22.2.17

Ústavní soud k posouzení výpovědi z pracovního poměru pro nesplnění předpokladů pro výkon práce učitelky, aneb šedá je teorie, zelený strom života

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudky Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo na svobodnou volbu povolání.

Stěžovatelka byla od roku 2000 zaměstnána jako učitelka na druhém stupni základní školy (ZŠ). V červenci 2010 jí byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru pro nesplnění předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon činnosti učitele ZŠ podle zákona o pedagogických pracovnících. Stěžovatelka se proti výpovědi neúspěšně bránila žalobou v řízení před obecnými soudy s tvrzením, že předpoklady pro výkon činnosti učitele ZŠ splňuje. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a doplňkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, tudíž splňuje obě předpoklady stanovené vyhláškou č. 139/1997 Sb., tedy je absolventkou vysokoškolského studijního oboru příbuzného vyučovanému předmětu, které bylo doplněno studiem zaměřeným na přípravu učitelů všeobecných vzdělávacích předmětů. Obecné soudy věc posoudily tak, že se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat svého doplňkového studia, absolvovaného ve školním roce 1976 -1977, jelikož toto studium nenavazovalo na vysokoškolské vzdělání (které v té době ještě neměla), ale doplňovalo její středoškolské vzdělání na střední hotelové škole. Tímto studiem tak stěžovatelka získala jen odbornost pro vyučování na učňovských školách a odborných učilištích, jak výslovně vyplývá z osvědčení o závěrečné zkoušce, a nelze je proto chápat jako doplňující pedagogické vzdělání opravňující k výuce na druhém stupni ZŠ. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla zamítnuta, protože stěžovatelka podle obecných soudů předpoklady pro výkon činnosti učitele ZŠ nesplňovala.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jako klíčové se jevilo posouzení otázky, zda stěžovatelka splňovala potřebnou odbornou kvalifikaci. Nebylo přitom sporu, že stěžovatelka nesplňovala všechny předpoklady pro práci učitele druhého stupně ZŠ podle nového zákona o pedagogických pracovnících. Podle § 30 tohoto zákona se však za pedagogické pracovníky považují též pracovníci, kteří ke dni účinnosti zákona (tj. 1. 1. 2005) splňují předpoklady podle dosavadních právních předpisů (cit. vyhláška č. 139/1997 Sb.).

Ústavní soud uvedl, že citovanou právní úpravu skutečně lze vyložit (přinejmenším) dvojím způsobem. Způsobem, který učinily v řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti obecné soudy, a také způsobem, který naznačuje stěžovatelka. Úkolem Ústavního soudu není dohlížet nad správným výkladem podústavního práva, je však povolán k ochraně ústavních práv a pokud proto sezná, že výkladem a aplikací podústavních norem došlo k jejich porušení, je povinován zrušit napadená rozhodnutí. V dané věci v důsledku výkladu obecných soudů došlo k ukončení pracovního poměru stěžovatelky, což má dopady do jejího základního práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu nemožnosti vykonávat práci učitelky na druhém stupni ZŠ.

Přitom z předmětné vyhlášky přímo a jednoznačně nevyplývá, že pojem „doplněné“ (pedagogické studium) je vztažen k časové souslednosti „neučitelského a učitelského“ vzdělání a nikoliv k doplňkovosti ve smyslu obsahovém, tzn. že pořadí dosažení vzdělání není rozhodující. Stěžovatelka prokázala absolvování pedagogického studia a také úspěšné přezkoušení z předmětů psychologie a pedagogiky tak, jak vyhláška vyžaduje. Doplňující pedagogické vzdělání proto lze chápat jako opravňující k výuce na druhém stupni ZŠ a pokud obecné soudy dospěly k opačnému závěru, porušily právo na spravedlivý proces a právo na svobodnou volbu povolání stěžovatelky.

Je rovněž významné, že při výkladu § 52 písm. f) zákoníku práce (výpověď zaměstnanci pro nesplnění předpokladů pro výkon sjednané práce) se odlišují situace, kdy se zaměstnanec teprve uchází o uzavření pracovního poměru, a kdy již danou práci vykonává (zde dokonce 10 let). Zatímco u nástupu je na místě bedlivé prověřování toho, zda má zaměstnanec potřebnou kvalifikaci, v případě druhém je třeba volit maximálně zdrženlivý a citlivý přístup. Již známé rčení totiž praví, že „šedá je teorie a zelený strom života“. Reálný život ukazuje, že ne vše, k čemu se lze teoreticky připravit, má také vždy praktický význam a uplatnění a naopak že pro praxi jsou často důležitější i poznatky a zkušenosti, které žádná škola nenabízí nebo dokonce poskytnout ani nemůže. To se pochopitelně týká i školství, kdy se skutečné pedagogické schopnosti týkají až praxí a zkušeností. Stěžovatelka vykonávala práci učitelky u stejného zaměstnavatele celkem deset let, přičemž změnou pracovní smlouvy ze dne 25. 5. 2006 byl pracovní poměr sjednaný na dobu určitou změněn na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou (s účinností od 1. 7. 2006), tedy již za účinnosti zákona o pedagogických pracovnících (1. 1. 2005). Je proto logické, že si zaměstnavatel (přinejmenším) v okamžiku uzavírání této změny pracovní smlouvy měl být vědom toho, zda stěžovatelka splňuje či nikoliv příslušné předpoklady pro další výkon této práce. Zejména za situace, kdy u něj stěžovatelka stejnou práci vykonávala v té době již 6 let.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Třebíči, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3350/15 je dostupný zde (291kB PDF).

Ústavní soud, Brno, TZ 17/2017

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu


Žádné komentáře:

Okomentovat