25.9.17

Jan Kubalčík: Šance učitelů

Posteskl si rektor UK profesor Zima 24. září na obrazovce ČT24, že zatímco na obnovitelné zdroje bylo v minulosti přidáno tu 14 miliard Kč, tu dokonce 25 miliard. Kč, u školství se debatuje o jednotkách miliard, přestože prakticky každá politická strana tvrdí, že jde o prioritu – pověstnou investici do budoucnosti.


Předně jsem si oddechl a v duchu se panu rektorovi omluvil – standardně jsem totiž očekával, když jsem viděl, jak se k tomu nadechuje, že oním srovnávacím nástrojem mu bude třeba obrana... Ty jednotky miliard nyní školství pravděpodobně skutečně vyboxuje. Přitom mi v tomto textu nejde primárně o školy vysoké, ale o ty všechny ostatní, řekněme „nižší“. Mají učitelé šanci být v dlouhodobé perspektivě lépe placeni? Bude investováno do školství, „investováno do budoucnosti“, což samozřejmě na otázku platů redukovat nelze?

Musím předznamenat velice případnou připomínku Jana Skopečka z ODS, který před nedávnem zmínil, že jisté peníze ve školství jsou – jen by bylo třeba zrušit ideologické projekty a přesměrovat takto získané finance do mezd. S tím nelze než souhlasit. Jinou věcí je, že ani takto uvolněné prostředky by nebyly dostatečné. V debatě posledních týdnů učitelé předkládali data, která ukazovala, jak si stojí plat učitele k průměru platů ostatních vysokoškolsky vzdělaných odborníků: pokulhává. Jak vyplývalo z presentovaných srovnání, zaostává i ledaskde jinde ve světě – učitelé jsou prostě pod zmíněným průměrem. A prakticky jistě pod ním dlouhodobě zůstanou – a tak ti nejšikovnější budou ze školství nadále odcházet; přinejlepším do vznikajících soukromých škol, které (jak už to se soukromými iniciativami bývá) si s výzvami, které před nimi stojí, poradí lépe. Ve školství státním se toho ale příliš mnoho nezmění, přitom dobrá škola na dobrém učiteli stojí a většina rodičů si pro své děti dobré školy upřímně přeje. Tak proč?

Odpověď je nasnadě: Taková je demografie, hlupáci. Ješte ostřeji přitom celou situaci uvidíme, pokud srovnáme školství se zdravotnictvím. Statisticky čerpá každý člověk více zdravotní péče ve vyšším věku – a seniorů máme a budeme mít ve společnosti takový podíl, že tvoří velmi významnou voličskou skupinu, přičemž toto jejich postavení se bude časem jen zvýrazňovat. Lékaře však objektivně potřebujeme někdy všichni, nejen naši starší spoluobčané. Konečně kult zdraví, který je výrazným současným společenským jevem, k celkové prestiži zdravotnickéhé personálu také významně přispívá. Máme v zemi řadu nemocnic, které jsou vskutku mizerné, kterým se lidé vyhýbají a po kterých musejí jinde reoperovat. Mají mnohdy velmi drahé, výborné přístroje, se kterými však neumějí pořádně zacházet (mmj. protože těch případů se jim zkrátka nedostane pod ruce dost na to, aby se to naučili...). Běžte si však před volbami stoupnout na náměstí v tom kterém městě a sdělte občanům, že máte v plánu je o tu jejich nemocnici (ano, o tu, které se oni sami vyhýbají a mnohem raději jezdí rovnou do nejbližší fakultky...) připravit a udělat z ní léčebnu dlouhodobě nemocných... Nemáte šanci uspět. Celospolečenská podpora zdravotnictví je prostě dlouhodobě zaručena a to mnohdy až daleko za práh její rozumné míry.

Školství se naopak ničemu takovému netěší a těšit se nebude. Je totiž celkem náročné „investovat do budoucnosti“, když nad onou budoucností visí otazník. Společnost bez dětí je společností bez budoucnosti – školství nevyjímaje. Kvalitní škola je v zájmu „jen“ dětí, resp. jejich rodičů. Těch ovšem je, coby voličů, prostě málo. Navíc, málo dětí znamená, že není tolik učitelů třeba – a čeho je dostatek, to nebývá drahé. Jakmile se tedy, při tvorbě nějakého toho rozpočtu, ocitne školství v konkurenčním vztahu s takovými silnicemi (ať necháme zdravotnictví zdravotnictvím...), nemůže obstát. Řidiči mají mnohem větší volební potenciál. A zdroje státního rozpočtu nejsou nekonečné – byť jsou politici, kteří žijí v bludu, že tomu tak je.

Co tedy může zvýšit šance učitelů na vyšší platy, šance školství, potažmo šance dětí na lepší vzdělání? V první řadě více dětí v našich rodinách. Je tu však i jedno technické opatření, které by bylo záhodno realizovat, které již bylo několikrát opatrně navrženo, ale vždy odmítnuto: aby rodiče mohli volit „za své děti“, tedy aby se zvýšila váha volebního hlasu těch, kteří děti mají. Pak by se o otázky, které si kladou specificky tito lidé, začali politici více zajímat a ona „investice do budoucnosti“ by mohla přejít z úst a politických programů do činů.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Převzato z Konzervativních listů (lze dále volně šířit k nevýdělečným účelům s podmínkou uvedení zdroje).

Žádné komentáře:

Okomentovat