorozumění. Většina lidí si totiž myslí, že důležité jsou ty tituly, maturita, vysoká škola, akademický čili vlastně školní úspěch. Málokdo považuje za důležité to, co se děti a mladí lidé naučí, ve škole i jinde. Dnes nemusíte dostudovat vysokou školu ani mít maturitu, a přesto můžete žít skvělý život či dosáhnout velkých věcí. Čím dál víc záleží na tom, co člověk opravdu umí. Ale tímto způsobem široká rodičovská veřejnost školu a vzdělávání nevnímá. Rodiče se ptají „A jakou jsi dnes dostal známku?“ místo „Co ses dneska ve škole naučil?“. A v tom to je. Kromě toho je důležité přivést rodiče k poznání, že škola může vypadat jinak, nebo i úplně jinak, než jak ji zažili oni.

Vzdělávání je příprava na život ve světě,
který je a bude, a ne na ten, co tu byl
před třiceti lety.
A je potřeba o tom přesvědčit nejen učitele,
ale hlavně rodiče.

Proč má škola vypadat jinak, než jak si ji rodiče pamatují?

U doktora to dnes vypadá také jinak než za generace rodičů. A doprava vypadá také jinak, stejně jako se liší telefonování dnes a před třiceti lety. Pamatuje si vůbec někdo na pevnou linku? Změnily se naše životy, práce, jak trávíme volný čas, jak komunikujeme. Změnily se hodnotové rámce. Takže vzdělávání by na to mělo nějak reagovat, ne? Vždyť vzdělávání je příprava na život ve světě, který je a bude, a ne na ten, co tu byl před třiceti lety. A je potřeba o tom přesvědčit nejen učitele, ale hlavně rodiče. Ti učitelé, kteří začnou něco měnit, totiž často narazí na rodiče, kteří jim řeknou: „Hezky se vraťte a srovnejte naše děti do latě. Já to tak taky zažil a bylo to správné. Sice jsem zapomněl láčkovce i lumírovce, ale bylo to správné, že jsem se to učil.“ A dokud se tohle nezmění, tak se se vzděláváním vlastně nedá nic dělat. Respektive dá se s ním dělat přesně tolik, kolik je těch rodičů už přesvědčených, že změna je nutná. Přesvědčených sice přibývá a ti, kteří jsou hodně přesvědčení, dávají své děti do ScioŠkoly, ale stále si hodně rodičů myslí, že nejdůležitější jsou akademické výsledky. A tak dají své dítě na víceleté gymnázium. Pak se snaží, aby dobře studovalo, udělalo maturitu na samé jedničky a mělo ty tituly. No a pak je tu mlčící většina, které je to celkem jedno – hlavně ty jedničky.

Čím si vysvětlujete, že přesvědčených rodičů přibývá?

Myslím si, že tlak okolního světa je tak silný, že spousta lidí začíná chápat ten gap mezi školou a světem kolem. A částečně je to také tím, že dnešní rodiče jsou starší, takže o otázkách vzdělávání svých dětí nepřemýšlejí, když dodělají vysokou školu a je jim třiadvacet. Přemýšlejí o tom ve třiceti v pětatřiceti, už ve chvíli, kdy za sebou mají roky zkušeností a něco zažili. Přitom si bezvadně uvědomí, že většinu toho, co se ve škole učili, vůbec nepotřebují, a naopak že se ve škole spoustu potřebných věcí nenaučili. A pak se začnou ptát, jestli jejich děti mají chodit do stejné školy, jako chodili oni. Více o tom přemýšlejí, protože jsou zkušenější.

Co ale mohou dělat rodiče, kteří si uvědomují, že chtějí jinou školu než tu, do které sami chodili, ale zároveň nemají dostupnou alternativu, která by jejich požadavky splňovala?

Do ScioŠkol v Praze se hlásí desetinásobek dětí, než můžeme vzít. A podobné školy stále přibývají. Ministerstvo jejich růstu brání, ale tomu se nedá zabránit. Takže někteří rodiče, resp. jejich děti teď mají trošku smůlu, ale do pěti let se to prolomí a takových škol začne rychle přibývat.

A co byste se chtěl naučit v letošním školním roce vy?

Já bych se chtěl naučit pořádně anglicky, ale to mám v plánu už dlouho. A třeba minulý týden jsem měl na seznamu, že se chci naučit dělat online dotazníky. Včera jsem se do toho pustil, ale je to od Googlu tak geniálně udělané, že mi to trvalo asi deset minut. Tak jsem si tuhle položku zase odškrtnul a už to umím. Takže nevím. Někdy člověka překvapí, jak jde to učení rychle. Jen chtít. A děti chtějí, jen musejí mít prostor.

Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní License.

5 komentářů:

Nicka Pytlik řekl(a)...

učitelé, kteří začnou něco měnit, totiž často narazí na rodiče, kteří jim řeknou: Hezky se vraťte a srovnejte naše děti do latě.

Ondřej Šteffl je vynikající vypravěč svých fantazií. Scénáristi Výměny manželek by se u něj mohli učit.

Josef Soukal řekl(a)...

Myslím, že u nás existují oblasti, které víceméně žily vlastním životem a kde se úspěšně dařilo myšlenkám, jež O. Šteffl propaguje. Příkladem je masifikace středoškolského a vysokoškolského vzdělávání, jejímž hlavním důsledkem je relativizace hodnoty vysvědčení a diplomů a hlavně samotného pojmu vzdělaný člověk.
Kdyby mě přizvali do týmu pro Výměnu manželek, napsal bych díl o tom, jak po pěti letech vypadá bezzásahová zóna ve školství: Spousta výběrových škol, z nemalé části placených, a k tomu bárka státního školství obsazená těmi, o které ti "jiní" nemají zájem. Do toho záchranáři z neziskovek a "neziskovek". Zkrátka plně inkluzivní segregované školství.

CatCatherine25 řekl(a)...

Znám mnoho rodičů, kterým je vzdělávání jejich dětí upřímně ukradené. Jejich zájem vzbudí jedině tehdy, když ve škole nastane nějaký větší průšvih a často ani to ne.
Pak znám dost rodičů, které nezajímá ani tolik vzdělávání, jako spíše známky jejich dětí. Existují i rodiče, kteří se bojí, aby se jejich děti ve škole nemusely příliš namáhat, bojují proti "biflování" a požadují pro své děti "svobodu".
Ovšem, že jsou i takoví rodiče, kteří sledují se zájmem školní úspěšnost svých dětí a dobře spolupracují se školou.
Ale znám jen velmi málo rodičů, kteří by se zajímali o vzdělávací obsahy a měli představu o tom, co se jejich děti ve škole učí. Většinou k tomu nejsou ani kompetentní a nechávají to plně na škole.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Ono jde také o to, co si kdo pod tou latí představuje. Jestli ono ale naprosto zavrženíhodné biflování provázené drilem a snad až buzerací dítek, které jsou odsouzeny setrvávat nejkrásnějí léta svého života v panické hrůze z té k ničemu nevedoucí vzdělávací mašinérie, kdy vše vybočující z normy je odťato. A nebo jestli je latí myšleno vybudování dobrých základů pro další studium a vytváření povědomí respektování stanovených pravidel chování.
Zajímavé je, že o lati v těch dlouhodobě naprosto ojedinělých případech se zpravidla zmiňují rodiče, jejichž děti vůbec žádné srovnávání nepotřebují.
A v neposlední řadě stojí za pozornost, že by takový latově srovnávací požadavek rodičů měl začínajícím učitelům bránit ve změnách, když už ne celého vzdělávacího systému, tak alespoň v přístupu k použitým metodám práce s dětmi a mládeží. Opomenou-li pytlici, že se tady v přímém přenosu opomíjí individuální přístup k jednomu každému žákovi, pak tu je ještě otázka působení a vlivu ředitele školy. Ten by měl snad ty demotivátory z řad rodičů srovnat do latě především! Ať tedy sami vidí, jaké nepřístojnosti se domáhají vůči svým vlastním dětem.

mirek vaněk řekl(a)...

"Ondřej Šteffl: Se vzděláním lze dělat pouze tolik, kolik rodiče dovolí"

Ano má pravdu ten odborník. Především pokud si rodiče školu platí. S tím mají někteří odborníci hodně zkušeností.
Pokud ji platí stát, pak lze dělat to, co uzná stát, resp. politická reprezentace za vhodné. Pokud se rozhodne ušetřit a školství pohřbít, pak mu v tom nic nezabrání a jak vidět v monulých letech, ani nezabránilo.
Pokud se rozhodne provádět opatření a legislativní smršť bez peněz, opět může. Jen aby měl na kom.

Okomentovat