5.9.17

Tajný Učitel: 3 kroky pro kvalitnější školství

Na české blogoscéně máme dva tajné učitele, první z nich píše na Blog tajného učitele a jeho totožnost je redakci známa. Druhý má blog Tajný Učitel. Z tohoto blogu jsme převzali jeho nový článek, který jistě vyvolá odpovídající diskusi.

1. Pedagogické fakulty

Na pedagogických fakultách jsou podle mě dva hlavní problémy. Nedostatek praxe a vyprávění dinosaurů. Jako „dinosaury“ v žádném případě neoznačuji starší vyučující, ale učitele, kteří jsou zaseklí pravděpodobně někde v osmdesátých letech, kdy načerpali studiem znalosti z let padesátých. Kolotoč přednášek se míjí účinkem. Z osobní zkušenosti jsme jen v jednom předmětu (Didaktika dějepisu!) se spolužáky řešili realitu – od věcí jako je zasedací pořádek, způsob výuky, zlobení žáků, jednání s rodiči apod. Ostatní učitelé řešili v tolika předmětech vždy stejné teoretické věci. Všechny neužitečné. Měl jsem vůbec nějakou pedagogiku na pedagogické fakultě? Vlastně netuším, ale určitě jsem neměl skutečnou pedagogiku, kterou bych potřeboval.

Co si ale pamatuji, jsou různé předměty z psychologie, kde jsem měl učitele, kteří byli dva dny na fakultě a zbytek pracovního týdne pracovali ve vězení, v poradnách apod. Byli z praxe. Vyprávěli příběhy z praxe a tušili, s čím se můžeme setkat. Zatímco naši pedagogové nikdy neučili. Když si to uvědomíte, je to vážně smutné. Přednášení na vysoké škole a UČENÍ je něco absolutně jiného. A je to o to horší, když přednášíte, jak učit. Na pedagogických fakultách jsou nutné předměty jako moderní výuka, využívání technologií, motivace a „systém“ výuky, anglický jazyk, jednání s žáky a rodiči se také musí někde zmínit.

A pak to přijde. Zatímco student má plnou hlavu „druhů“ učitelů a „druhů“ žáků, přichází do praxe, kde odučí několik hodin. A ano, platí rozhodně odučí, nikoliv naučí. Zde se to stane. Najednou student zjistí, že nic neumí. Například pro mě bylo nejhorší, že jsem měl všechno krásně odvyprávěno za dvacet minut. Co pak? Byl jsem připraven výborně z mých předmětů, ale dnes už vím, že to není tak důležité. Můj hlavní předmět není dějepis nebo občanská výchova, ale pedagogika. Před nástupem na praxi jsem nikdy nepřemýšlel o nějakých cvičeních pro osmnáctileté studenty na gymnáziu a křížovka by je určitě strašně zajímala. Učitel, který vám má pomoci s praxí, není motivován, aby vám skutečně pomohl a to i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že za pět týdnů práce se studentem dostane asi osm set korun. I tak pro mě praxe byla výbornou zkušeností – od učitelů, kteří mi měli pomoc, jsem se naučil, jaký nechci být učitel a jak nechci dopadnout a sám od sebe jsem se dozvěděl, jak nemá výuka vypadat. Celý systém toho, co jsem viděl, se mi zdál zkažený.

Nemůžu si pomoc, ale řešení se mi zdá strašně jednoduché. Najít školu, chodit na praxi pravidelně minimálně tři roky například jeden v týdnu. Klidně se starat o výuku předmětu pouze v jedné třídě. Vidět, jak se zapisuje do třídní knihy. Jít pozorovat rodičovské sdružení. Jít vyzvídat na poradu. Jet se třídou na výlet, během dalšího roku výlet sám zařídit a zorganizovat. Psát známky na vysvědčení. To je praxe učitele. (Navíc by to bylo docela praktické vzhledem k tomu, kolik studentů dojíždí – vždy v pondělí nebo pátek by jednoduše chodili pracovat do své „domácké“ základní školy.)

2. Peníze

Tak to určitě nikdo nečekal…Podle mého se nemá cenu moc rozepisovat o finančních problémech, protože každý už nějaký argument četl nebo slyšel. Začínat na šestnácti tisících čistého není jednoduše atraktivní a posun na devatenáct tisíc za pět let taky pravděpodobně nikoho nevytrhne (a to počítám do čisté výplaty i suplované hodiny). Za tolik práce a vysokou míru (společenské) zodpovědnosti je to pochopitelně málo, stejně tak pro vysokoškolsky vzdělaného člověka. Nízké mzdy jsou jednoduše demotivující, ba dokonce odstrašující pro spoustu talentovaných lidí a i statisticky v porovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými lidmi vychází z porovnání učitelé velmi špatně, nehledě na ostatní civilizované země.

Ale zvýšit plat učitelům o deset tisíc korun skokově není řešením, protože by se svezli i „nepracující“ učitelé a efekt by mohl být přesně opačný – do školství by se s výbornými mladými učiteli mohli svézt i mladí lemplové, kteří chtějí peníze za nic. Jakýkoliv skok v platech za nic také není motivující, alespoň ne pro všechny.

Proto je prvním krokem nejdříve nalezení učitelů, kteří jsou výborní a kteří jsou hodni odměňování. Osobně by se mi líbil systém dlouhodobého vzdělávání, kde by se učitelé dál vzdělávali a za své „nové“ vzdělávání by dostali pár procent mzdy navíc (například za každý kurz by dostal učitel pět bodů a za třicet bodů by mu byly přidány dvě procenta současné mzdy; samozřejmě jsou tam další podmínky a školení by musela být mnohem „tvrdší“ a učitel prokázat, že se něco naučil). „Novým vzděláním“ mohou být zahraniční online kurzy, školení v České republice od vzdělaných odborníků (ne parazitů, kterých je skutečně moc) a jsme v roce 2017, takže není důvod, proč by do Prahy nemohli přijet experti ze zahraničí a školit české učitele v angličtině, jak učit moderně. A pořádně.

V poslední době se často připomíná také další věc týkající se platů a to, že rozpočet ministerstva už je obrovský, ale peníze nejdou učitelům, nýbrž jiným směrem…

3. Inspekce

Všechny tři změny by do sebe teoreticky měly zapadat – na fakultě vychováte vynikající učitele, kteří jsou i penězi motivování skutečně do školy nastoupit a dál se vzdělávat. A pokud máte vynikající sebevzdělávací odborníky, k čemu je inspekce? Úkol inspekce je „evaluovat a kontrolovat“. Pokud systém funguje, učitel rozhodně nepotřebuje kontrolu (od toho má vedení školy a sám učitel je výborně vzdělaný, proto má určitě i sebereflexi) a už vůbec ne hodnotit od úředníků (hodnotí studenti, rodiči, kolegové, vedení školy). Nejhorší zde je, že inspekce kontroluje barvu výzdoby v třídách a hodnotí výuku, aniž by tomu rozuměla, alespoň ta „moje“, středočeská. Inspektor, který nepozná rozdíl mezi frontální výukou a skupinovou práci, poté vysílá do médií zprávu o stavu českého školství (!). Zeptejte se sami sebe, kdo vlastně dělá školského inspektora? Naši páni inspektoři si za svých starých učitelských časů dali nohy na stůl, řekli žákům, ať jsou ticho a šli si číst noviny (skutečný příběh). Absolutně zbytečná součást vzdělávacího systému. Pokud nerušit tento odpad, tak alespoň změnit celou strukturu a funkci tak, aby inspektoři neměli právo na učitele vůbec mluvit a doporučovat jim, že vhodným a moderním doplněním výuky jsou referáty (skutečný příběh). Možná by se inspektoři mohli věnovat určitým problémům, jako je šikana a kontrola školních financí, ale to opět může dělat někdo jiný. Než se inspekce zruší, tak nás tito frustrovaní úředníci budou neustále šikanovat a po večerech radit rodičům, jejichž dítě ukradlo mobil za patnáct tisíc korun, jak na školu vyzrát a jak zrušit důtku za odcizení mobilu (věřte tomu, že stačí, aby nebylo poddáno trestní oznámení slušnou matkou okradeného dítěte, která nechce dělat problém dětskému zloději – skutečný příběh).

Převzato z blogu Tajný Učitel

Odkazy:

1 komentář:

mirek vaněk řekl(a)...

Hezké. Pro naše úředníky moc jednoduché a průhledné.

Okomentovat