1.6.17

Miluše Horská: Ředitelé se utkávají se svými zřizovateli, tu osvícenými, tu méně osvícenými

Projev při projednávání návrh novely zákona o pedagogických pracovnících v Senátu ve středu 31. května 2017: "Jakýsi kariérní řád jsme si tedy v naší škole po léta budovali a dodnes ho máme. A to jsou pravidla, která se velmi, velmi podobají současnému kariérnímu řádu, kdy si vlastně s podřízenými sedneme. A podotýkám, mám 120 zaměstnanců, takže s každým několikrát do roka děláme tzv. hodnotící pohovory, které vyplývají z toho, že ten člověk si může k tomu co říct, má i svůj plán, ke kterému se po čase zase sám vrací. A my vedení – ředitel, zástupce, vedoucí paní učitelka, mám tam takové profese, kterým rozumím z kariérního řádu, protože ředitel není schopen při dnešním návalu povinností všechno dostát. Ale co ředitele ze všeho nejvíc baví, je si se svými lidmi povídat. A on na to nemá čas. A jsem vděčná za to, že mu to tak nařídíme."


Vážený pane předsedající, paní ministryně, kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych na závěr projednávání tohoto zákona poděkovala za vás za všechny především naší odborné pedagogické veřejnosti, ale i té nepedagogické, bez které by práce v našich školách nemohla fungovat. A tak, jak jsem vás poslouchala, věřím, že každý z vás to myslí nejlépe tak, jak je o tom přesvědčen a dává nám to patřičně znát.

Paní ministryně se zmínila o historických eskapádách ministerstva. A já si vzpomenu na jednu za všechny, kde jsem téměř na kolenou prosila vašeho předchůdce pana ministra Chládka ohledně vzdělávání. Mám ve své škole kolegyně, které po dvou vysokých školách musely vystudovat, bohužel, ještě tu třetí, a na různých adresách. Bylo to hodně náročné, zvládli jsme to. Možná, kdyby už tehdy kariérní řád byl nějak nastaven, už se tato eskapáda nestala. A proto deprese, která nás tady sžírá, nevím, jestli by se ji podařilo odstranit. A přála bych to hlavně mladým pedagogům, jestli by se ji podařilo nastartovat těmi čtyřiceti tisíci nástupního platu. A tak, jak bylo řečeno, že kantorem se člověk vlastně rodí, jestli by nám do školství zase nepřišli ti, co tam jdou kvůli penězům, protože nástupních čtyřicet tisíc není nikde. Ale to je filozofická otázka, kdo přichází do školství. Jsou to lidé, kteří mají rádi především lidi, a ti nebývají zas tak draví. A možná i proto se tolik o svá práva nedrali, a také je tam převaha žen, i těch máme málo v politice, kde je třeba se drát.

Víte, já jsem s kantořinou začínala hluboce v minulém století. A jako mladá začínající jsem na škole neměla nárok v podstatě na nic. My jsme tehdy i špatně zdravili. Jaký byl vztah ředitele vůči podřízeným. A kdybych na škole byla bývala zůstala do svých řekněme pětačtyřiceti a žádná jiná kantorka nebo kantor do té doby nepřišel, tak jsem pořád zůstala se svými kolegyněmi ta mladá ...

Proto, když mě život dostal do situace mladé začínající ředitelky, tak jsem myslela především na mladé začínající kantory, kterým jsem chtěla a mohla dát rozlet.

Jakýsi kariérní řád jsme si tedy v naší škole po léta budovali a dodnes ho máme. A to jsou pravidla, která se velmi, velmi podobají současnému kariérnímu řádu, kdy si vlastně s podřízenými sedneme. A podotýkám, mám 120 zaměstnanců, takže s každým několikrát do roka děláme tzv. hodnotící pohovory, které vyplývají z toho, že ten člověk si může k tomu co říct, má i svůj plán, ke kterému se po čase zase sám vrací. A my vedení – ředitel, zástupce, vedoucí paní učitelka, mám tam takové profese, kterým rozumím z kariérního řádu, protože ředitel není schopen při dnešním návalu povinností všechno dostát. Ale co ředitele ze všeho nejvíc baví, je si se svými lidmi povídat. A on na to nemá čas. A jsem vděčná za to, že mu to tak nařídíme.

Přátelé, tady nezazněla podle mne jedna zásadní informace. My jsme z ředitelů škol po roce 1989 udělali naprosto legitimní manažery firem. Bohužel, každý manažer má, jak se dnes říká, svého PR, to znamená personalistu, někoho, kdo s ním o lidi pečuje, zástupkyně.

To ekonomické, ta právní subjektivita, kterou jsme ředitelům vložili na bedra, ta nás odvádí od té práce s kantory, ta má tady tu byrokratizaci na svědomí, nebo tu valnou část. Možná jenom taková otázka řečnická do pléna... Nebyl by třeba čas, já vím, že asi bych tady teď zbourala tuto historickou budovu, ale nebylo by dobré, kdyby kantoři opět tak trochu patřili nedotknutelně pod stát? Jenom filozoficky, ředitelé se utkávají se svými zřizovateli, tu osvícenými, tu méně osvícenými. Neměli by potom čas víc na své pedagogy?

Víte, plán může být v mnohých školách nesrozumitelné, někdy trošku třeba opomíjené... Nechci říkat sprosté slovo. Když se podíváte do některých rozvojových plánů škol, tak zjistíte, že ten plán se opakuje systémem CTRL+V a někdy se tak trochu zapomene změnit datum dětského dne, vánočních prázdnin a tak. Nemají čas školy pod tou tíhou byrokracie na své rozvojové plány. Chci tím říct, když se svými kantory hovoříme o jejich hodnocení, máme prostor hovořit o tom, co si oni sami ve svém vzdělání přejí. Jak můžeme i tu svoji školu na základě výběru těch kantorů, samozřejmě je to dlouhodobý proces, profilovat. Nejenom udělat dobrý obor, kterých dneska při nedostatku dětí... Asi to není ta nejoptimálnější metoda, přetahovat se o děti, to nám asi taky výsledky ve školství nepřinese. Takže to jenom poznámka, že dobrý plán ve školství, strategický, víceletý, znamená, že se ti kantoři mají možnost sejít, že se třeba právě sejdou v těch dnech volna, právě o těch prázdninách, kdy není nic jiného na starosti, i na ty vánoce, že nemusí podvádět, protože ten čas na to totiž je. Strategický plán, ten se nevytvoří při běžné poradě, nevím, jak často ji pedagogové mají. Musí se hodnotit. Je to z těch dílčích plánů. A tam platí i rozvoj té kariéry. Já to říkám proto, že to není žádná teorie. Je to prostě pro mě praxe v té mé škole, protože i tak mám možnost se potkat se 120 lidmi a povídat si o věcech, které je zajímají, nejenom o úkolech, o nich samých. Oni jsou za to vděčni, že jsou někam, že někam patří. A to naši kantoři bohužel zatím nemají. A zaslouží si to.

Víte, díky tomu působení ve škole, ve školách jsem měla možnost, protože už hodně pamatuji, tak jsem měla možnost vzdělávat, vzdělávat věci nové, které mě baví. Například jsem byla u toho, když výchovní poradci se měli dozvídat o nových vzdělávacích, vyučovacích metodách speciální pedagogiky. Když jsem začala hovořit o tom, jak se můžou dneska děti vzdělávat i v normálních školách, směrem k inkluzi, tak nebyl problém. Když jsem otevřela například strukturované učení, docela už dneska známá věc, tak ti pedagogové, ti výchovní poradci, to nebyli učitelé, výchovní poradci, kteří mají o všem vědět, upozorňovat své kolegy, tak se hrozně bránili těm metodám. Došlo to tak daleko, že byli ochotni přijet 50 kilometrů, podívat se do školy, kde to podle těch metod funguje, jak do školy základní, kde probíhala inkluze, tak i do té speciální. A vlastně tím chci říct, že ty nové věci se pod kůži dostávají strašně těžko a strašně pomalu.

Šilháme ve školství. Kdo má sklon pečovat o handicapované děti, tak se dostává do systému sociálních služeb. Sociální služby prodělaly vývoj takový, mimo jiné, který podporuje pracovníky tím, že má také nastavený kariérní řád, vzdělávací řád, jsou tam povinné hodiny, ale má tam také supervize. To znamená, že ten člověk, který pracuje s jiným člověkem, je už profesně unaven, má to komu svěřit. Tohle ve škole nemáme. A když toto téma otevřete mezi pedagogy, tak budou plakat, jak jsou unavení, budou si na to stěžovat. Ale když jim nabídnete, zase je to možná nereálné, ale bavila jsem se o tom, co byste potřebovali... Svého supervizora! Zase ho nechtěli. Takže chci říct, že nové věci i užitečné věci nemívají na růžích ustláno. Myslím si, že to je dáno i tím, že v převážné většině jsou tam ženy, které to prostě unesou, které to vytrpí a jsou ochotné pečovat i v těch ztížených podmínkách.

Dovolte mi poslední poznámku, zařazení do stupňů a obava o ty tzv. výborné kantory, většinou staré praktiky, kteří už se nebudou chtít vzdělávat, už na to nemají, nejsou ochotni, nemají motivaci. Já si myslím, že tím, že ten kariérní řád je teď nastaven, tak vlastně zbudou peníze i na ty nenárokové složky. Takže tam přece... Nikdo se o tom nezmínil, že je taky možné, že přece jenom ten ředitel je svéprávný a má svůj rozpočet a je odpovědný, tak přece může i těm začínajícím, když budou tak dobří a jako začínající už budou vykazovat ty výsledky, tak je přece může motivovat tam, když ty peníze protečou.

Dámy a pánové, kolegyně, kolegové, dovolte mi na závěr svého vystoupení poděkovat paní ministryni za tu její krátkou, ale velmi údernou misi. Já ji nepotřebuji obhajovat, ona se dostatečně obhájí sama. Pro mě za těch mých 30 let v pedagogice, kdy jsem, věřte, že dveře ministerstev oprašovala zleva, zprava, dostala jsem se maximálně k nějakému úředníkovi, a když vidím, s kolika představiteli asociací, ředitelů škol, ale i to, co udělala pro sport, tak si myslím, že si zaslouží naše poděkování. Když tento zákon přijmeme, tak to bude jistě výborná tečka za jejím krátkým působením. Když to bude s pozměňujícími návrhy, jistě se taky svět nezboří. Asi se nezboří v žádném případě.

Ale já jsem naprosto přesvědčena o tom, že to nejenom je schopna myslet s našimi pedagogy i dětmi dobře, ale že bude mít možnost na to ještě dále dohlédnout. Budu věřit tomu, že bude moci dotahovat ty věci, které jste jí tady třeba teď vyčítali. Omlouvám se za delší řeč, chtěla jsem být poslední, ale kolega z Hradce Králové mě zase vyšplouchl.

Děkuji za pozornost.

Žádné komentáře:

Okomentovat