7.8.17

Anna P. Durnová: Výchova expertů v Čechách

Rozhovor Marka Hermana o výchově dětí pro Aktuálně.cz ukazuje, že expertem dnes může být kdokoliv.

Hurá, máme tu další rozhovor s expertem o výchově malých dětí v Česku. Další text, který se pohoršuje nad tím, jak ty děti a ty matky a ti otcové… Zkrátka jsme svědky společenského úpadku v zemi, a tomu je opět třeba zabránit vnesením černobílého konzervativního řádu do našich domácností. Záminkou k rozhovoru s expertem Markem Hermanem se stal zákonný nárok na umístění dvouletého dítěte do školky, a naježená veřejná debata se tak mohla znovu odhalit v celé své kráse. Dáte-li dítě do školky, bude mít podle Hermana celoživotní následky. Internetové diskuse se pozvolna plnily kategorickými soudy, čí dítě by to nezvládlo v žádném institucionálním zařízení a čí by to naopak nezvládlo s maminkou doma.

Převzdělané mámy

Ponechme stranou, proč se podobné rozhovory v českých médiích množí a kdo z toho má prospěch. Kde se ale berou stále se opakující teze o narůstajícím počtu alternativních vzorců výchovy? Kdo je identifikoval, kdo je spočítal? Jenže to se nedozvíme. A právě v absenci dat a souvislostí tkví největší malér rozhovoru s expertem na výchovu Hermanem. Ten nejenže žádná data nenabídne, ale dokonce otevřeně přizná, že ho nezajímá ani srovnání se zahraničím, ani případy, které jeho tezi odporují – on prostě tak nějak ví, jak to je.

Herman je spoluautorem petice proti zmíněné zákonné úpravě, takže bychom mohli namítnout, že je vlastně v pozici aktivisty a je v pořádku, že svoji vizi umí představit. Ostatně na Univerzitě Palackého v Olomouci působí na oboru rekreologie, který s výchovou malých dětí souvisí spíše vzdáleně. Jenže Herman se o svoji expertnost opakovaně opírá a jako experta ho představuje i dotazující se novinářka.

Pan expert údajně „viděl“ (ačkoliv neprozradil kde), jak se výchova kazí, a „pozná“ (aniž by řekl jak), v čem tkví problém dnešních nevychovaných dětí. Kdo by například čekal, že poskytne nějaká relevantní data o tom, že dnes „máme převzdělané mámy“, nebo dokonce definici toho, jak se taková převzdělanost pozná a projevuje, bude zklamán. Také se nedozvíme, jak Herman zjistil, že „to stejně nefunguje“, a dokonce ani, co je to ono pověstné „to“. Zato se dozvíme, že se mu nelíbí, jak „to“ mají v Americe.

Záhada číslo 47

Jedno číslo ale pan expert přece jen poskytne: máme v ČR „47 procent samoživitelek“. Odkud toto číslo přišlo, ale není úplně jasné. Podle šetření Českého statistického úřadu z roku 2013 je neúplných rodin 13, 5 procenta z celkového počtu domácností, 49 procent domácností připadá na úplné rodiny a 32,5 procenta na jednočlenné domácnosti. Většinu neúplných rodin tvoří matky s dětmi, konkrétně 81 procent ze zmíněných 13,5 procenta, takže se nám tam oněch magických 47 procent nějak nechce vlézt. Můžete namítnout, že uběhly čtyři roky a je možné, že už je všechno jinak. Víme ostatně, že v roce 2015 přibylo deset tisíc neúplných rodin (tedy místo původních 165 tisíc je jich nyní 175 tisíc). Stále se ale nemůžeme dobrat 47 procent matek samoživitelek. Údaje ČSÚ ze stejného roku ovšem ukazují, že necelých 47 procent manželství skončilo rozvodem. Že by to bylo ono? Vezmeme-li v úvahu předešlá data o složení domácnosti, musíme konstatovat, že tato manželství mohla být částečně i bezdětná, nebo že děti mohly být už mimo závislost na rodičích. Takže bohužel musíme podotknout, že nám magických 47 procent zase uteklo.

Tajemně působí i protichůdnost použitých příkladů. Diskutovat s dětmi a mít starost o jejich pohodu je prý špatná věc a zlozvyk současných maminek, zato řád je hlavním prvkem výchovy. Nicméně maminka musí být na dítě harmonicky napojená, přijímat je takové, jaké je, odpouštět mu každý večer, a tak tvořit nutnou harmonii. A nemohla by se tato napojenost projevovat třeba právě tím, že dítěti trpělivě vysvětlíte, proč není dobrý nápad jít po rozpáleném asfaltu bosky nebo jíst rukou meruňkový jogurt? Že trpělivě vyslechnete, proč vlastně něco opakovaně dělá, abyste se pak harmonicky domluvili, že už to dělat nebude?

Pan expert se ovšem umí dojmout nad nástrahami mateřství, jako v příkladu maminky žijící v bytě 3+kk na Proseku, která „jasně, že je izolovaná“ a hodila by se jí mateřská a komunitní centra. Aha, takže život matky s dítětem přece jen není absolutní harmonie, v níž dítě vnímá sebe a mámu jako jednu bytost, která mu večer všechno odpustí? Zejména se ale pan expert umí dojmout sám nad sebou, když opakovaně vyzdvihuje, že potřebuje jasné rozdělení na dobro a zlo, aby se měl o co opřít. Pochopte, on prostě na diskusi není stavěn! Ať si tedy není a ať se opírá, ale možná by své demagogické opěrky na cestě světem nemusel vydávat za expertní hodnocení situace.

Aby bylo jasno: tato kritika pana experta se netýká polemiky, zda své ratolesti vystavit školce, jeslím, diskusi nebo otcovské dovolené. Jak polemizovat s někým, kdo neumí poskládat ani své vlastní příklady do konzistentních postojů a opřít je o reálná data a kdo ani nemá zájem je zasadit do širšího kontextu? Tak třeba příště, pane experte.

Autorka je politoložka, působí na Vídeňské univerzitě.

Převzato z A2LARM.cz


2 komentáře:

Jana Karvaiová řekl(a)...

Nevím sice, jak souvisí statistické nesrovnalosti s pobytem malých dětí ve školce.
Při přečtení obou článků od obou autorů mi jako větší trotl přijde paní Durnová.Ale je to můj subjektivní názor.

Petr řekl(a)...

No vidíte, mně se zase zdá, že paní Durnová docela přesně odkryla slepá místa v argumentaci pana Hermana. Aneb jak praví trefný postřeh Williama Edwardse Deminga: Without data you’re just another person with an opinion.

Okomentovat