19.12.16

Společné vzdělávání je přirozená věc: Jiřina Augustinová

„Asistent pedagoga se často pohybuje na tenkém ledě“, říká Jiřina Augustinová, která se své práci věnuje s plným nasazením, optimismem a velikým nadšením již sedmým rokem. „Musí nejen navázat silný vztah s dítětem a získat si jeho důvěru, ale zároveň dobře vycházet a spolupracovat také s jeho rodiči a především samozřejmě s učitelem ve třídě. Pokud vzájemná spolupráce mezi všemi zúčastněnými skřípe, nefunguje to,“ dodává. Práci asistenta pedagoga považuje paní Augustinová svým způsobem za poslání a domnívá se, že každý, kdo se jí chce odpovědně věnovat, by měl ale rozhodně předem zvážit všechny pro a proti. A pokud má jakékoliv pochybnosti, raději by se měl práci asistenta pedagoga obloukem vyhnout. „Když už se totiž jednou pro tuto práci rozhodnete, musíte vydržet, protože dítě, které doprovázíte, je na vás svým způsobem závislé a nemůžete ho jen tak opustit a zklamat“.

Jiřina Augustinová odjakživa ráda pracuje s lidmi, a kde to jde, ráda pomůže. Původně pracovala jako servírka v kavárně, přičemž se rozhlížela po práci, kde by mohla být více užitečná. „Vážně jsem uvažovala o paliativní péči (tj. péči zaměřené na zkvalitnění života lidem, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu), když mne oslovila moje dobrá známá s nabídkou, zda bych nechtěla dělat asistentku její dceři Zuzaně, která se narodila s Downovým syndromem.“

Paní Jiřina je totiž od přírody pedagogický talent a s dětmi to přirozeně umí, což se o ní v širokém okolí dobře ví. V současné době se kromě práce asistenta pedagoga, věnuje také individuálním reedukacím a terapiím zaměřeným na rozvoj kognitivních funkcí a osvětovým přednáškám pro rodiče dětí se zdravotním postižením zaměřeným zejména na ranou péči a rané učení. Při nich na rodiče především apeluje, aby věnovali velikou pozornost chování svých dětí, neboť se zde často objevuje tendence, klást na ně i v této oblasti nižší nároky a dovolit jim s ohledem na jejich handicap více než jejich vrstevníkům. „Pro děti s odlišnostmi je však nezbytně nutné, aby se naučily slušně chovat a respektovat základní pravidla naší společnosti. A to je hlavní úkol pro jejich rodiče“, říká Jiřina Augustinová, která základy slušného chování považuje za stěžejní nejen pro fungování společného vzdělávání ale i začlenění takového dítěte do většinové společnosti vůbec. „Dítě, které nerespektuje základní pravidla chování, na sebe zbytečně neustále v negativním smyslu upozorňuje, obtěžuje své okolí a prohlubuje tak svou odlišnost. Jeho bezproblémové začlenění bývá kvůli nevhodnému chování často mnohem komplikovanější, ne-li nemožné. Naopak i dítě s těžším postižením, které se umí chovat podle obecně uznávaných pravidel, potřebuje jen pomoci, tam kde je třeba a jeho začlenění bývá výrazně jednodušší,“ dodává.

Společné vzdělávání vnímá paní Jiřina jako všestranně obohacující pro všechny zúčastněné od žáků přes pedagogické pracovníky a ostatní zaměstnance školy po rodiče všech žáků a vyzdvihuje zejména jeho - dle jejího názoru - málo zdůrazňovaný přínos pro spolužáky. „Společné vzdělávání dává všem dětem šanci, a tak by to v civilizované společnosti mělo být. Je nejen správné, ale také oboustranně přínosné. Dítě s postižením má „zdravé vzory“ a jeho spolužáci jsou pak vnímavější ke svému okolí, tolerantnější, a celkově ochotnější pomáhat ostatním, což se často pozitivně odrazí i v jejich rodinách, např. ve vztahu k rodičům a prarodičům.“

„Když se chce, všechno jde!“ uzavírá tato optimistická žena pověstná svým humorem a životním elánem.

8 komentářů:

Jana Karvaiová řekl(a)...

...........věnuje také individuálním reedukacím a terapiím zaměřeným na rozvoj kognitivních funkcí.........
Tak jen doufám, že na to má paní příslušnou kvalifikaci, kterou určilo NUV.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Společné vzdělávání je přirozená věc bezesporu.
Jen některé společně vzdělávané děti k tomu musí mít zcela přirozený podpůrný aparát asistentů, speciálních pedagogů, psychologů, poraden a odpoledního mnohahodinového doučování, a to všechno s výsledkam ne příliš nadějným ve všech těch přirozených případech.

CatCatherine25 řekl(a)...

Společné vzdělávání je správná věc až na několik maličkostí: žáci s mentálním postižením k tomu, aby se ve škole něco naučili, potřebují odbornou péči učitelů s psychopedickou kvalifikací, žáci s těžkým sluchovým postižením potřebují kvalifikovanou pomoc surdopedů, logopedů, případně tlumočníků znakového jazyka, žáci s těžkým tělesným postižením potřebují pomoc somatopedů, kompenzační pomůcky a pravidelnou rehabilitaci a žáci s těžkým zrakovým postižením potřebují odborníky s oftalmopedickou kvalifikaci znalé Braillova písma a odborníky na prostorovou orientaci.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Prozatím ale postačí hodné tety, které mají děti tuze rády.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Čehož se velmi bojím - myslím hodných tet. Ony to myslí dobře, asi jako ta paní nahoře. Jenže velmi často napáchají dost problémů, které se po nich musí řešit.Vycházím z případů, které jsem zažila, naposledy letos při nástupu autistického dítěte k nám na školu. -taky ho měla v péči hodná teta. Spoleu se žákem šla pověst o tom, jak kouše a škrábe děti, hází židlemi apod. Nikdo ho nechtěl mít ve třídě. Ujaly se ho naše speciální pedagožky v praktické a ejhle. Ještě neměl jediny vzteklý záchvat, je v pohodě (na autistické dítě a jeho normu) a nedělá problémy. Čímpak to asi je?

Nicka Pytlik řekl(a)...

Čímpak to asi je?

I jen začínající odborník na vzdělání Vám sdělí, že je to ze strachu. Speciální pedagožky učitě ani náznakem nezohlednili chlapcovu individualitu.
To znám. V mých hodinách, jak jsem se kdysi dozvěděl, je klid a pořádek, protože se mne žáci bojí. Kdežpak nějaká vnitřní motivace pro konkurenceschopnost ve třetím tisíciletí, ale standardní až živočišný strach. Chvílemi to vidím na téměř panickou hrůzu...

CatCatherine25 řekl(a)...

Něco na tom bude. Jeden autistický chlapec, kterého se všichni báli, protože kopal učitele a spolužáky, až měli kotníky plné modřin, se ke mně přiblížil a pravil: "Když tě kopnu, tak mě to bude bolet." Když mi to řekl asi potřetí a hodlal to realizovat, tak jsem mu trochu silnějším hlasem sdělila: "Až já tě kopnu, tak koho to bude bolet?" Nehodlal to zjišťovat, nýbrž vycouval a měla jsem pokoj.

Radomír Palát řekl(a)...

Na VŠ nám při cviku z didaktiky chemie pan docent často sděloval, že i strach je motivací, často na to při laboratorkách ve škole s láskou vzpomínám.... Takže Pytlíku - byl jste určitě pochválený (nevím, jak udělat ironického smajlíka)

Okomentovat