24.3.17

Rostislav Kocman: S roboty musí vzdělávání počítat

„A ve škole se přihlas a řekni tu básničku. Umíš ji, tak si to neschovávej až na dobu, kdy už se nikdo hlásit nebude a třeba tě učitelka vyvolá,“ říkám ráno synovi.

„A proč?“

„Protože aby ses tu básničku naučil, tak jsi musel trošku zapojit mozek. Když ho budeš trénovat, třeba básničkama, tak se bude rozvíjet, naučí se učit se a až budeš velkej, tak třeba budeš konstruovat roboty, jak bys rád. Když mozek trénovat nebudeš, tak budeš kopat jámy pro plynové potrubí,“ použil jsem trošku nefér argument, protože vím, že kopáče Kristián pozoroval a fakt by tu práci dělat nechtěl. Možná jsem i mohl dodat, že by si tou básničkou šplhnul u paní učitelky, kde to teď zrovna nemá růžové a mimo jiné by se zlepšil v odvaze postavit se před celou třídu a něco říct.


Jenže na tyto úvahy mi můj prvňák nedal čas.

„To bych chtěl, až budu velkej, stavět a programovat roboty. Nebo bych je aspoň mohl opravovat, kdybych na to nebyl dost chytrej. To se dá naučit, ne? Nebo aspoň bych mohl opravovat auta, co ti roboti vyrábějí, to bych zvládl, ne?“ pokračuje palba otázek.

„No, opravovat roboty a auta je jednodušší, než je vymyslet, postavit a naprogramovat. To všechno se dá naučit, stejně jako opravování aut,“ rychle odpovídám, aniž bych úvahu domyslel k tomu, že když robot umí auto vyrobit, tak když mu někdo řekne, co má opravit, zvládne to v budoucnu lépe než člověk. A vůbec, o 3D tisku začnu přemýšlet až teď.

„Tati, proč roboti nedělají celé auto? Jak jsme byli v té továrně, tak ti roboti skoro celé auto postavili, ale vnitřek dělali lidi,“ vzpomíná sedmiletý kluk na zážitek z Mladé Boleslavi, kde byl asi před dvěma lety na dni otevřených dveří.

„Protože zatím takové roboty lidi nevymysleli. Zatím děláme jen takové roboty, kteří dělají těžkou práci, jako je třeba zvedání těžkých dílů a montování je do sebe. Na to by bylo potřeba hodně lidí. Robot to zvládne lépe a neunaví se,“ odpovídám a právě mi to docvakává.

Veškerá debata na téma, jestli máme moc vysokoškoláků a málo učňů, moc sociologů a málo řemeslníků, veškeré kampaně na technické vzdělávání založené na ukazování současných řemesel a grafů o současných výdělcích je zbytečná. Stačí zajet do moderní továrny a trošku přemýšlet. Průmysl 4.0 je možná marketingová nálepka, ale všechny obory, všechna práce, se zásadně změní. Někde je to vidět už teď, jinde to bude za hodně dlouho. Ale nejde to ignorovat a je třeba se tomu přizpůsobit.

Jedinou jistotou do budoucna je permanentní změna. A kdo se nedokáže na nové podmínky adaptovat, bude mít problém. To není zásadní objev dneška, to popsal už jistý Darwin. A abychom tyto změny zvládli, budeme mimochodem potřebovat více humanitně vzdělaných odborníků. Inženýry samozřejmě taky. Vlastně budeme potřebovat vůbec zlepšit vzdělání celé populace a naučit ji kontinuálně se vzdělávat.

Byť mi básničky přišly vždycky taky jako opruz, jsem vlastně rád, že jsme se je museli učit. Spoustu z nich se fragmentovaně pamatuji dosud, byť jsem je po přednesu u tabule už víckrát neopakoval. Rozvíjet kritické myšlení. Paměť. Schopnost logicky myslet a analyzovat. Být kreativní. Jak s tím souvisí ta hloupá básnička? Podle mě nutí malého človíčka se něco naučit. Postavit se před tabuli vyžaduje přece jenom odvahu. Pro prvňáka i pro nás dospělé.

Vím, že ve školství není prostor na revoluční řešení, ale když probíhá revoluce všude kolem nás, tak by měla proběhnout i ve školství. Vlak robotizace je rozjetý. Někde je to lokálka, jinde Šinkansen, ale všechny vlaky už jedou a za chvíli už je nepůjde dohnat.

Samozřejmě, ne každý může roboty konstruovat a programovat. Ale každý se může naučit dost pro to, aby byl připravený na budoucnost a naučil se s roboty pracovat. Protože jinak skončí sice v moderní továrně u robotické linky, ale toho robota bude jenom leštit po směně.

Nebavme se jen o hi-tech oborech. Až budou veškerou těžkou práci obstarávat robotická ramena, objeví se roboti všude. Kadeřnice si popovídá se zákaznicí a navrhne jí účes. Bude těžké ho vyrobit, ale robot se sdílenými zkušenostmi s jinými roboty z celého světa to zvládne lépe než ona. Kvalitnímu zedníkovi neutrháte ruce proto, že se bude od nevidím do nevidím dřít na vaší stavbě, ale proto, že navrhne to nejlepší řešení pro vás a nechá ho robota udělat. Vyvíjejí se materiály i pracovní postupy. Každou minutu vzniká spousta zkušeností, které my lidé neumíme efektivně sdílet. A nikdy to nebude umět lépe než online propojené stroje. Ale vždy budeme umět lépe pracovat s emocemi, vždy budeme kreativnější a vždy si budeme umět lépe popovídat a pochopit, co vlastně chceme.

Možná se k tomu dostaneme přednesem básničky. Možná v nás současná škola tyto schopnosti zabíjí a proto vzniká vzájemná frustrace. Určitě se ale nad tím musíme zamyslet a rozvíjet naše schopnosti přemýšlet. Vzdělávat se multidisciplinárně. A učit se prakticky neustále. Učit se řešit problémy a hledat řešení.

Blbě se to kvantifikuje a dává do tabulek. Nedá se z toho asi udělat státní maturita. Ale ta revoluce musí přijít. Nestačí jen vychovávat konkurenty robotů, kteří znají současné technologie a nástroje. Je třeba jít o krok či dva dál a vychovat sebevědomé lidi, kteří budou robotům říkat, co mají dělat a ne jim podávat materiál a jen mačkat tlačítko s příslušným programem. Protože to v budoucnu roboti stejně zvládnou lépe než my...

Článek navazuje na příspěvek na sociální síti Facebook:


1 komentář:

Jiri Janecek řekl(a)...

No, ve verneovkách jelo vše na páru, ve filmech z šedesátých let byly počítače budoucnosti velké mluvící bedny s blikajícími žárovkami (se žhaveným vláknem)...
Obávám se, že v případě robotiky jsou ty vize podobně nadnesené... O 3D tisku nemluvě.
Ale aspoň autor chápe ty důležité prvky 200 let starého tereziánského modelu školy.

Okomentovat