10.9.17

Martin Profant: Kantorská smůla

Proč je u nás stále tak snadné upírat učitelům a učitelkám adekvátní plat? A proč se kantoři nebrání?

Kdyby se mi, Bůh chraň, přihodila ta nehoda a stal bych se premiérem České republiky, byl by to právě Stanislav Štech, kterému bych sliboval modré z nebe, všechen čaj Číny a podporu reformy pregraduálního vzdělávání pedagogů k tomu, jen aby vzal post ministra školství. Dokonce bych mu i slíbil, že ho zbavím sportu a mládeže a bude moci opravdu vést jen ministerstvo pro vzdělání. Ale právě teď má české školství smůlu, že resort vede on.

Když nastupovala ministryně Valachová, postrádala většinu Štechových předností. Bez zkušeností s provozem jakéhokoli typu škol, bez povědomí o školské soustavě, bez odborných znalostí. Otevřela politickou partii šokujícím tahem: zatímco její nejlepší ministerští předchůdci kapitulovali při pohledu na celkové zbídačení resortu a vybrali si jednu oblast, pro kterou by snad mohli získat prostředky, Valachová hrála vabank a žádala celkové navýšení. Opřela se o téma inkluze. Polarizovalo, ale zajišťovalo podporu angažované skupiny, zdomácnělé v médiích. Spolu s podporou premiéra, který ji uměl představit jako naději ČSSD, s dobrými kontakty a schopností tvrdě vyjednávat to vystačilo na karty, s nimiž se dalo hrát. A jako bonus tu bylo publikum otrávené šedivými, unavenými politiky, mluvícími někdy snad rozumně, vždy ale bez ducha.

Hrála dobře, s dechberoucí grácií a neurvalostí velké kočkovité šelmy. Nemohla nevědět, že náběh realizace společného (inkluzivního) vzdělávání je podfinancován až k hrozbě krachu, ale riskovala a vytvářela fait accompli s očekáváním, že chybějící peníze se v okamžiku nezbytí odněkud vytlučou. Požadovala naprosto bezprecedentní nárůst rozpočtové kapitoly MŠMT, protože si byla vědoma, že se snáze najde podpora pro naprosto nereálný cíl nárůstu učitelských platů o patnáct procent než pro pouze nerealistický cíl navýšení o sedm a půl. Padla, když byla hra už téměř vyhraná.

Štech nemá k dispozici politické zázemí, o které se opírala Valachová, ani její politickou dravost. A přesto musí v daném okamžiku hrát hru, jejíž strategie se opírá o obojí. Nemá ani čas, ani prostor změnit ji tak, aby zhodnotil své vlastní přednosti.

A paradoxně už vůbec k ničemu mu není nadání přesvědčivě a věcně vysvětlovat problémy. To, že učitelské platy jsou tak bídné, že to ohrožuje šanci alespoň zpomalit klesání kvality našeho školství, není totiž nikomu potřeba vysvětlovat. Nepopírají to ani ti politici, kteří se zasazují o perpetualizaci daného stavu. Neudržují bídné učitelské platy, protože by nevěděli, že to škodí, ale protože se jim to hodí.

Nepřidat učitelům znamená ušetřit miliardy, přidat znamená nejen zvyšovat deficit, ale také mandatorní výdaje pro příští léta. Představují ideální oběť fetiši rozpočtové rovnováhy, bůžkovi, kterého uctívá sociální demokracie neméně barbarsky než pravice. I její politici touží podobně jako ministr financí, jen z pošetilejších pohnutek, po aureole odpovědných strážců nezadlužování příští generace. Nevzdělaná, ale nezadlužená, co chtít více?

Bezpečné vykořisťování

Obírat učitelky a učitele je přitom relativně bezpečné. Snadno se proti nim probudí antiintelektuální vášně a ledakterý intelektuál bude přitom žvanit, jak je třeba mít pochopení .pro hněv „zapomenuté třídy“. Existují i tři méně zjevné důvody, proč lze učitelky a učitele okrádat bez rizika. Za prvé, snížená kvalita kantorské práce a podfinancování školství nemá okamžitý efekt. Dnešní zanedbání se projeví nejdříve za pět let, a to je z hlediska volených politiků za horizontem jejich osobních obav. Zbylé dva důvody jsou kulturní: učitelé a učitelky nebudou vytvářet skupinu voličů, kteří by volili podle zájmu profese a nepůjdou do stávky.

Ve střední Evropě jsme byli od 19. století vedeni k obecné odpovědnosti vzdělanců za společnost. Ti by neměli prosazovat svůj kolektivní zájem, ale sloužit – monarchii, národu, republice, pokrokové třídě, občanské společnosti. Tato představa přes jistou opotřebovanost funguje dost spolehlivě dodnes, takže je nerealistické očekávat, že by podraz současného ministra financí připravil ANO o podíl na učitelských voličích.

Učitelské stávce nebrání nerozhodnost či nepochopení vlastního zájmu, ale mocný profesní předsudek. Aby stávka uspěla, musela by s kalkulovat s onou funkcí školy, kterou si u nás neradi přiznáváme. Slovy G. B. Shawa – Britové byli v této věci vždy realističtější: „ …škola je žalářem, kam se děti zavírají, aby netrápily a nesužovaly rodiče“. Stávka by tedy musela trvat tak dlouho, aby rodiče nevystačili s obvyklou rodinnou solidaritou a museli si brát dovolenou nebo se začali u starších dětí obávat zvýšeného rizika nekontrolovaného trávení přílišného množství volného času. A musela by trvat ještě déle, protože nejprve by se rodiče obrátili proti učitelům, kteří jim svoji stávkou problémy způsobili. Než by se toto jednostranné, mediální masáží přiživované osočení zlomilo, musela by stávka vydržet další týdny.

Jenomže středoevropský učitel či učitelka se necítí být žalářníkem. Svou práci bere jako poslání. To není fráze, jen docela neschopný lempl by s dovednostmi nezbytnými pro učitelskou práci nesehnal lépe placenou a nejspíše méně stresující práci, například právě práci bachaře. Netvrdím, že se mezi českými pedagogy tací lemplové nevyskytují, ale nejenže nepřevažují, ono jich je mnohem méně, než by člověk při soustavném ponižování profese čekal. Rozhodně na nich nepostavíš stávku. Masivně převažují ti, kteří mají vštípenou možná až příliš vysokou představu o vzdělání jako nesporné hodnotě. A těm sebeúcta nedovolí brát si dlouhodobě děti jako rukojmí a poškozovat jejich vzdělanostní rozvoj.

V konkrétním případě stávky bych byl téměř rád, kdyby se české učitelstvo dokázalo svému profesnímu předsudku postavit. Ony by nejspíš ty stávkové prázdniny děti nijak nevratně nepoškodily. Byl bych téměř rád, ale vím, že by to nebylo dobře, protože ten předsudek o nenahraditelné hodnotě vzdělání pro každé dítě je třeba hájit víc než státní hranice. A je to na nás nepedagozích, abychom alespoň solidárně pohrdali těmi, kteří zneužívají bezbrannost pedagogů v této věci.

Pokud si v této malé a na přírodní zdroje relativně chudé zemi dorozložíme již dnes rozklížený učitelský stav, nebude to už jenom kantorská smůla, ale drahá smůla nás všech. Když dostanou slušný plat, nebudou učitelé jako celek automaticky učit lépe. V opačném případě budou ale zcela jistě postupně učit stále hůře. Je trapné stále opakovat takové banální pravdy, ale co jiného dělat tváří tvář stále stejné arogantní ignoraci měnících se politických reprezentací země?

Převzato z Deníku Referendum

2 komentáře:

Jana Karvaiová řekl(a)...

Amen. Howgh!

mirek vaněk řekl(a)...

Hezký článek. Ale nic neřešící. Pravdy, krteré jsou zřejmé už řadu let. Proč nikdo nic nedělal? Proč někdo začíná něco říkat právě před volbami? A jak to bude po volbách?
Myslíte si, že si někdo po volbách na školství vzpomene? Já ne. Možná vítěz voleb zruší přijímačky a státní maturitu, aby hloupost dětí a bída školství nebyla navenek tolik vidět a podpoří nábor mozků z východu v domění, že to průšvih oddálí do dalších voleb. Východní mozky přez nás jen přejdou dále na západ tak, jako talentovaní mladí. A budeme jen zdrojem levné pracovní síly a konzumenti zbytků od evropského stolu.

Okomentovat