21.3.17

Tajný učitel: Učitel na pokraji vyhynutí

Prošedivělý pán cosi vypráví skupince mladých lidí. Ti mu visí na rtech a ve tvářích se jim střídá úcta, smích a záblesky údivu a pochopení. Výklad dovede propojit s různými příklady z různých oblastí fungování světa, což dodává jeho slovům význam a jeho výkladu poutavost. Nechává prostor pro diskuzi a pro objevování. Mladí odchází domů, zabraní v bouřlivou diskuzi, s hlavou plnou živých obrazů a nového pohledu na svět. Během let učitel skupinu mladých lidí dobře pozná, stává se zkušeným znalcem mnohotvarých lidských duší. Dovede odhadnout, kdo je bystrý a rychlý, ale nedůsledný a kdo pomalý a pečlivý, kdo má roztěkanou mysl a kdo vždy hledá snadné řešení. Vidí, co se v jeho žácích skrývá, v čem jsou výborní a v čem ne. Dovede usměrnit jejich ambice směrem, ve kterém budou excelovat.


Toto je tisíce let stará představa působení učitele, a ti, kteří měli to štěstí takového učitele zažít, ví, že tomu tak není nadarmo. Dnes je tento ideál pod palbou moderního světa. Učitel je jen člověk a jako takový trpí lidskými slabostmi. Má sympatie a antipatie. Trpí únavou a nemocemi. Ví mnoho, ale ne vše. Učitel není Google. Mnohdy je zrcadlem společnosti ve které působí a je-li ta společnost ustrašená, sobecká a manipulovatelná, nemusí být výjimkou. Trpí-li hmotnou nouzí a nejistotou, může být zahořklý a mrzutý. Může se stát státním zaměstnancem v tom nejhorším smyslu slova. Za ty peníze mu nemusí stát za to se snažit. Český učitel už prý není spolehlivý a důvěryhodný. Je přístupný korupci a manipulaci. Je nedostatečně připravený na svoji práci. Není z nejchytřejších. Rozdává známky, vysvědčení a diplomy zadarmo. Proto má dnes maturitu a titul každý a skutečné vědomosti nikdo.

Toto je premisa, která byla použita jako odrazový můstek k nové maturitě a novým přijímacím pohovorům. Domnívám se, že tato premisa je chybná. Věřím, navzdory faktu, že se ve školách vyskytují i tací učitelé, kteří by tam neměli být, že jsou učitelé obecně nejlépe vybaveni nejen k učení, nýbrž i k hodnocení a doporučení další akademické či profesní dráhy svých žáků. Věřím tomu proto, že proces vzdělávání a výchovy dětí a adolescentů, včetně jejich hodnocení, je ve své podstatě dlouhodobý, hluboce osobní proces. Jako takový, je nejvíce podobný rodičovství, s tím rozdílem, že děti "patří" více rodičům, než učitelům. Děti však určitě nepatří ministerstvu školství. Proto by si stát neměl osobovat právo na hodnocení a následné určování dalšího vzdělávání žáků, pomocí tak neosobních a nedokonalých nástrojů, jakými jsou standardizované testy.

Pokud tak stát činí, staví se do role sociálního inženýra v pejorativním smyslu slova. Stát je, skrze momentální politické a ekonomické tlaky, otevřený manipulaci a podléhání snadným a neinformovaným rozhodnutím. V České republice je toto nebezpečí znásobeno faktem, že rezortu vzdělávání, vzhledem k častému střídání lidí u kormidla, dlouhodobě chybí vyjasnění pojmů, co to vzdělávání a vzdělání vlastně je a k čemu má sloužit. Chybí mechanizmy, které zajišťují dlouhodobou kontinuitu ideového paradigmatu, který by měl informovat a inspirovat každé plošné rozhodnutí ministerstva. Schází také lokální pedagogický výzkum, přičemž relevantní výzkum ze zahraničí je zpochybňován z důvodů lokálních specifik, či pouhé neschopnosti cizojazyčný výzkum přečíst a porozumět mu.

Za (nejen) takových podmínek jsou učitelé nejlépe vybaveni své žáky hodnotit. Jsou, navzdory existenčním tlakům a jiným, již zmíněným okolnostem, mnohem více důvěryhodní, než tápající střídající se politici v ideovém vakuu a to z jednoduchého důvodu, jmenovitě, protože své žáky dobře znají, jelikož se jim roky denně věnují. Je pozoruhodné, že si my učitelé necháme tuto důležitou část naší odpovědnosti státem vzít. Nevadí nám, že nám stát, za asistence některých elitních gymnaziálních učitelů, nedůvěřuje a osobuje si právo nám do očí říci, že jsme nekompetentní a zkorumpovaní. Nevadí nám, že si stát osobuje právo na dálku, jedním testem rozhodovat o osudech našich žáků, které jsme léta učili a kterých talenty i slabosti dobře známe.

Nevadí nám ani to, že se stáváme dálkově řízenými loutkami, ani to, že jsme pokusnými králíky v procesu automatizace vzdělávání, který naší profesi postupně učiní nesnesitelnou a nakonec redundantní.

Převzato z autorova blogu

5 komentářů:

mirek vaněk řekl(a)...

Další probuzený ze zimního spánku, který trval několik let. To co tu popisuje je stav, který už řadu let likviduje české učitele. Učitelé jsou otroci žáků s baťůžkem peněz na zádech.

Josef Soukal řekl(a)...

Není nic přesvědčivějšího, než když tato nebojácná odbojná slova pronáší anonym.

Fanda Moudry řekl(a)...

Jak si to tedy představujete pane Tajný Učiteli? Myslím tím přechod ze ZŠ (rychle se měnící na školy praktické) na SŠ. Jak si představujete přijímání žáků ze ZŠ na víceletá gymnázia? To je právě to, oč tu běží.

Simona CARCY řekl(a)...

Aby bylo možné něco/někoho hodnotit, nemusím to vlastnit, nemusí mi to patřit.
Je proto zcela mimo mísu myšlenka, že "děti však určitě nepatří ministerstvu školství. Proto by si stát neměl osobovat právo na hodnocení a následné určování dalšího vzdělávání žáků, pomocí tak neosobních a nedokonalých nástrojů, jakými jsou standardizované testy". Tajný ví, co mu odpovím, že nelze dělat účet bez hostinského (státu). A pokud stát vzdělávání platí, tak ho také měří. Že si stát vybral stávající metodu asi mělo nějaké důvody, jichž autor nedohlédne. Když v Ringhofferově továrně ničili dělníci stroje, byla to adekvátní situace současné proměně úlohy učitele. Učitel doplňuje stroj nebo chcete-li strojové zpracování otisku míry zkompetentnění žáka doplňuje učitele. Učitel nevyhyne, pouze se mění jeho role a toto poznání může být bolestné. Třeba pro TU.

CatCatherine25 řekl(a)...

Který učitel je na pokraji vyhynutí? Ten Tajný to asi nebude.

Okomentovat