9.6.17

ČOSIV: V běžné nebo speciální škole? Vzdělávání žáků s LMP v aktuálních datech

Po čase opět přinášíme aktuální data ke vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (LMP) v základních školách. V České republice se v roce 2016 vzdělávalo 12 561 žáků s LMP, což odpovídá 1,4 % dětí v základním vzdělávání. Podíl dětí s LMP tak již několik let v řadě odpovídá celosvětovému průměru. Podle meta-analýzy z roku 2011 je celosvětový odhad výskytu mentálního postižení (včetně středně těžkého a těžkého) 1,83 % (Maulik a kol, 2011).

V grafu je uveden podíl dětí s LMP ve věku docházky do základní školy v jednotlivých krajích ČR. Z grafu je patrné, že i nadále přetrvávají mezikrajové rozdíly, které jsou dány nejspíše větší koncentrací dětí vyrůstajících v sociálně vyloučených lokalitách a postupy diagnostiky ve školských poradenských zařízeních. Nejvyšší podíl dětí s LMP je v Ústeckém kraji (2,7 %). Podle Mapy sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených romských lokalit bylo v Ústeckém kraji v roce 2015 identifikováno 63 lokalit s předpokládanými 21 000 až 22 000 sociálně vyloučenými romskými obyvateli. Jedná se tedy o kraj s nejvyšším počtem dětí vyrůstajících v prostředí sociálního vyloučení. V kontextu socioekonomických charakteristik je zajímavé porovnání Libereckého a Moravskoslezského kraje; zatímco v Moravskoslezském kraji dosahuje podíl dětí s LMP celorepublikového průměru (1,4 %), v Libereckém kraji je o 1 % vyšší (2,4 %). V Moravskoslezském kraji je 28 sociálně vyloučených lokalit s odhadovaným počtem 10 000 až 10 500 obyvatel, v Libereckém kraji je však počet lidí žijících v sociálně vyloučeném prostředí pětkrát nižší (2000 až 2500). Můžeme tedy usuzovat, že v Libereckém kraji souvisí vyšší počet dětí s diagnózou LMP spíše s postupy diagnostiky ve školských poradenských zařízeních než se socioekonomickými specifiky regionu.
Větší mezikrajové rozdíly panují u podílu dětí s LMP, které navštěvují běžné základní školy (údaje v souhrnné tabulce). Celkový počet dětí s LMP navštěvujících běžnou základní školu v roce 2016 činil 1915 dětí. Ve speciálních školách či třídách se nadále vzdělává převažující většina dětí s LMP (84,8 %). Nejvyšší podíl dětí s LMP navštěvujících běžné základní školy z celkového počtu dětí s LMP nalezneme v Plzeňském kraji (22,7 %). Druhý nejvyšší podíl dětí s LMP v běžných školách vykazuje Jihomoravský kraj. Naopak nejméně dětí s LMP se v běžných základních školách vzdělává v Praze (6,6 %). Porovnáme-li opět Liberecký a Moravskoslezský kraj, rozdíl v podílu dětí s LMP vzdělávaných v běžných základních školách dosahuje téměř 7 % ve prospěch Moravskoslezského kraje. Podíl dětí s LMP v běžných základních školách je v Libereckém kraji dokonce nižší než v kraji Ústeckém, který vykazuje nejvyšší počet dětí s LMP a je v něm v porovnání s Libereckým krajem desetkrát vyšší počet osob žijících v prostředí sociálního vyloučení.


3 komentáře:

Jana Karvaiová řekl(a)...

No hurá.
Administrativními opatřeními se nám , České republice, podařilo uměle snížit počet LMP na přijatelnou úroveň.
Co mi to jen připomíná? Jára Cimrman - Dlouhý ,Široký a Krátkozraký.
Ono i toto je krátkozraké.
Nějak se tam nepíše o tom, zda děti inkludované v základních školách dosahují stejných schopností, jako žáci z praktických škol.Především v oblastech práce ručičkama.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Případný nesoulad místních a zahraničních údajů může být způsoben nesprávnou diagnostikou.
Teď jde o to, na čí je to straně.

Jiří Pilař řekl(a)...

Nevím, zda jsou tato čísla validní, nicméně ČOSIV svým komentářem pouze dokazuje, že jejich snaha po likvidaci základního vzdělávání pro lehce mentálně postižené je vedena především extrémně levicově, tedy ideologicky (každý z nás má nárok na stejné vzdělání bez ohledu na míru schopností a dovedností, které mu může přece zajistit asistent) a odbornost, byť ji má v názvu, nechává stranou. Vše je určováno dětmi z romských rodin, z nichž žádné, dle jejich premis, nepatří do speciálního vzdělávání, protože byli do speciálního vzdělávání zařazováni především díky romskému původu. Je prokazatelné, že některé z nich skončily v programu vzdělávání pro lehce mentálně retardované neoprávněně. Nicméně dominantně do tohoto programu byli zařazováni skutečně mentálně retardovaní, nebo, jak se dříve říkalo, pseudodementní, tedy totálně opožděni v sociálním a psychickém vývoji, s intelektem neschopným se vyrovnat nárokům běžných škol. Děti na průměrné, či lehce podprůměrné úrovni se do speciálního vzdělávání dostávaly jen velmi výjimečně. Zde je třeba připomenout, že vedle genetického potenciálu po svých rodičích (ať mi ti, kteří genetiku neuznávají, odpustí), s nímž člověk přichází na svět ať se mu to líbí či nikoliv, je extrémně důležitá míra podnětnosti rodinného prostředí v prvních třech, čtyřech letech. A tady narůstá problém a je jedno, zda jde o rodinu romskou, či neromskou. Lidi většinou s nižší úrovní vzdělání a minimální ctižádostí (v transakční analýze je lze přiřadit do tzv. životního scénáře prohrávajícího) čím dál tím více zanedbávají právě rozvíjející se emoční a rozumovou oblast svých dětí (rozvoj je velice závislý na míře vnějších podnětů), a to bez ohledu, zda jsou z vyloučené lokality, nebo běžného sídliště, zda jsou tmavší barvy pleti nebo bílí jak mlynářova zástěra. Tím perspektivně vzniká jakási subkultura školně neúspěšných dětí s minimálním, či žádným poutem k rodinné atmosféře, které mají potenciál buď páchat zlo na druhých, nebo naopak se stávají obětí těch druhých. Proto jsem přesvědčen, že dnes je větším problémem, než zachování potřebné úrovně vzdělávání lehce mentálně retardovaných, stoupající počet nezvladatelných agresorů v běžných školách, kteří, neznaje úspěchu ve svém činění, tyranizují své spolužáky a učitele, kteří si s nimi neví rady.
Jiří Pilař

Okomentovat