2.1.17

Bořivoj Brdička: Dezinformace vítězí!?

Shrnutí stavu, v němž se na začátku roku 2017 svět nachází a který je popisován jako doba postfaktická. Důsledkem pro školství je růst významu rozvoje informační gramotnosti.


Prostředí, v němž žijeme, je stále více ovlivňováno všudypřítomností informací. Tato skutečnost způsobuje nejen změny v zacházení s nimi, ale ovlivňuje též fungování našeho mozku (Jsme díky internetu hloupější nebo chytřejší?, Přichází nová iGenerace). Zvykli jsme si používat tzv. transaktivní paměť, tj. spoléhat se na to, že mnoho potřebných informací, s nimiž běžně pracujeme, je nám k dispozici online nebo je máme uloženy u svých přátel, s nimiž se též běžně spojujeme prostřednictvím sítě.

Čím více informací je nám dostupných, tím obtížnější je se v nich orientovat, vytvořit si strukturu chápání světa, do níž lze nově přicházející podněty smysluplně zařazovat. Lidské poznání se v důsledku rostoucího množství do paměti uložených nesouvislých a nepodložených útržků znalostí zplošťuje. Nezřídka se stává, že se někdo stane na přísunu nových informací vysloveně závislý a jejich přemíra ho zahltí natolik, že ztratí orientaci úplně a dostane se až na úroveň závislosti či tzv. digitální demence (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena, Digitální demence z pohledu učitele IT).

Problém si sice uvědomujeme, ale vypadá to, že se nám zatím nedaří převládající negativní vývoj eliminovat. Existuje mnoho různých záměrů, které se snaží na daný stav nějak reagovat. Jejich působení je v online prostředí všudypřítomné, většinou problém bohužel ještě zhoršují.

Na počátku může možná být i snaha usnadnit uživatelům práci třeba tehdy, dochází-li k personalizaci poskytovaných služeb podle individuálních zájmů, takže pak např. ve výsledcích vyhledávání vidíte na prvním místě odkazy na to, co vás nejspíše zajímá. Tak je posilován vznik bublin, za nimiž je sice mnoho dalších věcí, ale ty jako by pro nás vůbec neexistovaly (Pozor na internetové informační bubliny!).

Mnohem závažnější důsledky má, snaží-li se někdo možnost volného šíření informací zneužít ve svůj prospěch finanční či mocenský. Zisk je u online služeb generován nejlépe tehdy, podaří-li se za úplatu vnutit co největšímu počtu uživatelů účelovou zprávu (reklamu). U vyhledávání to pak vypadá tak, že se na prvních místech objevují tzv. „sponzorované“ odkazy, a něco hodně podobného se děje i na sociálních sítích. Má-li být podnikatelský záměr opravdu úspěšný, je nejlepší, když si uživatelé vůbec neuvědomí, že jsou ovlivňováni.

Tím největším rizikem pro vývoj světa ale je, daří-li se zneužívat online prostředí k prosazování mocenských zájmů skupin či jednotlivců. To je téma, o kterém se v současné době hodně diskutuje. Mělo to asi přijít dříve, ale teprve po brexitu a vítězství Donalda Trumpa si začíná svět demokraticky smýšlejících lidí (tj. hlavně akademici a intelektuálové) plně uvědomovat, co může způsobit neschopnost většiny správně vyhodnotit informace, jimiž jsou ze všech stran vystaveni. Zdá se dokonce, že této většině často nevadí ani to, když se nakonec dozví, že své mínění budovali na základě polopravd či přímo lží. Epocha, do níž se dostáváme, proto začíná být označovaná jako doba postfaktická (post-truth era). Viz např. tento rozhovor DVTV – Doba postfaktická? Emoce vítězí. Pravdu má ten, kdo má nejvíce lajků, volíme baviče, říká Špok.

Podívejme se na pár konkrétních příkladů. Doba postfaktická samozřejmě nepřišla skokově. Dezinformace ovlivňují světovou politiku již řadu let. Vzpomeňme třeba na zdůvodnění invaze do Iráku v roce 2003 Saddámovým vývojem jaderných zbraní, na dodnes trvající tvrzení Ruska o nepřítomnosti jeho vojáků na území Ukrajiny, kapitolou samou pro sebe je ruská dezinformační kampaň snažící se v našich občanech vyvolat nedůvěru (nejen) k EU (Hlídací pes: Ruské zájmy).

Brexit byl takových dezinformací plný. Vzpomeňme třeba do očí bijící polopravdu tvrdící, že Británie může 350 mil. £, které týdně posílá do EU, využít ve zdravotnictví, ale zamlčující, kolik investic se naopak vrací zpět v různých projektech. Zcela novým jevem současnosti však je, že za lež se současní lídři již přestávají stydět. Jeden z hlavních protagonistů brexitu Nigel Farage bezprostředně po výhře v referendu přiznal, že to byl omyl.

Ještě větší množství dezinformací se vyskytovalo v poslední americké prezidentské kampani. Tvíty jako „Papež podporuje Trumpa“ či „Hillary je pedofil“ se přes zjevnou lež těšily obrovskému zájmu voličů. Hezkým příkladem trochu sofistikovanějšího podvrhu, za který by se nemusela stydět žádná totalitní tajná služba, byla např. zpráva, která se 3 dny před volbami začala šířit na Facebooku. Sdělovala, že „deník The Denver Guardian (neexistuje) oznámil, že agent FBI zodpovědný za aféru se soukromými e-maily paní Clintonové byl nalezen mrtev ve svém bytě ve Walkerville (obec neexistuje) ve státě Maryland“. Ještě týž den skutečný The Denver Post zprávu dementoval, přesto však byla smyšlenka sdílena 568 tisíci uživateli Facebooku a získala 15,5 milionů lajků.

To je typická ukázka efektu, který se anglicky nazývá „echo-chamber“, česky komnata ozvěn. Wikipedie podává toto vysvětlení: „Je to situace, ve které se skupina osob vzájemnou komunikací utvrzuje ve svých názorech. Shodné názory se opakováním zesilují (vrací se jako ozvěna), zatímco odlišné názory jsou zeslabovány či přímo vyloučeny.“ Někteří odborníci tvrdí, že vliv, který mají podobné dezinformace na výsledek voleb, není zanedbatelný.

Důkazem může být též výsledek právě zveřejněného výzkumu Stanford University, podle něhož více než 2/3 amerických studentů považují zprávu od neexistujícího bankovního úředníka (se jménem a fotkou) za důvěryhodnou [1]. Souvisí to v tomto případě s neschopností rozpoznat věrohodný (verifikovaný) účet na Facebooku i Twitteru.

Asi je na místě se zamyslet, co s tím. Ve světě se jako reakce objevují požadavky na odhalování dezinformací jejich označováním přímo provozovateli sociálních sítí ([2], [3]) a zvedá se vlna výzev k posílení výuky informační gramotnosti [4].

Za přeložení stojí, jak podstatu informační gramotnosti vysvětluje prezident Obama: „Ideální vlastností demokracie není stav, kdy věříme nějaké zprávě proto, že ji sděluje vědec, politik či kněz, je to stav, kdy věříme proto, že jsme pravdivost sami rozpoznali vlastním zkoumáním a porovnáním s jinými poznatky. Věřit něčemu jen proto, že to někdo řekl, není demokracie ale oligarchie.“ [5]

President Obama: Fake News On Social Media Can Hurt Democracy


Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat