30.6.17

Jana Bradley: Opět k tématu inkluze či speciálního školství

Napsala jsem email kamarádovi, který mě požádal o mé speciálně pedagogické názory, přestože už mě nebaví diskutovat témata související se speciálním školstvím. Téma jsem vyčerpala, když jsem napsala knížku A co já s tím a když jsem podávala četná interview médiím. Ale ten email, který jsem mu právě napsala, mi připadá docela zajímavý, takže ho prezentuju veřejně.

K tématu inkluze či speciálního školství. Pro mne je velmi těžké účastnit se jakýchkoliv laických debat. Ba dokonce i debat odborných. České speciální školství je na jiné úrovni než speciální školství v USA. V ČR se stále škatulkuje. Dítě je slepé, tak jde do školy pro slepé děti, dítě je hluché, tak je ve škole pro hluché. Dítě je mentálně retardované, jde do zvláštní školy nebo do ústavu. Jenže v reálném životě škatulkování nefunguje. Kam zařadíme dítě, které je těžce fyzicky postižené, ale kognitivně úplně v pořádku? Kam zařadíme těžkého autistu? Kam zařadíme génia s Aspergerovým syndromem, který v běžné škole selhává? Kdo má právo rozhodnout, jaké má dítě IQ a jaký má potenciál? Kdo a jak vyšetří IQ dítěte, které je neverbální a nemá schopnosti motoriky? Dám Ti příklad. Ve třídě máme dítě, které má tzv. CHARGE syndrom (to je akronym pro jednu chromozomální poruchu). Část očního aparátu chybí, srdeční defekt, neprůchodný hltan, takže krmen sondou do žaludku, retardovaný růst těla a anatomických orgánů, močové problémy, genitální malformace, abnormality uší, malformace i poruchy vestibulárního centra. Problémy smyslové (sluch i zrak). A v pěti letech už kluk umí číst. Kam patří? Do ústavu? Do nemocnice? Do klece? Do místní školy? Běžný člověk by to deformované stvoření viděl a nedával by mu šanci. Vůbec by ho neučil číst. To dítě však akademické aktivity baví. Potřebuje sice nonstop asistenci osobní zdravotní sestry, ale škola ho baví. Pracuji s dětmi, které jsem v ČR nikdy neviděla. A vídám zázraky. Ale je to mravenčí práce mnoha odborníků. Pomoci nefunkčnímu tělu fungovat a vzdělávat se a rozvíjet se. Žádnému dítěti není upřeno právo na vzdělání. A každé dítě má nárok na vzdělání v nejméně omezujícím prostředí, tedy ideálně v běžné škole. Pokud běžná škola, do které dítě spadá, není schopna dítěti poskytnout veškeré odborné služby, zaplatí mu umístění ve speciální škole. Já pracuji ve speciální škole a našimi klienty jsou dalo by se říci běžné školy. Ty k nám pošlou dítě, platí za služby i pomůcky a vyžadují výsledky. Protože za vzdělání každého dítěte je zodpovědná škola v místě bydliště, školy se snaží každé dítě, pokud to jde, integrovat Běžné odchylky od normy, třeba různé lehké kognitivní problémy (nemám ráda termín mentální retardace), dys... problémy, běžné školy zvládnou. Mají na to odborníky. V každé běžné škole je speciální pedagog, speciální učebna pro děti, které potřebují jiný přístup či speciální péči, terapeuté (ergoterapeut, fyzioterapeut, komunikační terapeut). Ty nejtěžší případy, tedy děti, které mají komplexní postižení a vyžadují i zdravotní péči, školy (po vzájemné dohodě s rodiči) pošlou do speciální školy. Samozřejmě škola hradí i dopravu do speciální školy, která není v místě bydliště. Buď dítěti pořídí autobus s asistentem, nebo rodiči zaplatí za to, že své dítě vozí do speciální školy. Děti s lehkými handicapy jsou viditelné v každé běžné škole. V některých předmětech jsou ty netypické děti integrovány s běžnou populací, v jiných předmětech jsou vyučovány separovaně. Ale jsou viditelné. Jsou mezi námi. Jsou trošku jiné a všichni je akceptují a chápou jejich těžkosti. Ve speciálních školách jsou jen děti s velmi velmi těžkým postižením, ale i tam jsou vzdělávány dle běžných osnov a denně mají spoustu terapií. A ještě Ti dám dva příklady. V ČR mě požádala o konzultaci jedna maminka děvčátka se syndromem, který znám. Z mé praxe, takové dítě potřebuje ranou intervenci od narození a od tří let pobyt ve speciální školce s terapiemi. V pěti letech už ty děti mluví a chodí. To české dítě bylo v šesti letech uvězněno doma. Nemluvilo, nechodilo, vřískalo na vypolstrované podlaze. Jako divoké zvířátko. Protože nikdy nemělo žádnou odbornou pomoc. Nevěděla jsem jak pomoci a byl to smutný pohled, protože vím, že takové dítě má obrovský potenciál a s odbornou pomocí se dostane brzy na srovnatelnou úroveň s vrstevníky. Ale odborná pomoc se nekonala.

A pak, třeba taková zraková porucha CVI (kortikální vizuální postižení). Dítě se narodí s postiženým mozkem a zrakové centrum mozku je postižené, takže nerozšifruje zrakové podněty. Zrak je však pořádku. Prostě jako když se pokazí počítač. Monitor je v pohodě, ale hardware nefunguje. Náprava je jednoduchá. Intenzivní intervence od narození. Naučit mozek dešifrovat vizuální podněty. Mozek se přizpůsobí a jiná část mozku převezme úkol mozkové části, která by normálně dekódovala zrakové podněty, ale která je nefunkční. Je li intervence časná, ty děti se naučí vidět. Není li intervence žádná, děti zůstanou slepé. Nikdo jejich mozek nenaučil jak zpracovat vizuální podněty. Intervence v pozdním věku už je málo účinná. Zná někdo v ČR diagnózu CVI? Obávám se, že ne. Existuje v ČR odborná profese CVI specialist? To, co v USA vidím, jsou zázraky. Ale ty se nestávají samy. A jeden zajímavý postřeh. Na každé pedagogické radě, když se bavíme o dětech, všichni učitelé, terapeuté, asistenti každé dítě popisují jako velmi chytré, neuvěřitelně chytré (a kdybys ty děti viděl, jako laik bys viděl slintající děti v plínkách, které neví, která bije). Ale potenciál tam je. Obrovský. A všichni ho vidí. A v diskusích o speciálním školství v ČR narážím na hanlivé termíny. Mentálně retardované děti, děti bez inteligence, děti, které všechny zpomalí, termíny použivají nejen laici, ale i odborníci. Moje česká kamarádka (spolužačka z VŠ, speciální pedagog) se mě jednou zeptala. A vy v USA učíte i ležáky? Já neznám ležáka. Ležák je dítě, které nikdo nanaučil být ve vzpřímené poloze, nenabídl mu stojany a chodítka a ortézy a nedal mu příležitost pohybovat se. Kdo neviděl, neuvěří a já nemohu donekonečna vysvětlovat lidem v ČR, že i to uslintané dítě, které strká do pusy vše, co najde, umí bravurně komunikovat na ipadu a má smysl pro humor. Že ten ležák, kterého když umístíme do chodítka a na nohou má speciální ortézy, najednou po tělocvičně utíká jak zběsilý a směje se a hraje míčové hry. To jsou fakt dva různé světy. České speciálně pedagogické myšlení je úplně jiné než to americké...

A dám ti ještě jeden příklad. Raná intervence. Ta je nesmírně důležitá a přímo klíčová. Protože z vývojové psychologie víme, jak důležité jsou mezníky v životě dítěte. Je li dítě nějak postižené, potřebuje od narození intenzivní pomoc. Dítě, které má vývojové opoždění v jakékoliv oblasti, protřebuje pomoc. Dítě, které má prostý Down syndrom se výhledově naučí chodit, ale třeba až ve 2 nebo třech letech. Jenže každé běžné dítě začíná objevovat svět okolo jednoho roku. Začíná chodit. Exploruje. Otvírá šuplíky. Tím se rozvíjejí jeho kognitivní schopnosti. Když to dítě s opožděným pohybovým vývojem necháme jen tak, ono bude mít kognitivní handicap. Raná intervence takovému dítěti nabídne vozík poháněn batérií. Dítě ještě neumí chodit, ale to neznamená, že zamešká důležitý vývojový mezník. Prostě kognitivně exploruje a objevuje svět, s pomocí vozíku, na kterém sedí a který ovládá. Pohybuje se samostatně a jde tam, kam chce, pro hračku, která ho zajímá. Nebo dítě, které má opožděný vývoj řeči. Ve třech letech ještě nemluví a tak si osvojí neproduktivní vzorce komunikace. Kousne někoho, kopne někoho. Vyjádří nevůli neproduktivně. Když však dostane kompenzační pomůcku, komunikační přístroj a je v péči komunikačního specialisty, naučí se komunikovat produktivně a neosvojí si neproduktivní vzorce chování, které se těžko odnaučují. Ale o tom všem jsem psala ve své knížce. Protože do článku se to nevejde.

A začínám být alergická na slovo inkluze, které v ČR konotuje negativní emoce. Snad proto, že žádná inkluze v ČR neprobíhá. Inkluze znamená začlenění dětí s postižením do běžného kolektivu. Citlivě, odborně. Těm dětem se musí zajistit v inkluzivním prostředí péče, kterou potřebují. V ČR se za pojmem inkluze skrývá desegregace (tedy nefunkční inkluze, prosté začlenění dítěte, které potřebuje speciální péči do běžné školy, kde žádnou speciální a odbornou péči nedostane a kde se stane obtížným člověkem a to je špatně. Moc špatně).

Převzato z příspěvku autorky na sociální síti Facebook

8 komentářů:

Petr Pan řekl(a)...

Aha, už Vás to nebaví, vypsala jste se, namíchala jablka s hruškama, Mars s Venuší, ČR s USA, v klíčové době vykonala medvědí službu žákům s LMP, o kterých nemáte ani povědomí, že existují. Ale už Vás to nebaví. Smutné je, že až skončí dotace z EU, tak to přestane bavit i ostatní (namátkou třeba projekt Inkluze v Národním technickém muzeu za cca 15 mega). Bohužel zde zůstane několik tisíc človíčků, které to BUDE muset bavit.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Nesouhlasím Petr Pan.
Paní Bradley vystihla něco, co je naopak speciálům velmi dobře jasné. Jenže po sysiffovsky strávených letech prostě rezignovali. Napíšu proč:
1/raná péče skoro neexistuje. Nebo jen v omezených oblastech. Těžko se k ní dostávají sami rodiče. Speciální pedagog by jim poradil, jenže neexistuje systém, kdy by se k němu rodiče brzy dostali. Pediatři občas radí, občas také ne.
2/ odborných profesí je neskonale málo. A o tom, jestli budou nebo nebudou někde pracovat rozhodují pojišťovny. Jako příklad si vezměme jednoduchou profesi klinického logopeda. Pojišťovna rozhodne, že je jich dost a žádného dalšího nenajme. A platit si logopeda je pro mnoho rodin zcela nemožné. Tudíž nám děti šišlají o závod a ve školkách nepoznají dysfatiky do té doby, než je někomu divné, že dítě skoro v pěti letech nemluví.
3/Čímž tu máme bod další, kromě rané péče neexistuje ani péče v mateřských školkách. Není tam žádný speciální pedagog ani jiná další profese. Tabulkově je ředitel nemůže zaplatit.
4/V běžných základkách již jako vlaštovička existuje pozice školního speciálního pedagoga - MÁLO. Jeden člověk nezvládá. Snad jen ty papíry, ale ne péči o všechny děti. Navíc se třese každé dva roky o místo, co když PPP nevydá další prodloužení potřeby této profese na dané škole? Proto do této pozice moc lidí nechce investovat své schopnosti. Na středních školách speciálové nejsou vůbec.
5/ Sci-fi v podobě komplexní péče na každé běžné škole ani rozepisovat nebudu. V USA se to zajistilo soudně. Tady bude trvat dalších padesát let, než vůbec budou peníze na školní speciály a psychology z běžného rozpočtu, natož na další profese a další zařízení škol (musíte třeba vybavit školu rehabilitačním nářadím, nábytkem ,bazénkem apod, o personálu nemluvě). Školní autobusy či doprava placená školstvím? Cesta na Mars se zdá být blíže a reálnější.
Věřím tomu, že pokud by v ČR dostaly školy naprosto identické peníze a podmínky jako školy americké, bylo by to zde velice rychle zavedeno a problémy by ustaly. Jenže za vším prostě hledej peníze.
Nevěřím tomu, že by naše republika nebyla schopná naprosto stejně dobře poskytnout pomoc, jenže bez všech těch podmínek a peněz to možné není.
Příklad: už několik měsíců hledám pomoc pro chlapce v šesté třídě. Jeví se jako autista. Nemohu napsat je- nejsem kompetentní diagnostikovat. Několik obvolaných psychiatrů - nic, nevezmou ho, nedělají diagnostiku, platí se 5500,- za diagnozu, což rodina nemá. PPP a SPC odmítají pomoci. Přehazují si kompetence jak horký brambor. Dokonce mě odmítlo SPC, chlubící se pomoci dětem s PAS. Jenže to dítě oficiálně tu diagnozu ještě nemá, tudíž sorry. Psychiatři jsou přetížení, poradny taktéž. Nikdo nezaplatí více a lépe školeného personálu, nikdo nezaměstná další dětské psychiatry. A tak se škola snaží, seč může. Dítě má pouze plán podpory. Já jsem s ním dvě hodiny týdně (nelegálně, nemá doporučení na předmět speciální péče, ale rodina souhlasí). Seznámila jsem učitele 2. stupně s prací s takovým dítětem. Pouze teorie, jak to vezmou nevím. Čekáme, až dítko něco provede (občasné výbuchy hněvu, přinesl nůž velikosti mačety do školy). Jestli něco provede, bude to lítat. Ale škola bude obviněna. PPP ani SPC ne.
Takto to vypadá v naší milované vlasti, Takovou máme inkluzi.
Je na místě poděkovat ještě maloučké dobrovolnické neziskovce městského formátu, že se nabídla pomáhat rodině (např. doprovod do Prahy k odborníkovi, pokud ho teď o prázdninách seženu).
Paní Bradley nebaví psát o inkluzi. Protože pracuje ve zcela jiných podmínkách.
Jenže mě už to taky nebaví. Pořád dokola někomu vysvětlovat a psát, že děti jen ubíjíme tímhle dementním procesem, kterému se začalo říkat společné vzdělání, ale jak Bradley správně píše, je to jen dezintegrace a hra na světovost.
Je to hnus!

Petr Pan řekl(a)...

Ano, mám podobné zkušenosti. Jen si matně(snad správně) pamatuju stopu paní Bradley v diskuzích na ČŠ při rušení RVP LMP. A ten americký vzor nereflektující naše podmínky pak byl praporem v rukách Laurenčíkové a Felcmanové. Paní mám spojenou s tím pochybným spolkem Rodiče za inkluzi. Naštval mě ten postoj: „Napsala jsem knihu a dál mě to nezajímá.“

Nicka Pytlik řekl(a)...

Ještě, že se ty katastrofické scénaře nenaplnily.
Pytlici se ani neodvažují domyslet, co by se dělo, kdyby se naplnily byť jen zpola.

Jirka řekl(a)...

Nejen, že děti ničíme nevhodnými podmínkami pro jejich vzdělávání, pan Štech a paní Zapletalová za politické podpory paní Valachové z nich udělali obětní beránky pro všechny rodiče, kteří nezvládli výchovu svých zdravých dětí. Naše děti za nic nemohou, to ten divnej je pořád provokuje! Děti neviním, protože vidím, čeho jsou schopni jejich rodiče.
Petr Pan má pravdu. Neměli bychom zapomínat, kdo nadšeně vítal. Odpovědnost zřejmě neponesou žádnou a stud neznají. Tak ať alespoň víme, kdo je kdo.

Miriam Sedláčková řekl(a)...

Dva roky jsem pracovala s postiženými. S dospělými postiženými.
Než někomu uvěřím, že postižený čte, budu to chtít vidět na vlastní oči. Mnohem běžnější je totiž celkem brutální postup, kdy text přečte asistent a pak řekne:"No on přece umí číst, že Jaroušku (Aničko, Pepíku...)" a postižený, hrdý na to, jak text "pěkně přečetl", kývne. Totéž platí v sebeobsluze, totéž platí bohužel v řadě jiných činností.
A postižení? Ti, kteří prošli klasickou, "odmítající a ponižující" výchovou, jsou soběstační a celkem dost nešťastní z toho, co se dnes děje. Ti, kteří měli moderní "pečující" výchovu, jsou pevně přesvědčeni, že překážkou v životě není jejich handicap, ale přístup okolí, které na ně bere málo ohledů. Jenže ti první, kteří se rvou se životem a žijí opravdu sami, se nehodí různým aktivistům do krámu a tedy na ně není dost vidět. Ti druzí, neustále skučící a ochotně si stěžující všude možně, jsou ti praví na to, aby se pro ně daly čerpat dotace.
Nepopírám, že pokud se najdou peníze na vyšší úroveň péče, a to na odbornou úroveň, tak se počet soběstačných postižených rapidně zvýší. Sama mám syna, kterého mě lékaři opakovaně doporučili dát do ústavu s tím, že bude v nejlepším případě pohyblivý, ale dementní. Dneska má tento "dement" vystudovanou VOŠ, pracuje jako programátor ve velké firmě a je šťastně ženatý. Jenže tato péče nespočívá v tom, že mu budu tvrdit, že je stejný jako ostatní a jen se mu nikdo dost nevěnuje. Spočívá mimo jiné v tom, že ví, že nikdy nepůjde na čundr v klasických kanadách, protože si je nedokáže zavázat, že chléb si kupuje už nakrájený a nepokouší se dělat kolektivní sporty. To je přístup, který tito lidé potřebují. A oproti tomu, co se tady nazývá inkluzí, je to o něčem úplně jiném.

Jirka řekl(a)...

Děkuji za příspěvek, paní Sedláčková. Máme a měli jsme v blízké rodině středně a těžce postižené děti. Jeden už je dospělý a druhý už má od světa pokoj. Víme, jaké to bylo a je martýrium pro rodiče a celou širokou rodinu. Přesto jsem vždycky rád, když se jako učitel mohu opřít o svědectví člověka, kterého si velmi vážím proto, že jsem jen lehkým dotekem zažil, co Vy žijete na plný úvazek. Dodáváte mi sílu bojovat proti rodičovské hlouposti, která ničí zdravé děti. Ti lidé vůbec netuší, co je život s hendikepem a mrzačí za dohledu státu ovládaného lidskoprávními aktivisty svoje zdravé a mnohdy i velmi nadané děti. Stačilo by se podívat pravdě do očí a začít překonávat vlastní lenost a hloupost. Mají to tak snadné. Bohužel našli velkou oporu v systému, který mlčí o povinnostech a křičí o právech. Je jisté, že dopady takové výchovy a vzdělávání jsou nevratné.
Ještě, že se občas ozve někdo, kdo má stejnou zkušenost jako Vy. Pozdravujte syna. Držím Vám palce.

m vanek řekl(a)...

Kolegové. Souhlasím. Učím na učilišti. Nemáme sice fyzicky postižené děti, ale spíš ty zanedbané. A když mi někdo tvrdí jak PPP a diagnostika funguje, tak se můžu jen hořce usmát. Nejsem odborník, ale občas narážím na děti, které mají evidentní problémy, ale v PPP nikdy nebyli a nikdo nebyl schopen s nimi něco dělat. Šťastné ty ze zvláštních škol, které měli odpovídající péči.
Před dvaceti lety tyto problémy nebyly.
Nemyslím si, že inkluze kvalitu práce PPP zlepší. Už teď přetížené PPP část práce hází na výchovné poradce na školách. Chybí zde evidentně diagnostika dětí v ranném věku. Běžný učitel ji není schopen udělat a nikdy nebude. Chybí opravdu fungující systém (ten starý je rozbit) místo chaotických projektových aktivit.

Okomentovat