10.4.17

Škola – to nejhorší místo pro experimenty

Funkční školství vyžaduje umírněné a konzervativní řízení. Přinášíme zkrácenou verzi článku Stanislava Balíka, Petra Fialy, Jiřího Hanuše a Františka Mikše.

Měli bychom usilovat o klidný, postupný a promyšlený vývoj našeho vzdělávacího systému, s minimem radikálních změn a bez stálých reforem. Opatrnost a konzervativní přístup ke vzdělání a výchově se vyplácejí, radikální změny nikoli.

Falešná rovnost

Školy a další výchovné a vzdělávací instituce dnes ohrožuje falešné chápání rovnosti. Lidé si reálně a přirozeně rovni nejsou: Líný člověk si nikdy nebude rovný s pracovitým, génius s mentálně postiženým. Nemá-li někdo hudební sluch, sotva může být zpěvákem. Scestná idea všeobjímající rovnosti může mít ve školství naprosto devastující účinek. Výchova i vzdělávání musejí zůstat „nerovné“, jinak zcela pozbývají smyslu.

České školství rychle sklouzlo do evropského trendu tzv. spirály masovosti. Není pravda, že vysokou školu by měli mít (skoro) všichni. Do základních bakalářských programů u nás nastupuje 56 % populačního ročníku, což je tři procenta nad evropským průměrem (v USA je to pouhých 38 %). Ještě více se nůžky rozevírají u magisterských oborů, do kterých u nás nastupuje 27 % populačního ročníku, kdežto průměr vyspělého světa je pouhých 19 % (v USA jen 11 %). A laťka náročnosti u přijímacích zkoušek i v celém průběhu studia se proto neustále snižuje.

Ohrožená rodina

Jiného přístupu ve vzdělávání je třeba u dětí a jiného v období dospívání. Škola by měla být, zvláště na nižších stupních, pokračováním či rozvíjením rodinné výchovy s postupnou tendencí k sebevýchově. Stát se svými „osvětovými“ programy, jakkoli dobře míněnými, nemůže nahrazovat rodinu, nemůže ji zatlačovat do pozadí. Žáci nemají být nuceni do výuky, která odporuje hodnotám přijatým v jejich rodinách, například do sexuální výchovy či různých ideologických programů, které v minulých letech proudily do našich škol prostřednictvím evropských programů a projektů.

Stát nemůže znát dítě tak dobře jako jeho rodiče či nejbližší členové rodiny, tudíž nemohou citlivě odhadnout jeho potřeby a zvolit odpovídající způsob utváření jeho osobnosti. Stoupenci nepřiměřených státních ingerencí do výchovy dnes argumentují sílící „krizí rodiny“. Jakkoli může být jejich analýza problému přesná, nabízejí zcela zhoubný lék – více státu. Dnes je naopak třeba rodinu jako oslabenou základní jednotku společnosti posilovat, pomáhat jí, nikoli skrze nejrůznější instituce a programy přispívat k její další destrukci.
Stát se svými „osvětovými“ programy, jakkoli dobře míněnými, nemůže nahrazovat rodinu.

Co dělat?

Nenabízíme řešení všech problémů českého školství, ale naznačujeme směr, kudy bychom se měli vydat. Jako klíčové se jeví několik oblastí:

1. Perspektivu učitelům

Do školství musí přitékat více peněz, ale nikoli plošně. Razantního navýšení platů je třeba zejména v základním a středním školství. Průměrný plat učitele na české základní či střední škole dosahuje asi poloviny mzdy podobně kvalifikovaného profesionála v jiném oboru (průměr zemí OECD je 80 %, v některých zemích dokonce platy učitelů tento průměr překračují). Současně máme jeden z nejvíce rovnostářských systémů odměňování – ředitelé škol nemají téměř žádný manipulovací prostor a platy dobrých a špatných učitelů se téměř neliší. V důsledku toho je naše základní školství silně feminizované (pouhá 4 % mužů na základních školách), přestárlé a v mnoha ohledech rigidní a demotivované.

2. Posilme školní samosprávy

Pokud má mít prioritu ve výchově rodina a nikoli stát, pak musíme odpovídajícím způsobem nastavit i vztah škol a školních samospráv. Tím by se posílil vliv konkrétní rodičovské komunity a vznikl by předpoklad k lepšímu profilování a specifikaci škol – navíc by to posílilo i místní komunitní vědomí, což potřebují zejména menší města a vesnice.

3. Zpřehledněme financování škol

Nekonečné diskuse o tom, jak má vypadat financování škol, ukazují nekompetenci těch, kdo o školství rozhodují. Navrhovaná reforma financování základních škol z dílny ČSSD může být dobrým příkladem toho, jak je ministerstvo školství dezorientované – reforma neřeší hlavní problémy současného stavu financování, naopak je ještě prohlubuje. Je třeba začít vést se školami skutečný dialog, co od nich očekává stát (společnost), co nabízejí ony, a tomu teprve přizpůsobit financování. V České republice školy navíc nemají rovné podmínky a výše jejich financování je závislá na tom, v kterém kraji jsou. Je nepřijatelné, aby na jednoho žáka téhož ročníku a oboru ve stejně velké třídě byly poskytovány rozdílné finanční prostředky.

4. Zaveďme na univerzitách školné

Školné na vysokých školách představuje nový impuls, který vysoké školy potřebují nejen z hlediska finančního. Zvýší motivaci studentů, umožní větší konkurenci a podpoří i pluralitu škol. Přitom není nutné zavádět nějaké drastické poplatky, které by dramaticky zatížily budoucnost studentů. Školám je možné ponechat i možnost zvolit si výši školného v rámci pevně daných limitů.

5. Soustřeďme se na přípravné vzdělávání učitelů

Příprava učitelů není ideální. Učitelům z nepedagogických fakult není zaručeno provázání teoretické a praktické přípravy a pedagogicko-didaktická složka je v jejich vzdělávání často zastoupena v tak malé míře, že nemůže být efektivní. Ale ani pedagogické fakulty nefungují optimálně: Musejí dát dobré vzdělání budoucím učitelům a zároveň se vyrovnat s výzkumnými a publikačními nároky, kde však nemohou konkurovat fakultám zaměřeným primárně na výzkum a přípravu vědeckých pracovníků. Chceme-li dlouhodobě zlepšit české školství, pedagogické fakulty nesmějí být „fakulty druhé volby“, kam se snadno dostane většina uchazečů. Těžko však vyvolat větší zájem kvalitních uchazečů o studium učitelství, když povolání učitele prodělalo silný úpadek prestiže a je platově silně podhodnocené.

6. Reformujme odborné a učňovské školství

Upřednostňováním všeobecného vzdělání a odborného vzdělání s maturitou jsme si zadělali na velký problém. Některé učňovské obory zcela zanikly, mnohé jsou v krizi, a ve výsledku je na našem pracovním trhu katastrofální nedostatek odborně vyškolených dělníků a zručných řemeslníků. Problém nespočívá v tom, že máme moc dětí na gymnáziích, jak se tvrdí. (Naopak, průměr EU i OECD je přes 50 %, u nás je jich ze všech středních škol přibližně čtvrtina). Hlavním problémem jsou nevyhraněné odborné školy s maturitou, které studenty nepřipraví dobře ani pro pracovní trh, ani pro vysokou školu. I tato oblast potřebuje uvážlivou reformu. Jednou z cest může být spolupráce s firmami a řemeslníky, kteří by byli ochotni podílet se na praxi učňovské mládeže. Spolehlivou cestou, jak učinit učňovské školy znovu atraktivní, je zavedení tzv. duálního systému, jak to udělali ve všech zemích kolem nás. Vzdělání ve škole, profesní vzdělání v konkrétní firmě.

7. Opatrně s inkluzí

Koncept inkluze sám o sobě samozřejmě chybný není, a také u dětí s fyzickými handicapy po léta úspěšně probíhá. V současných trendech se však objevují dva problematické a nebezpečné přístupy, které hrozí stávající stav zhoršit: Prvním je fakticky prosazovaná myšlenka, že se nesmějí vyvozovat důsledky z různosti lidských handicapů. Myslíme si opak – rozlišovat povahu postižení je jedinou správnou metodou, jak co nejcitlivěji zacházet s dětmi. Druhou problematickou tendencí je téměř povinná forma inkluze, která představuje nesmírnou zátěž pro učitele a všechny děti, ale i značné finanční náklady. Dobrý vzdělávací systém musí vytvářet co nejlepší podmínky pro rozvoj talentovaných a schopných dětí, neboť hlavně na jejich bedrech bude jednou spočívat budoucnost naší země.

Žáci jako pokusní králíci

Výchova a vzdělávání jsou dnes ve znamení instrumentalizace a pod diktátem „povinné inovace vždy a všude“. To je doprovázeno odklonem od obsahu, tedy od konkrétních znalostí k problematické koncepci tzv. kompetencí, ke komplikovanému měření výsledků škol, a tudíž ke stále složitějšímu systému jejich financování i reálného fungování. Takto jednostranně nastavené trendy nejsou šťastné.

České školství bylo v posledních pětadvaceti letech jakýmsi „reformním polem“ a žáci a studenti takřka pokusnými králíky. Každá rozumná vláda, pravicová i levicová, si musí uvědomit, že ve školství na zbrklé experimentování doplácejí především děti a mladí lidé. Právě zde již z podstaty věci musejí fungovat umírněně konzervativní strategie: Škola, vzdělání a výchova jsou skutečně tím nejhorším místem pro jakékoli podivné experimenty, ať již jsou výsledkem prostého diletantství či (v horším případě) ideologicky podbarvené snahy budovat „nového evropského člověka“.

Redakčně zkráceno a upraveno. Kompletní verzi článku najdete v časopisu Kontexty 6/2016.

Převzato s laskavým souhlasem redakce z webu Pravý břeh.

3 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

S různým pokusničením máme zkušenosti už od dob Trofima Lysenka.
Pokusničení s dětmi je ovšem nesrovnatelně, a pytlici zdůrazňují, že nesrovnatelně horší.
Určitá paralela se tu ale nabízí. škola je vlastně takový sad. Než se dostavý úspěch ve formě vysokých výnosů, nějakou dobu to trvá. A neodbornými zásahy se dá zkazit mnohé. Špatně se to pak napravuje, a kolikrát kdoví jestli.
Aby strom prospíval, musí se pravidelně prořezávat, mnohdy i razantně.
Nechá-li se zplanět, rodí pláňata.

mirek vaněk řekl(a)...

Že by předvolební agitace ODS? Ale ti už naše školství přece zlepšovali?

Nicka Pytlik řekl(a)...

Mimo liz jsou všichni zpravidla velmi hlubokomyslní.
Jak se ale k lizu dostanou, to rozumné, co zbylo po předchůcích, vořežou, a komplet všchno svojí permanentní vzdělávací revolucí zvořou.
Po opuštění lizu se pak snaží vinu hodit na okolnosti, nejlépe na koaliční parnery ve stylu, já nic, já muzikant. To tu už máme počertech velké hudební těleso. Takový dysfonický orchestr.

Okomentovat