9.8.17

Petr Škuta: Konec jedné etapy života

Tři roky uplynuly jako voda. Vzpomínám si na svou první pedagogickou zkušenost, tehdy ještě na studiích. Byla to základní škola, kam jsem shodou okolností sám pár let chodil. A už v té době mi mé drahé paní učitelky „ťukaly na čelo“ s otázkou „Proč to děláš?“ Teprve nyní, po třech letech jsem pochopil.


Upozornění: Následující text je čistě subjektivním pohledem na danou problematiku.


Přitom zkušenost z oné základní školy nebyla vyloženě tragická, spíše naopak. Ano, děti na jsou základní škole živější, ale výuka pěkně odsýpala a učitelé zapojovali mnohem více metod a techniky, než „za mých mladých let.“ Což bylo v přímém kontrastu s budovou školy, která se rozpadala. Na můj dotaz, proč je veškeré vybavení hypermoderní, pokrčila zástupkyně jen rameny „nejsou na to dotace.“ Druhým vjemem, jenž se mi vryl do paměti, bylo obsazení pedagogického sboru. Byl téměř totožný s tím, který mě učil před oněmi dvanácti lety. Dnes si již plně uvědomuji proč, ale nebudu předbíhat.

Při magisterském studiu jsem v posledním ročníku měl příležitost učit na nejmenovaném ostravském gymnáziu. Jeho budova se skrývala ve stínu prestižního Wichterlova gymnázia. Ač škola soukromá, mně svěřené ročníky byly osvobozeny od školného a laťka se mohla srovnávat se školami státními. Jako učitel informatiky jsem si nemohl stěžovat na technické zázemí, i když škola samotná byla v podobně nevábném stavu jako má základní škola. Každopádně na tamější studenty vzpomínám rád dodnes. Značná část dojížděla z okolí mimo Ostravy, což mi dalo možnost uvědomit si, jak velký máme spádový region. I přes nějaké to zlobení byli studenti oněch prvních a druhých ročníků skvělí. Dalo se s nimi domluvit, zvládali jsme jak teorii, tak praktickou část výuky. Po roce však zbyl úvazek jen pro jednoho a já se domluvil s kamarádem, který mi tuto šanci učit umožnil, že mu přenechám své hodiny a on tak získá plný úvazek.


Dárek na rozloučenou od studentek z gymnázia - "čoklit mekbůk" :)

Mezitím jsem nastoupil do prvního ročníku doktorského studia pedagogické fakulty. Spolu s jasným vystřízlivěním, že ze stipendia šesti tisíc korun měsíčně vyžiju velmi těžko, jsem přemýšlel kudy dál. Díky kolegovi ze studií jsem dostal tip na jednu střední soukromou hotelovou školu v Ostravě. V regionu je známá. Má jak placené obory, tak obory neplacené učňovské.

A možná právě v této době pomalu začalo přicházet ono vystřízlivění. Pamatuji si, když jsem přišel na první hodinu angličtiny mezi učně a plný pedagogického elánu začal s výukou. Zarazily mě prázdné pohledy po zhruba deseti minutách, kdy mi došlo – nikdo mi nerozumí, neví, o čem mluvím. Začali jsme od znova, naučit se vůbec představit. Slovíčka, skladba věty, úplné základy. Hodiny informatiky o čtyři a dvaceti kusech v učebně připomínaly spíše ZOO než výuku. Kde byli nadšení a zapálení jedinci, u kterých šlo pracovat s motivací? Kde byly hodiny o maximálně patnácti studentech v učebně? Fuč.

Postupně mi došlo, že nejde jen o vzdělávání, ale taky o vychovávání. Zní to objevně, ale nebyl jsem na to příliš zvyklý, vždyť mě vychovávali rodiče. Dnes však rodiče na výchovu čas nemají, honí se v práci a vydělávají. Roli vychovatele ke všem dalším přibírá škola. Což je paradoxem, když prostředky k výchově máme stále menší a menší.

Na druhou stranu jsem si získal (a dodnes nevím proč) velkou důvěru většiny svých svěřenců. Znal jsem podrobně jejich životní příběhy, ptali se mě často na radu. Dodnes si kladu otázku, proč se neptali starších a zkušenějších pedagogů? Proč se neptali těch, kteří toho zažili více a mohli jim i více předat? Měli kvalifikovanější názor?

"Protože jste jako jediný normální a rozumíte nám." Zněla odpověď.

Druhým rokem na odborné škole jsem dostal za odměnu, jakožto „mladý a energický pedagog“ do vínku dvoje třídnictví, správcovství sítě, webových stránek, facebooku a odborné učebny. Započaly úplně jiné starosti a má pedagogická kariéra se dostala úplně do jiné dimenze.

Naštěstí (myslel jsem si) mi však do úvazku zařadili i maturitní (tedy placené) obory, které kompenzovaly učně. Po dvou letech mohu srovnat a směle říci, že rozdíly jsou mezi nimi jsou však nepatrné.

Nazývejte mě idealistou, ale za celé tři roky jsem neučil vyloženě hloupé děti. Naopak, při individuálním přístupu mi přišly chytré. Ale odněkud, nevím odkud, nabraly řádnou dávku lenosti. Ta nechuť se šířila jako mor už při otevření dveří učebny a zahnat ji zpět bylo někdy až nad lidské síly. Každý raději svěsil hlavu k displeji telefonu a oddával se sociálním sítím, chatoval na facebooku, posílal selfíčka na Instagram.

Možná v té chvíli všem dojde, že ony krásné teoretické poučky, teorie motivace a jiná moudra z univerzity jsou veskrze k ničemu. A to jsem prosím za neznalost oněch pouček od státnic vyletěl a musel pedagogicko-psychologický modul celý opakovat. Přijde mi to úsměvné. Jak vzdálená je univerzitní příprava budoucího pedagoga od skutečné praxe. Jak žalostně malá je dotace na praxe (protože prý univerzita více školám neproplatí). Proč.

A tak jsem jako doktorand bavil vysokoškoláky na svých přednáškách a seminářích historkami ze své praxe. Mezi mou nejoblíbenější patří rytířský turnaj; kdy dva kluci vysypali v učebně odpadkový koš, nasadili si jej na hlavu a naskočili na jezdící židle (takové ty k počítačům). Každý se rozjeli z protilehlé strany učebny a ten „rytíř,“ jenž zůstal v sedle svého oře, turnaj vyhrál. To vše stíhají při mém letmém otočení na projektor a interaktivní tabuli.

Na začátku každého semestru jsem se vysokoškoláků ptal, proč jsou na pedagogické fakultě a zdali chtějí učit. Z počtu dvaceti, jestli se přihlásily dvě tři ruce, tak šlo o úspěch. Přitom se stále řeší, že máme málo pedagogů. Zamýšlel se vůbec někdo nad tím, že přijímat množství studentů na pedagogické fakulty nic neřeší? Jaký smysl má tyto lidi vzdělávat v oboru, který dělat nechtějí? Proč se o tom veřejně nemluví, netuším. Takže „pajdák“ stále funguje jako levná jízdenka směrem k titulu a pak „čao.“ A konání pedagogických fakult z hlediska „manažerského“ chápu taky, neboť jsme stále v systému placeném „za hlavu“ a koeficienty na studenty pedagogický fakult jsou výrazně nižší, než třeba na doktory nebo právníky. Bohužel, fakulty pak nedostatek kompenzují množstvím.

Nic z toho mi původně velké množství pedagogického optimismu nepřidávalo, ba naopak začalo postupně ukusovat. Ukusovat, až pomalu nezbylo nic.

Jedním z nepříjemných zážitků pak byly i třídní schůzky. Nemám vůbec problém s pracujícím lidem, ba naopak. Ale když se nad vás povyšuje libovolná paní maminka, která celý život montuje součástky v nějaké fabrice (a vy tiše víte, že plat má nejméně srovnatelný s vámi), je to špatné. Samozřejmě, Vaše verze příběhu je ta špatná, neboť dcerunka je andílek. Zastání u vyšší instance hledat netřeba, jde přeci a žáka (nedejbože platícího klienta, tedy studenta placených oborů).

Prestiž samotného povolání geniálně glosoval jeden z mých spolužáků ze střední, když se u piva rozčiloval „nabídli mi dvacet hrubého. Jsem snad pitomý učitel?“

Za celé tři roky působení si pamatuji minimálně tři ministry školství. Nemohu se zbavit pocitu, že každý přišel, o něco se pokusil a pak odešel. Jeho nástupce vše seškrtal, shodil ze stolu a jelo se od znova. Volá se po nových koncepcích, po finském modelu, ale ve skutečnosti se jen přešlapuje na místě a nikam se neposouvá. A my pedagogové ve velké většině mlčíme. V podstatě se nebráníme, možná jsme rezignovali. Kdo ví.

A tak, po třech letech, jsem se jal uplatnit ono heslo, které mi vtloukali celou dobu do hlavy. Jsem mladý, energický a pracovitý. Proto odcházím. Bohužel, nevidím momentálně v pedagogickém působení budoucnost. Mrzí mě to vzhledem k dětem, žákům a studentům. Vím, že nejsem sám. Dokonce vím, že přibydu jako další statistický vzorek potvrzující, že většina mladých vyhoří právě do tří let. A pak zůstávají jen ti starší a odolní (anebo také zajištění). V povolání, kde vidět výsledky práce je téměř tak obtížné, jako najít jehlu v kupce sena, zůstat nemohu. Možná se vrátím. Teoreticky, přeci jen pocházím z pedagogické rodiny, která nutno podotknout můj odchod ještě příliš nezkousla. Končím také své doktorské bádání, neboť bádat ve vodách pedagogických, to by tento text neměl konce.

Přeji proto všem svým bývalým kolegyním a kolegům mnoho sil do dalších let. Ať překonáte všechny nástrahy, které vás čekají a jednou uzříte plody své práce. Obdivuji vás všechny a věřím, že jen díky odhodlaným lidem se posuneme dál. Díky vám všem, co to nevzdáváte a jedete v tom dále. Budu na vás vzpomínat a držet vám pěsti.

Užijte si zasloužené prázdniny. A v září, ať vám duše a úsměvy září!

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu Ryze subjektivní

5 komentářů:

m vanek řekl(a)...

To je realita českého negymnaziálního středního školství (gymnaziální nemohu posoudit). Plný souhlas. Já zažil, dobu, kdy to ještě fungovalo, proto se mi(nám starším) ze školství nechce. Pořád naivně doufáme. Ale i trpělivost má své meze.
Mladým se nedivím, že odcházejí nebo spíš divím, že do školství jdou. No a kdyby prošel navržený Kartiérní řád už by mladého učitele ve školách nikdy nikdo neviděl.
Pokud nebude školství podporovat ty schopné a pracovité nemá naději. Dnes jsou prioritou českého školství lemplové.

Astheart řekl(a)...

Čistá realita. Jak pravdivé! Mám stejné pocity a to jsem stála za katedrou už v dávných dobrých časech...

Ondrash Barta řekl(a)...

Cetl jsem se zajmem a diky! Utvrzuju se v tom,ze se zajmem -o uceni,zaka,lidsky pribeh,se veci hybou vpred

Nicka Pytlik řekl(a)...

jsem neučil vyloženě hloupé děti. Naopak, při individuálním přístupu mi přišly chytré.

Toto zjištění by pytlici potřebovali tak nějak přiblížit a dovysvětlit.
V čem spočívá ten individuální přístup ověřování míry inteligence, při kterém se někdo jeví chytřejší, než by se jevil bez něj. Pytlici vždy vycházeli z předpokladu, že předpoklady žáka jsou na diagnostických metodách nezávislé.

Fanda Moudry řekl(a)...

"naivně doufáme"

A ono to vše jde k šípku. Školství je v rozkladu.

Okomentovat