10.1.17

Společné vzdělávání je přirozená věc: Ludmila Blažková

„Mám upřímnou radost z toho, že moji rodiče nepředvídali, kde budu šťastnější a navzdory mému hendikepu mě nechali zapsat na spádovou základní školu v mém bydlišti,“ říká Ladislava Blažková, absolventka Masarykovy univerzity a úspěšná mladá žena, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou, tedy diagnózou DMO, která může za to, že nemůže chodit a pohybuje se na vozíku. „Byla jsem normální prvák a spolužáci moji přítomností nijak netrpěli, jen jsme měli vždycky třídu v přízemí,“ popisuje svou zkušenost, která jí nezabránila v tom, aby se v životě realizovala podle svých představ.




„Druhý stupeň jsem sice musela absolvovat na jiné základní škole než na své spádové v Kyjově, protože ten už nebyl bezbariérový, ale i nové působiště bylo v pohodě. Střední škola, na kterou jsem nastoupila později, byla sice ‚integrovaná‘, ale v praxi to znamenalo, že na 17 zdravých studentů připadali tři studenti na vozíku,“ říká Ladislava Blažková, která je dnes tiskovou mluvčí Ligy vozíčkářů. Podílí se také na kampani s názvem „Přisedni si“, v jejímž rámci představuje středoškolským studentům a dalším zájemcům praktickou zkušenost s životem na vozíčku tím, že jim dává možnost, aby si pohyb v běžném, bariérovém prostředí vyzkoušeli.

„Po svých zkušenostech jsem přesvědčená, že je-li škola technicky bezbariérová, mizí i další překážky, které jsou s integrací hendikepovaných studentů spojené. Pak už je všechno jen na učitelích, jak svým žákům a studentům vysvětlí, s kým budou chodit do třídy a co to bude znamenat,“ domnívá se Ladislava Blažková. „Já jsem se s výraznějšími problémy nesetkala,“ dodává. „Nespeciální škola mi pomohla v tom, že jsem se nikdy necítila v něčem speciální. Přesněji řečeno, cítím se celkem normální. A ano, jistě to také bude zásluha let strávených ve školních lavicích, kde všichni kolem mne seděli na židlích,“ uzavírá Ladislava Blažková s úsměvem.

3 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Přejme Ludmile Blažkové vše dobré. Ani nevím, kde jinde by se měla vzdělávat, než v běžné škole, která je bezbarierově dostupná. A ani nevím, proč by to mělo být kdekoli jinde. Když Petra na Martin přijeli do učebny, posunul jsem vždycky stůl s počítačem, aby mohli dobře zaparkovat. Na to jsem speciální pedagogiku doopravdy nepotřeboval.
A tak ani nevím, co se tím mělo říci. Jako, že bude-li dítě s mentálním hendikepem také chodit do běžné školy, tak také úspěšně vystuduje universitu? Věřím, že ne.

Jirka řekl(a)...

Je mi smutno, když jsem svědkem toho, že se absolventka Masarykovy univerzity a mluvčí Ligy vozíčkářů stane pro MŠMT užitečným idiotem a pomáhá jim vlamovat se do otevřených dveří českých škol.
Pro svého Martina s mozkovou obrnou jsem také rád připravoval individuální náplň hodin ve chvíli, kdy se ostatní žáci snažili zvládnout svých deset prstů na klávesnici. Možná si v tu chvíli připadal speciální, ale doufám, že ne neužitečný, podřadný, slabý nebo hloupý. Svého Fandu jsem ale celé roky litoval, že ho nemůžu osvobodit z mnoha pro něj zcela zbytečných hodin a dát mu do ruky kladivo, šroubovák, sekačku, pilu a pilovat pilníkem jeho dovednosti, které ho doufám budou dobře živit a udělají z něj plnohodnotného člena společnosti a člověka, který se bude jednou moci postarat o svoje rodiče i děti.
Rád bych si s Ludmilou popovídal a zjistil, co za tím stojí. Seznámila se předem s realitou školní praxe? Cítí i přesto, co o sobě říká, slabost, kterou si musí omlouvat? Chce jako mluvčí získat nějakou výhodu pro svou Ligu? Nedokáže odhalit manipulaci propagátorů inkluze? Odpovědi neznám.

poste.restante řekl(a)...

Jsem na rozpacích.
Já nevím. Tomuhle se říká inkluze? Já bych to považoval za samozřejmost.

Tedy, je mi jasné, že všechny školy nejsou bezbariérové, atd. Protože většina školních budov byla postavena v poněkud jiné době.
Ale považuji za samozřejmé, že například výstavby nových (veřejných) budov, nebo rekonstrukce starých, tam kde je to možné, jsou realizovány jako bezbariérové.

Nešlo by kontaktovat Ludmilu Blažkovou a požádat ji o vyjádření k inkluzi dětí s mentálním hendikepem? Protože o to tady snad hlavně běží.

Integraci fyzicky postižených lidí, kteří nepotřebují nějaké opravdu specifické podmínky, snad v dnešní době bereme všichni za natolik samozřejmou, že nevidím důvod o ní vůbec mluvit.

Jen pro příklad. Nahluchlé žákyni jsem dával potřebné materiály pokud možno v tištěné formě a snažil se mluvit zřetelněji a jejím směrem, aby mohla odezírat.
Třídě s chlapcem s RS jsme uzpůsobili rozvrh tak, aby se minimalizovaly přesuny.
Atd.
Jak píše kolega Blaha.
Na to nepotřebuji speciální pedagogiku. Stačí ohleduplnost a trocha práce navíc.

Okomentovat