29.6.17

Daniela Lusková: Děti jako oběti experimentu inkluze

Je konec školního roku, česká společnost má za sebou jeden rok experimentu s dětmi, experimentu inkluzivního vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Ptám se, komu to prospívá?

Děti se speciálními potřebami jsou děti se zdravotním postižením, autistické, s výchovnými problémy a dalšími specifiky. V novém společenském experimentu není těmto dětem dopřána kvalitní odborná podpora. Ve jménu rovného přístupu. Zaklínadlo rovnosti tvrdí, že dítě se speciálními potřebami musí být ve stejné škole jako ostatní děti, aby dostalo stejnou příležitost. Ano, dostane stejnou příležitost vzdělávat se v téže instituci jako kamarád z ulice, nikoli tutéž příležitost obstát v životě a ve světě práce jako kamarád z ulice. O schopnost obstát a být platným členem společnosti jde dobrým školským systémům především.

Dítě se speciálními potřebami je nyní systémem začleněno do běžného třídního kolektivu řekněme 20 dětí. Až 7 z nich může mít speciální potřebu, kterou kompenzuje asistent. Asistent není odborník, nemá žádné odborné vzdělání. Učitelka tedy má 20 dětí, z toho je třetina se vzdělávacím problémem, třída se nafoukne až o 7 asistentů. Učitelka vykládá látku, do toho asistenti šeptem opakují svým svěřencům to, co nestíhají pobrat, třída šumí. Žáci ztrácí pozornost, vzdělávací proces se zpožďuje u všech 20 žáků. Děti se rozdělí na dobré a horší, dochází ke střetům, o včlenění do kolektivu kamarádů nemůže být řeč. Dítě se speciální potřebou učivo nezvládá, asistent stále šeptá, děti se smějí. Jeden velký stres. Je samo, ochraňováno svým dospělým asistentem. Výtečný základ do života. Základ, díky kterému v budoucnu neuspěje, protože tento způsob výuky a podpory ho nepřipraví na jednání s lidmi ani na vzdělávání v dalším stupni.

Ve třídě je ale také 13 dětí nadaných a průměrných, které by za normální okolností zvládly učivo skvěle, pokračovaly by na učilištích, středních a vysokých školách a česká společnost by získala kvalitní odborníky. Tak tomu nyní může být pouze tehdy, pokud rodiče včas vyhodnotí riziko, seženou místo na víceletém gymnáziu nebo soukromé škole a dítěti včas zajistí kvalitní základní vzdělání. Rychlý únik z podprůměrného českého základního školství je jedinou možností úspěchu potomka.

Děti se speciálními potřebami potřebuji speciální přístup odborníků v malém kolektivu dětí. V kolektivu, kde jsou si rovni, kde zažijí úspěch. Tento typ vzdělávání umožnuje dostatečný individuální přístup, důraz na manuální dovednosti, umožnuje dostat z dětí maximum, připravit je na život, na práci, která je bude bavit. Bez stresu. Tomu říkám rovná šance na dobrý život.

Děti s běžnými schopnostmi potřebují běžný kolektiv, běžné tempo a zátěž, dobrého učitele. Pak z nich dostaneme maximum a získáme i špičkové odborníky pro medicínu, vědu a další obory.

Na nesmysl s inkluzivním vzděláváním upozorňují odborníci pedagogové, nejsou však vyslyšeni. Vyslyšeni nejsou ani rodiče, kteří primárně mají odpovědnost za budoucnost svých dětí. Tento nebezpečný experiment nikdo nechce, nikomu neprospívá! Zastavme to!

Zdroj: Realisté.cz


1 komentář:

CatCatherine25 řekl(a)...

Ano, paní kolegyně, máte pravdu. Pravdu o nešťastném experimentu na dětech který právě probíhá v našem školství, pravdu tak jasně vyjádřenou a zřetelnou, že je obtížné něco dodat.

Pohled na současný stav t.zv. inkluze v našem školství, který potvrzuje Vaši zkušenost, jsem našla zde na Pedagogickém infu v dnešním příspěvku paní Jany Bradley "Opět k tématu inkluze či speciálního školství":

"V ČR se za pojmem inkluze skrývá desegregace (tedy nefunkční inkluze, prosté začlenění dítěte, které potřebuje speciální péči do běžné školy, kde žádnou speciální a odbornou péči nedostane a kde se stane obtížným člověkem a to je špatně. Moc špatně)."

Okomentovat