10.3.17

Pavel Himl: Společné školy potřebujeme

Mezi ministerstvem školství (MŠMT) a zástupci soukromých škol se vede spor, jehož součástí byl i článek Ondřeje Šteffla Ministerstvo (všeho) školství (LN 14. 2.). Jeho podstatou je povolování soukromých základních a středních škol ministerstvem, resp. kolik těchto škol má být. Údajnou zdrženlivost MŠMT registrovat další soukromé školy vidí Šteffl jako svévolné omezování jednoho typu vzdělávání. Ministerstvo se snaží školskou síť formovat, aniž by se o její podobě vedla diskuse, neřku-li, aby se nalezla společenská shoda. Ta je přitom, jak známe od evropského premianta Finska, předpokladem dlouhodobého úspěchu školského systému, který nebude při každé změně ministra tažen jiným směrem.


Konkurence stav neřeší

MŠMT je podle Šteffla monopolista, který brání konkurenci. Je poskytování vzdělávání v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem veřejnou službou, o kterou se mohou zájemci ucházet tak jako třeba o provozování železniční dopravy? To, že jsou rodiče za soukromé školy ochotni platit, paralele s konkurencí, která v jiné veřejné službě probíhá spíše snižováním ceny, příliš nenapovídá – odpovídá spíše levnějšímu či dražšímu hotelu nebo restauraci. Je pokrytecké si namlouvat, že v očích rodičů o kvalitu nejde.

Neznám ale příklad ze zahraničí, kde by se pod tlakem konkurence veřejné školy samy od sebe zlepšily, a nezlepší se ani u nás, pokud nebudou mít stejné podmínky včetně materiálních jako školy soukromé. Škola, které rodiče „dobrovolně“ či školným nepřispívají v součtu deseti- či statisíci ročně a která učí všechny spádové děti, takovou konkurencí bez cílené podpory zřizovatele nebo státu nebude.
V případě školství nebo zdravotnictví neplatí představa, že ze soukromé kvality, jež se dostane jenom některým, budou mít jednou zprostředkovaně prospěch všichni. Podnětné vzdělání „neprosákne“ k těm, kterým se ho nedostalo. Důsledkem budou dvě společnosti: ta se školami lepšími a ta se školami zbytkovými pro děti odstavené, jejichž rodiče neměli ambice nebo peníze. Škola je přitom důležitá enkulturační instituce, která může sociální soudržnost podporovat, nebo spíše podkopávat. Viděno celospolečensky, školství je tak dobré, jak dobrá je ta nejobyčejnější škola. Proto jistou obavu před větší privatizací a rozpadem školství chápu.

Ministerstvo vzdělávání

Stejně tak chápu špatnou zkušenost mnoha motivovaných rodičů s veřejnými školami. Jejich rezignaci na to, co je veřejné a dostupné všem, také rozumím, ale je mi jí líto. Je třeba zdůrazňovat, že škola je věc veřejná, na níž závisí podoba našeho budoucího soužití. Vedle chvályhodného zlepšování situace škol a zvyšování platů učitelů (kdo z nespokojených rodičů by tuhle práci vykonával?) by se proto MŠMT kampaní i změnou zákonů mělo snažit rodiče více zapojit do činnosti škol (školské rady mnohde fungují formálně) a stejně jako vlastní aktivity by mělo veřejně šířit příklady dobré praxe veřejných škol, kterých není málo. Konečně by měli všichni aktéři otevřeně a nahlas mluvit o tom, jaký máme jako společnost, nejen jako jednotlivci, na vzdělání zájem.

Chceme, aby dobré vzdělání získaly a svůj potenciál využily všechny děti? Jak toho systémově dosahovat? Má být škola prostředkem ke zmenšování sociálních rozdílů, nebo je má zvětšovat tím, že část dětí bude za více peněz získávat lepší povinné vzdělávání a šance do života? Diskuse by se měla vést i o tom, do jaké míry mají mít školy různé hodnotové rámce, jak píše Šteffl třeba o školách církevních.

Napětí mezi veřejným a soukromým bude existovat vždy. MŠMT by opravdu mělo být spíše ministerstvem vzdělávání, a to nikoliv buď jenom veřejného, nebo veřejného a soukromého, ale vzdělávání každého dítěte – i toho, o jehož vzdělání nemají jeho rodiče zájem. Nebo především toho. Máme-li tu spolu žít, potřebujeme společné školy.

Článek vyšel 27. února 2017 v Lidových novinách, převzato z webu Zelení.cz pod licencí Creative commons Uveďte autora 3.0..

Žádné komentáře:

Okomentovat