23.3.17

Ivo Fencl: Porovnejme časopis Sluníčko včera a dnes. Žádné hezké čtení to není

Když jsem byl kluk, a tedy koncem „šedesátých“, tak mi kromě (ryze literární) Mateřídoušky kupovávali za korunku měsíčně Sluníčko. Bylo to takřka čtvercový (16x16,5cm) časopisek a těžko jsem jej mohl nenávidět, když ještě neexistoval kosmos internetu, televizi jsme doma vůbec neměli a dětských knížek mi taky zase tak moc nepřibývalo.


Ale je zase fakt, že občas bodovali aspoň rozhlasoví Hajajové, známí dodnes neodmyslitelnou znělkou a tehdy i hlasem Vlastimila Brodského...

Ale vstupme do Sluníček! Proč Vzniklo?
Jak v knize Česky psané časopisy pro děti (1850-1989) (2014) připomíná Štefan Švec, nápad na Sluníčko jako didaktickou pomůcku pro mateřské školky i první dva ročníky škol obecných dostali již v květnu 1965 spisovatel Otakar Chaloupka a psycholog Zdeněk Helus, a to na konferenci Jiskry a literatura; přičemž v desátém čísle Zlatého máje z téhož roku je svým článkem podpořil ještě Bohuslav Kabát.

Myšlenka pod stůl nespadla, nicméně Sluníčko vzniklo teprve v září 1967, kdy mi shodou okolností bylo příhodných tři a půl roku.
A Sluníčko se rozzářilo v nakladatelství Mladá fronta, kde jej dle tehdejších mravů a zvyku vydávala Česká ústřední rada Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.

V čele časopisu (jehož redakce měla adresu Senovážná 2) stál v prvních dvou letech šéfredaktor Mateřídoušky Zdeněk Adla (1910-1990) a poté, do roku 1973, předčasně zesnulý Jan Kloboučník (1919-1974).

slunicko-1971-1


Podívejme se namátkou na třetí číslo pátého ročníku Sluníčka (imprimované 22. října 1971 a distribuované v listopadu téhož roku)
Vidíme, že Kloboučníkovi pomáhali se (čtyřiadvacetistránkovým) měsíčníkem prvořadě redaktorka Lilly Eisenschimlová a grafik Vlastimil Pokorný.

Trojici pak doplňovala vcelku úctyhodná sedmičlenná redakční rada sestávající vedle někdejšího šéfredaktora Adly ještě z Evy Opravilové, Ladislava Dvořáka, Františka Holešovského, básníka Josefa Bruknera a hned ze dvou výborných malířů Oty Janečka a Radka Pilaře. A teď už časopis prolistujme.
Stejně jako v předchozím ročníku na obálce pokračoval Českým Honzou (na obrázku Josefa Žemličky) cyklus Pohádkové postavy. - Následující dvoustrana náležela dalšímu dílu takzvaných Vycházek a tentokrát mohla děcka číst o ukládání se zvířat k zimnímu spánku (kresby Kateřina Černá).

Další stránky 4 a 5 (s obrázky vynikající Zdeňky Krejčové) obsahují hned čtyři básně Jiřího Havla (1924-2016) i včetně dvou říkanek vyloženě zvukomalebných (Mniši a myši, Pešek z Peček) a hned následující dvoustranu měl zabukovanou Brukner. K tomu účelu, aby svými verši jako už vícekrát doplnil klasické výtvarné dílo. Onoho listopadu došlo na Kočky s červeným deštníkem od Ferdinanda Desnose.

Co následuje? Literárně cenná Gorkého vzpomínka Domov a dětství (ilustrovaná opět Krejčovou) a tyto překvapivé Puškinovy verše (datované 1825):

Srdce žije z naděje
a ne přítomností chudou:
čas tvé smutky zavěje;
a když přejdou, milé budou.

A dál zde byla rubrika Píšeme, kreslíme, prostor poskytovala výtvarné i literární tvorbě malých čtenářů a tentokrát a konkrétně povídce sedmiletého pražského kluka Radana Žemličky Záhada profesora Livrzeje (i třem Žemličkovým výkresům, ale zda byl synem či vnukem autora obálky, netuším).

A jsme na straně 11. Zde časopis otiskl výsledky ankety z čísla 11 minulého ročníku.
I zvíme, co prý z obrázků zaslaných do Senovážné ulice vyplynulo. Děvčata si nejradši hrají s panenkami a s medvídky a chlapci s autíčky. „Ale jiné hračky se vyskytují poskrovnu,“ konstatuje smutně redakce a mrzí ji, že si děti málo hrají se stavebnicemi a skládačkami.
Neznámo čím bylo odměněno takřka padesát těchto kreslířů a zveřejněna jsou v časopise nejenom jejich jména, ale i bydliště (pražské tu kupodivu figuruje pouze devětkrát). - Na té samé stránce ovšem redakce analyzuje také výsledky dotazníku z čísla 10, kterým dostaly děti šanci aspoň naznačit, co by se z časopisu mělo vyhodit a co tam naopak postrádají.

Výsledek? Vyhodit prý nic. A přidat? Psaly si kupříkladu o kreslené vtipy a komiksy. Ale redakce konstatovala, že „stávající rubriky“ lze bohužel už rozšířit zcela minimálně.

Další stránku onoho Sluníčka ilustroval Miroslav Barták a rovněž navrhl psa pro rubriky Dílna v krabici na straně 13. Děti tu ovšem k časopisu potřebovaly (tehdy běžné) cívky od nití, aby z nich pejskovi udělaly kolečka. - Hned na sousední straně najdeme i bludiště a taky reklamu na obtisky. A následující Úkol na prosinec? Je pouze další maskovanou reklamou, a to hned na patnáct knih, o něž si bylo možno napsat do Jindřišské ulice v Pardubicích!

slunicko-1971-2

Pro zajímavost uvedu, o které tituly tenkrát šlo.
Adla: Pejskovy pohádky (ilustroval Josef Paleček).
Bednář: Piano jde do světa.
Adla: veršovaná trilogie o Cvalíku,
Alík a strýc (má oblíbená),
Vitalij Bianki: Mravenečkova dobrodružství, encyklopedie Svět zvířat.
Ladovy Říkadla a Fidlovačka
Veselé příhody Frantíka Vovíska a kozla Bobeše
Kubaštovy Tři medvídci, Žabí král, Prasátka a vlk
Komiks Miloše Nesvadby Evička a Monoklíček sportují (libreto Josef Velda)
Martínkovy pohádky Eduarda Petišky (ilustrované Václavem Sivkem)

Ale vraťme se mezi stránky časopisu. Ten přinesl i dvaadvacátý díl Pilařova komiksu o Machalínkovi (ten jsem upřímně nesnášel a děti ho později v jedné anketě opravdu zapudily) a v rámci tzv. Encyklopedie osmici obrázků Květy Pacovské zachycujících „významná města socialistických států“, podkreslená Havlovými dvojveršími a s dovětkem: Deset odpovědí odměníme knihami. Současně ovšem redakce dětem bezelstně dovoluje, aby si v tomto případě určitě nechali poradit od rodičů, staršího sourozence anebo od „soudružky učitelky“.

Tím naštěstí pravěké Sluníčko ještě nekončí a slavný už tehdy velice Václav Črvtek doň také přispěl, a to povídkou Jak se hádali o knoflík. Ilustroval ji Jaroslav Malák a jiný malíř Miloš Noll doplnil obrázky ruskou lidovou pohádku Liška a medvěd. Cyril Bouda ilustroval vodnický příběh Miroslava Procházky Venca Mazanec a Leoš Konáš pohádku Vladimíra Stuchla Tři nejvěrnější.

Na úplně konec jsem si nechal trojici stránek, které jsem měl v tehdejším Sluníčku nejradši. Co že na nich rašilo?
1. Pravidelné „malované čtení“, v němž jistá vybraná slova nahrazovaly obrázky (zde to je příběh Tesař ilustrovaný Zdeňkou Krejčovou).
2. Dnes už klasický komiks Karla Franty o strašidýlku Kuk.
3. Adolfem Bornem kreslený kocouří seriál o Couru a Courkovi, který tehdy ovšem ještě nepsal Svatopluk Hnčíř, nýbrž (nikde však neuvedený) Jan Kloboučník.

Tak! A teď se podívejme na Sluníčko dneška.
Hle, rozrostlo se, má už 44 stran a formát 25x20,5cm. A stojí dokonce pětatřicetkrát víc.
Loňská zářijová devítka má na titulní straně snad trochu překvapivě (a nostalgicky) Rumcajse, Manku a Cipíska (a vevnitř jen ten samý obrázek opakován jako omalovánka), ale ptejme se spíše po tom, co je za obálkou.

Jistěže opět i bludiště a také „Lesní hrátky“, kde mají děti v určitých skupinách odhalit zvíře, jež „nežije v lese“, anebo přiřazovat houbám stíny.

Následuje náznak postupu, jak nakreslit ježka, a obrázky na téma Najdi 8 rozdílů. Jedna z dalších pokreslených stran se pak nazývá Hurá do lesa!

Je tu i rubrika Povídejme si, kde mají děti za úkol říct, které vlastnosti obvykle přisuzujeme těm kterým zvířatům, a v tzv. Školičce narazí malý čtenář dokonce na početní příklady.

Angličtina snad nechybí dnes už nikde. Následuje vybarvovánka Sklízíme ovoce, tradiční stránka Besipu a tzv. Písmohrátky. A uprostřed časopisu a na tužším papíře je pak hned čtvero vystřihovánek: Lesní zvířátka, Pleteme košík, Sbíráme houby a Zaječí pelíšek.

Dále nesmí chybět stránka Je to pravda?, ale ani se nezapomnělo na malůvku (kýčovitého poz. redakce) Adolfa Dudka, obrázek Nesmyslov, jehož nesmysly smíme objevovat.

A je zde i strana Honem do domečku a i dnes tu sice najdeme anketu, avšak nikdo už nepředpokládá, že by snad děti do Sluníčka psaly, takže je spíš symbolická a... Týká se navíc jen hub.

Z časopisu bohužel zcela zmizely nejen plátna klasiků, ale i veškeré verše.

A literaturu zastupuje jen jedna jediná povídka Jak šla Ella do školy, již napsala zkušená Daniela Krolupperová (a již ilustrovala Michaela Bergmannová).


slunicko-2017

Potěšilo mě ovšem, že stále nezaniká oblíbené mnou Malované čtení, a že konkrétně v tomto čísle bylo zastoupeno adaptací Sutějevovy pohádky Kouzelný hříbek. - Některá podstatná jména tu přitom lapidárně suplují malůvky Veroniky Balcarové.

Ale abych nezapomněl na nejpodstatnější novum: Časopisem děcka do jisté míry doprovázejí dva vnucení jim hrdinové Líza a Pupík a brzy navíc odhalíme, že dokonce existují i jako plyšové hračky (a jsou v prodeji).

Ach ouvej? Nevím! Je to prostě jistý princip a metoda a možná naštěstí se ve Sluníčku objevují oba jen uměřeně. Například strana 14 se díky tomu jmenuje Učíme se s Pupíkem a stránky 34-35 zase jsou věnovány rubrice Kutil Pupík. Ale nechybí ani rubrika Učíme se s Lízou, kde si kupříkladu lze cvičit psaní devítky.

A komiksy? Bída s nouzí, bohužel. Ale přesto lze v moderním čísle hned dva objevit.
Na začátku Sluníčka je to (jak jinak) Líza a Pupík (scénář sama šéfredaktorka Eva Bavorová, kresby Tomáš Suder) a na stranách 32-33 jde o Dinosvět Venduly Hegerové.

Mně připadá docela půvabný. Kýč to podle mého názoru rozhodně není.

A co ještě? – Inu, moderní Sluníčko obsahuje také přehršle reklam a v tomto rámci je dokonce představena Mateřídouška, a to coby „nejoblíbenější časopis mezi školáky“.
A Sluníčko navíc upozorňuje i na hned dvě aktuální novinky multikin.
Dnešní adresa časopisu mého dětství je Komunardů 42, nicméně vydává jej akciová společnost CN Invest v Pařížské 26. Šéfredaktorkou je zmíněná už Eva Bavorová, ale čtrnáct dalších tvůrců je pouhými „spolupracovníky redakce“.

A jaký dnes vlastně je náklad Sluníčka? Napište mi to! Nicméně předem vím, že tři sta tisíc (zatímní rekord) to už nebude.
Ale což. „A buďme rádi, že Sluníčko vůbec ještě vychází,“ chtěl jsem původně dodat. Místo toho ovšem skončím poněkud patetičtěji:

„Literaturo! Kdes byla? Že ses tu - takřka - ztratila?“

Ale kdo ví. Třeba Sluníčko zase vyjde a i to se zlepší.

Převzato z webu Čítárny.cz pod licencí Creative Commons

1 komentář:

mirek vaněk řekl(a)...

Ano. Také jsem vyrostl na Sluníčku, Mateřídoušce a ABC. Jenže v té době byla práce s mládeží hojně dotovanou prioritou. Dnes si musí všichni na sebe vydělat sami a podle toho to vypadá. Spíš se divím, že už tyto časopisy neskončily v elektronické verzi. Asi to zachraňují tradiční předplatitelé - mateřské a základní školy.

Okomentovat