26.1.17

Daniela Krolupperová: Virtuální realita her bezpečně likviduje rozvoj fantazie a přirozené inteligence

Je tomu zhruba deset let, co virtuálno zahájilo nenápadnou okupaci světa dětské knihy. A zatím se bohužel zdá, že si v boji vede zdatně. Jeho zápas je totiž nerovný. Virtuálno má oproti četbě v rukou silnější zbraně. Nejprve mu nahrává fakt, že čtení představuje pro malé děti námahu. Potom zřejmě atraktivita prožívání další identity, „druhého života“ v krabicích počítačových serverů.

Jednoduché počítačové hry představují druh zábavy, na kterou není nutno vynakládat žádné větší úsilí.
To samozřejmě láká a děti u počítačů tráví mnohem více času než nad knihou. U nejmenších čtenářů k tomu zákonitě přispívá skutečnost, že čtení děti unavuje, kdežto jednoduchá počítačová hra pouze vyžaduje rychlost a pohotovost při mačkání tlačítek. Vyskočit, přeskočit, sebrat, podat, zastřelit. Tlačítkem snadno a rychle. A malé dítě, které přirozeně ještě nemůže být schopno soudného uvažování, dává samozřejmě přednost tomu, co mu jde a co ho baví, než tomu, co ho namáhá a tedy nebaví. Takže raději vyskočí, přeskočí, sebere, podá a zastřelí, než by luštilo písmenka.

Na to, aby u průměrného dítěte při čtení převládlo potěšení z příběhu nad námahou z četby samotné, si musí dítě čtení zautomatizovat.
K tomu obvykle dochází až ve věku kolem devíti let. A pokud děti nečtou často, nemají dostatečný cvik, tak možná ani netuší, že je čtení jednou přestane namáhat, že po určitém úsilí zmizí obtíže a zůstane radost z příběhu. V každém případě je jasné, že malý čtenář potřebuje pomocnou ruku, která by mu cestu ke knize, k napsanému příběhu usnadnila.

Potřeba příběhu versus spotřeba příběhu
Děti mají určitou potřebu příběhu. Potřebují hrdinu, se kterým se mohou identifikovat a prožívat s ním příběhy, nejrůznější dobrodružství. Nicméně mám obavy, že pokud má dítě možnost si příběh odžít jinak a naplní tuto svou potřebu jiným způsobem než četbou, ztrácí pro něj kniha atraktivitu.
Starší nečtenáři pokrývají svoji potřebu příběhu hraním her, při kterých na sebe hráči berou různou identitu. Mohou si libovolně zvolit pohlaví, věk, vzhled, mohou si dokonce vytvořit fantastické bytosti, se kterými potom žijí virtuální životy v prostoru, který je v té které konkrétní hře vymezen. Koho by nelákalo takové dobrodružství? Nicméně odehrává se ve fantazii tvůrce nebo tvůrců hry. Virtuální svět každé počítačové hry je hotový, uzavřený, není v něm prostor pro tvůrčí „dostavbu“, kterou dětské mysli poskytuje právě psané (nebo čtené) slovo.

Kámen úrazu podle mého názoru spočívá právě v tom, jak rozdílné je působení počítačových her a čtení na dětskou mysl. Jednoduchým počítačovým hrám nelze upřít, že rozvíjejí postřeh. Nicméně četba pomáhá vytvářet osobnost dítěte. Čtení probouzí fantazii, nutí čtenáře, aby si ve své mysli stavěl nové světy, aby se na příběhu podílel vlastním uvažováním. Jde o duševní aktivitu. Fantazie je základem abstraktního myšlení, stavebního kamene lidské inteligence. Kde by byl svět bez fantazie? A není už náhodou na cestě „tam“?

Není pochyb o tom, že počítače a internet jsou nesmírně užitečné a přínosné technické vymoženosti. Samozřejmě není možné dítěti přístup k počítači zakázat. Jde o to usměrnit způsob jeho používání. Aby práce a hra na počítači neznamenala pro dítě kromě ochuzené vyjadřovací schopnosti i ztrátu fantazie. Musíme dětem ukázat a dokázat, že knížka je úžasná věc. Mám ale obavy, že virtuálno má (zvláště u línějších dětí) „v rukou“ velké trumfy.

I tento článek je určen pro virtuální svět Čítáren a může být tedy předmětem internetové diskuse. Možná se najde někdo, kdo prokáže, že mé obavy liché. Tak tedy - mám to štěstí a mýlím se?

Web autorky: Daniela Krolupperová 

Převzato z Čítárny

4 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Virtuální realita her bezpečně likviduje rozvoj fantazie a přirozené inteligence

To se mi ovšem ulevilo. Fantazie i přirozená inteligence se chovají téměř jako nějaká virová nákaza. To by mohlo hrozit i nebezpečí epidemie. Úplně se děsím, že by to zachvátilo třeba poslaneckou sněmovnu, ministerstvo školství a posléze i celou společnost.
Neexistuje nějaká prevence? Něco jako otužovaní, nebo tak nějak...

Ygrain řekl(a)...

" Mohou si libovolně zvolit pohlaví, věk, vzhled, mohou si dokonce vytvořit fantastické bytosti, se kterými potom žijí virtuální životy v prostoru, který je v té které konkrétní hře vymezen. Koho by nelákalo takové dobrodružství? Nicméně odehrává se ve fantazii tvůrce nebo tvůrců hry. Virtuální svět každé počítačové hry je hotový, uzavřený, není v něm prostor pro tvůrčí „dostavbu“, kterou dětské mysli poskytuje právě psané (nebo čtené) slovo"

Autorka očividně RPG hry nehraje a o doprovodných jevech fandomu taky nemá ponětí.

Pokud jde o upřednostňování her před knihou, to je ovšem problém rodičů a dá se na to jít různě, například přes oblíbenou hru zlákat k četbě doprovodné literatury.

Ygrain řekl(a)...

BTW, neříkalo se totéž i o televizi?

Nicka Pytlik řekl(a)...

Je to jako s mnohými dalšími civilizačními výdobytky.
Chytrému až tak moc neublíží, a hloupému až tak moc nepomohou.

Okomentovat