2.7.17

Iva Švarcová: Reakce na článek Jany Bradley

Pracuji s dětmi, které jsem v ČR nikdy neviděla, píše Jana Bradley, ve svém článku „Opět k tématu inkluze či speciálního školství" uveřejněném dne 30. června 2017.

I v ČR, stejně jako ve všech jiných zemích, máme děti s těžkým a hlubokým vícečetným postižením, které zapříčiňuje nedostatečné fungování mozku, smyslových orgánů a vede k závažným poruchám hybnosti, často až k nehybnosti. Ani tyto děti však nejsou u nás považovány za nevzdělavatelné a nejsou ze vzdělávacího systému vyřazovány. Že o tom paní Bradley nic neví a tyto děti nikdy neviděla, není chyba našeho školství.


Se záměrem umožnit systematické vzděláváni i dětem s nejtěžšími formami postižení byl v našem speciálním školství od roku 2000 ověřován a v roce 2003 dotvořen Rehabilitační vzdělávací program pomocné školy (č.j. 15 988/2003 – 24). Na základě tohoto vzdělávacího programu se vzdělávají žáci s tak závažným postižením (mentálním i kombinovaným, často označovaní jako multihandicapovaní), které jim znemožňuje vzdělávání na úrovni běžné školy, ale umožňuje jim, aby si v přizpůsobených podmínkách a za odborného speciálně pedagogického vedení osvojovali některé elementární poznatky, dovednosti a návyky, které jim umožní získat určitou míru soběstačnosti, najít vhodnou formu komunikace s jejich okolím a budou napomáhat rozvoji jejich smyslového vnímání a motoriky.

Tento vzdělávací program umožňuje žákům s nejzávažnějšími formami postižení uplatnit jejich ústavou garantované právo na vzdělání a realizovat jejich rozvojový tělesný i duševní potenciál. Pro některé z nich slouží tento program pouze jako inspirace při zpracovávání individuálních vzdělávacích plánů, korespondujících s úrovní jejich schopností.

Speciální školy, které vzdělávají žáky s nejtěžšími formami postižení jsou v současné době vybavené nejen kvalifikovanými a již zkušenými odborníky, ale mnohé z nich disponují i dobrým technickým zázemím a zajišťují i dopravu žáků. Mají k dispozici kompenzační pomůcky, které jsou po žáky často vytvářeny „na míru“ různé vertikalizační stojany, chodítka a speciální ortézy, podobně jako děti se kterými pracuje paní Bradley. A jejich učitelé jsou ve většině případů stejně obětaví a jsou také stejně nadšení, když se jím z ležícího dítěte podaří učinit dítě alespoň lezoucí.

Že o tom všem paní Bradley nic neví? Stačilo by si na internetu vyhledat např. heslo Rehabilitační vzdělávací program, rehabilitační třídy, vzdělávání žáků s těžkým a hlubokým mentálním postižením a dověděla by se o práci těchto škol a jejich vynikajících výsledcích mnoho zajímavého. Většina těchto škol má i své webové stránky, například:
www.zsmssuh.cz/doc/36/
www.skolaroos.cz/alzirska7.html
www.spec-skola.cz/home/tridy aj.

Péče o děti se závažnými formami postižení u nás jistě není dokonalá, to ostatně není nikde. U nás chybí hlavně finanční prostředky na větší počet personálu, lepší technické vybavení např. bazény, některé školy zápasí i se svážením žáků. Ale nechybí jí vzdělaní a obětaví lidé, kteří se radují z každého sebemenšího pokroku svěřených dětí.

Zná někdo v ČR diagnózu CVI? Obávám se, že ne.

Jako příklad zaostalosti našeho speciálního školství uvádí autorka předpokládanou neznalost zrakové poruchy CVI (kortikální vizuální postižení). Její obavy jsou liché. Máme u nás odborníky, kteří se touto poruchou v teorii i praxi zabývají. O této závažné poruše se dovídají i studenti učitelství, kteří nebudou speciálními pedagogy. Píše se o ní v mnoha našich učebnicích, např. Švarcová, I.: Základy speciální pedagogiky. Parta 2012, s. 131-132:
„Kromě postižení oka jako zrakového orgánu, existuje i postižení týkající se zrakového nervu, který přenáší informace do centra v mozku, nebo problém se zpracováním informací přímo v mozkovém centru. Tento třetí typ se nazývá „kortikální (korové) postižení zraku“ (CVI) a může mít mnoho projevů – velmi často dítě nerozumí tomu, co vidí, neumí pochopit složitější obrázky, má potíže s přenášením pozornosti mezi dvěma zrakovými vjemy, pomalu či nesprávně reaguje na různé podněty. Dle momentálního stavu může někdy působit až dojmem nevidomého, zatímco jindy dokáže poměrně dobře zrakově reagovat. Velmi často se CVI vyskytuje u dětí s dětskou mozkovou obrnou. V případě, že CVI není u dítěte odhaleno, bývá dítě často považováno za opožděné, případně je na ně pohlíženo jako na dítě s mentálním postižením.“

Pro mne je velmi těžké účastnit se jakýchkoliv laických debat. Ba dokonce i debat odborných. České speciální školství je na jiné úrovni než speciální školství v USA.

Možná, že by paní Bradley měla naše speciální pedagogy přestat podceňovat a měla by se rozhovorů s některými z nich přece jenom někdy zúčastnit. Ale museli by to být takoví odborníci, kteří s postiženými dětmi skutečně dlouhodobě pracují a ne lidé, kteří se za odborníky pouze považují nebo jsou vydáváni. Naše speciální školství má hluboké historické kořeny a donedávna mělo i vysokou odbornou úroveň, kterou naši kolegové z jiných zemí často obdivovali.

Závěrem bych chtěla poznamenat, že s názorem paní Bradley na tzv. inkluzi realizovanou v našem školství naprosto souhlasím.

5 komentářů:

Jana Tunysova řekl(a)...

Děkuji paní docentce Ivě Švarcové za neutuchající snahu vysvětlovat, osvětlovat a věnovat se tématu péče a vzdělávání dětí ( vyžadujících více péče ). A už se skoro bojím, že i to označení budou brát někteří chybně. Neberte prosím.
Paní docentka vždy říkala o všech dětech u nás- JSOU TO NAŠE DĚTI A MUSÍME JIM TO VYMYSLET HEZKY ve školách a nebylo důležité ve kterých školách. Prostě podle výběru rodičů, vhodnosti školy a možností dítěte s poradenstvím ODBORNÍKŮ.
A věřte po roce 89 i v poradnách bylo ještě mnoho pracovníků, kteří doporučovali "dejte dítě do ústavu".
Když se konečně podařilo paní docentce a jejímu týmu dosáhnout toho, že snad všichni vmímali, že děti s postižením a problémy patří do škol a vymyslely návrhy jak děti, které potřebují více podpory vzdělávat, tak přišli "odborníci na slovo vzatí" a nějakým zázrakem se jim podařilo prosadit projekt s názvem Inkluze, který v reálu asi moc inkluzí není.Jsem přesvědčena, že myšlenka byla skvělá, ale potřebovala k realizaci odborníky se zkušenostmi. A ti byli u nás asi dost umlčováni. Projekty, které realizovali byly likvidovány ve jménu dobra. Fanatismus, s kterým byla inkluze bez domyšleného podpůrného systému realizována, způsobuje zbytečné problémy. Problematice financování systému, který by byl lidský, pro všechny přístupný a respektoval svobodu volby pro rodiny a děti se věnuji 30 let. V republice je velmi málo lidí, kteří financovali tuto péči, respektovali člověka a vyznají se v problematice.
Mladí odborníci a levicově založení lidé jsou asi přesvědčeni, že dobrá myšlenka je spasí bez dobrých znalostí. Nespasí.Největším průšvihem nyní je asi to jak nyní pracují PPP _pedagogicko - psychologické poradny. Kolik lidí s praxí v nich pracuje? Kolik odborníků někdy strávilo týden se skupinou dětí s různými potřebami? KOlik let se volá po tom, aby do poraden šli pracovat "praktici" se vzděláním a zkušenostmi? Místo toho nám řídí poradny lidé po vysoké škole, bez zkušeností, bez praxe, bez znalostí základních nástrojů řízení lidí. A podobně mladí lidé řidí odbory školství krajských úřadů.Proč asi? No neodporují nadřízeným a politikům a nejsou tak na obtíž. A politici a kariéristi ve funkcích mají pokoj.
V terénu škol chybí metodici prevence pro oblasti bývalých okresů. Školy nemá kdo podporovat. Podpůrná opatření se často vypisují bez znalostí problematiky a bez opatrnosti k tomu, že pracovníci poraden nakládají s financemi daňových poplatníků. Školy potřebují podporu, finance a opravdové znalosti odborníků. Což nemají, protože ministerstvo a NUV nemají opravdové praktiky se znalostmi a zkušenostmi. Kdo opravdu řídí INKLUZI a zopovídá za finance se asi nikdy nedozvíme.
Nebo někdo znáte úředníka, který se hlásí k tomu, že řídí inkluzi a zodpovídá za finance, které jdou ze státního rozpočtu přes poradny? Poradny zřizují Kraje, ale přitom asi nezodpovídají za finance, o kterých jejich poradny rozhodují atd? Kdo sleduje náklady a kdo za to zodpovídá? Kdo koordinuje poradny? Kdo " ProBůh" vymyslel, že stát bude financovat inkluzi přes samosprávu a poradny, bez jasně daných rozpočtových pravidel? Mohu se v mnohém mýlit, ale mladí na místech, kde nemají praxi a zkušenosti ve spojením s kariéristy tvoří tak dokonalý nesystém, že se v tom inkluze ztrácí. Jana Tunysová

CatCatherine25 řekl(a)...

Paní Eva Hlaváčková napsala:

Eva Hlaváčková: Pracuji v SPC, které je součástí základní školy speciální, která je určená právě těm dětem s těžšími formami postižení...dříve to byly třídy PŠ a Rehabilitační třídy. Jen krátké představení: ve třídě maximálně 6 žáků, 2-3 pedagogové. Každý žák má jako součást vzdělávání školou zajištěnou fyzioterapii, logopedii, canisterapii, hypoterapii, arteterapii, snoezelen apod. Opravdu nejsme "sto let za opicema"...škola funguje už přes 20 let. Myslím, že se nemáme opravdu za co stydět...škol obdobného charakteru máme v ČR více.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Mají to tak zařízeno i ve Finsku?
Jestliže nemají, pak je to špatně. To pracoviště paní Hlaváčkové, samozřejmě.

CatCatherine25 řekl(a)...

Ve Finsku jsme se neinspirovali, ale naši učitelé byli na několika stážích v Dánsku, kde viděli školy podobného typu. Získali tam zajímavé poznatky o vzdělávání žáků s těžkými formami postižení (multihandicapovaných) a seznámili se také s dánským pojetím inkluze a mnoha dalšími zkušenostmi svých kolegů. Dánští učitelé a sociální pedagogové zase navšívili naše speciální školy a byli překvapeni jejich vysokou úrovní.

Nicka Pytlik řekl(a)...


Tak Dánsko není od Finska zase až tak daleko. A hlavně, je od Česka na sever!
Ale Finsko je halt Finsko. Co si budeme povídat.
Ačkoli...
Pytlici znali za svých Ruských studií jednoho Fina, a ten chlastal jako Dán.

Okomentovat