19.12.16

Lenka Skýbová: Osobní rozvoj učitele není tříhodinový workshop jednou za půl roku

Ve čtvrtek jsem se po delší odmlce zúčastnila vzdělávacího semináře. Těšila jsem se, jelikož jsem lektorku znala. Její kurzy jsou vyhlášené a obsah je vždy velmi kvalitní. O to více jsem byla překvapená, jak to nakonec celé dopadlo.

Na začátku se všichni včetně lektorky představili a každý dostal krátký prostor k vyjádření svého očekávání. Vcelku běžná věc. Následně nás lektorka seznámila s průběhem semináře a začali jsme pracovat. To byl ale kámen úrazu.

„Cože? Ona po nás chce abychom četli text a odpověděli jí na otázky? K čemu to jako bude?“, uslyšela jsem od účastnic, které seděly naproti. No ale jako poslušné učitelky to všechny udělaly. Po půl hodině práce s textem a vzájemném sdílení to ale jedna nevydržela a ozvala se.

„Nezlobte se, ale jsme tu už skoro 45 minut a ještě jsem se nic nedozvěděla, vůbec k ničemu mi to není a jela jsem zde zbytečně.“

A tak začal maraton argumentací. Paní učitelka očekávala, že bude jen sedět a zapisovat si všechny ty nápady a rady, které pak může v hodině vyzkoušet. Lektorka na oplátku vysvětlovala, že jí to bude k ničemu, když to nepochopí a nebude tomu rozumět.

Celá výměna názorů trvala dobrých 15 minut a točila se především okolo konstruktivistického učení a jeho principů, což paní učitelka zjevně nechápala a podle mě ani pochopit nechtěla. Bylo vidět, že ani nevěděla na co se přihlásila, jelikož v anotaci kurzu bylo toto jasně řečeno.

Problém byl, že nebyla sama. V průběhu semináře se ukázalo, že těchto účastnic tam byla většina, jen neměly odvahu se ozvat jako ta první paní učitelka.

Měla jsem proto dost času na přemýšlení o tom, jak to s tím dalším vzděláváním pedagogických pracovníků vlastně je.

Osobní rozvoj učitele

Za svou letitou učitelskou praxi jsem vypozorovala, že učitele při vzdělávání můžeme rozdělit do tří skupin:
  • Na ty, kteří se rádi vzdělávají, navštěvují workshopy nebo semináře a to, co se tam naučí, používají ve vlastní praxi.
  • Na notorické návštěvníky nabídky dalšího vzdělávání, kteří tam chodí jen proto, aby nemuseli být ve škole a učit, a kteří nic z toho, co se naučili, nepoužijí ve výuce.
  • A pak na ty, které na kurzy DVPP nedostanete, ani kdybyste jim za to zaplatili.
Jenže paní učitelky evidentně nepatřily ani do jedné z nich. Chtěly se vzdělávat a moc, ale jen podle jejich zažitého způsobu. Vždycky to tak bylo, tak proč by to nešlo i teď.

No, nešlo. Dnes už totiž existuje mnoho jiných možností celoživotního vzdělávání a jestli chceme být učiteli, kteří jdou s dobou, měli bychom je začít využívat.

Další vzdělávání pedagogických pracovníků totiž není jenom návštěva vzdělávacího kurzu, ale například i sledování odborných videí na youtube, online webináře nebo komunikace prostřednictvím sociálních sítí s komunitami lidí se stejnými zájmy.

Učitelé, kteří pracují sami, netweetují, neblogují, nediskutují o svých nápadech s lidmi, kteří je obklopují, začínají být zastaralí.

Všichni bychom měli tweetovat, blogovat a sdílet, co funguje a co ne, dávat a dostávat rady od lidí z celého světa. Měli bychom neustále vylepšovat svou práci, protože profesionální rozvoj není tříhodinový workshop jednou za čas, ale celoživotní proces.

Na co se zaměřit?

Mělo by být náplní práce učitele sdílet, co dělá a sledovat, co dělají jiní. Pokud učitel přestane sám studovat, neměl by podle mého názoru vyučovat ostatní.

Mnoho lidí mi zde vždycky říká, že na to nemají čas. Že jsou zavalení prací. A moje rada zní, využijte 12 dní samostudia.

Ale udělejte to jinak, rozprostřete si samostudium do celého školního roku. Většinou dávají ředitelé škol samostudium o prázdninách. Sama učím, a tak vím, že učitel si potřebuje o prázdninách odpočinout hlavně psychicky. Měl by nejlépe změnit činnost, zabývat se manuální prací nebo sportovat. Ale prázdniny nejsou dovolená, je to doba určená pro samostudium. Tak, jak to teda udělat?

Dvanáct pracovních dní je 96 hodin, a když si tyto hodiny rozprostřete do školního roku, což je přibližně 44 týdnů, vyjdou vám dvě někdy tři hodiny týdně, které můžete věnovat svému osobnímu rozvoji. A to už vypadá lépe, zvláště, když si uvědomíte, co všechno považuji za vzdělávání:
  • semináře, kurzy, workshopy
  • četba knih a odborných článků
  • sdílny, intervize, supervize
  • online webináře
  • sledování odborných videí
  • hangout nebo chat s učitelskou komunitou
  • komunikace s ostatními učiteli prostřednictvím sociálních sítí
  • čtení komentářů a komentování odborných článků
Podle mého individuální růst každého jednotlivého učitele zvedá profesionalitu celého pedagogického sboru, vždy tomu tak bylo. Nyní je ale čas, se více než jindy začít učit jeden od druhého prostřednictvím nástrojů, které nám přináší internet.

Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu.

9 komentářů:

Nicka Pytlik řekl(a)...

'Cesty, jak zvýšit vnitřní motivaci dětí, jak získat jejich zájem, jsou známé a nejsou nijak složité', píše ondřej Šteffl. Škoda jen, že u učitelů se pořád ještě nedaří. Přeškoda. Takže vše při starém. 4N - nezájem, nuda, nechuť, neradi chodí na školení.

Josef Soukal řekl(a)...

Já jsem dost poučil třeba při volných debatách během oběda ve školní jídelně.

Fanda Moudry řekl(a)...

"Pokud učitel přestane sám studovat, neměl by podle mého názoru vyučovat ostatní."

Protože 2 + 2 už nejsou 4? Myšleno v desítkové soustavě. Jak to tak sleduji, tak by dozajista pomohl celibát učitelek. Stejně jako za R-U. Péče o rodinu je totiž odvádí od pečlivé, soustavné, nekonečné práce s žáky a studenty.

Jirka řekl(a)...

Učitelé, kteří pracují sami, netweetují, neblogují, nediskutují o svých nápadech s lidmi, kteří je obklopují, začínají být zastaralí.

Rád bych se vzdělával především v oboru ICT, ale představa, že svým studiem přijdu o další hodiny, které odpadají kvůli projektům, sportu atd., mne nenechává spát. Proto raději vzdělávání v době vyučování nevyhledávám a odmítám.
Nechci ani přispívat k přetlaku "kvalitních" tweetů a blogů. Pak už mi zbývá jen diskuze, ve které se stále utvrzuji, že každý jsme nějaký a napodobováním se nikdy nestanu tím, koho obdivuji. Zůstanu raději naturščikem. Kvalitě výuky i pohody ve školách by spíše přispělo a prospělo, kdybychom uměli diskutovat, přijímat kompromisy, ale hlavně pak dodržovat pravidla, na kterých jsme se domluvili. To se ale v prostředí, které nám odpovědní úředníci a volení zástupci připravují, dá jen těžko.
Vidím kolem sebe, že v dnešní škole nezastará ani ten nejzkostnatělý učitel, protože mu to novátoři nedovolí. Jen se stále ptám, jestli to někomu přinese něco dobrého. Dobrý učitel si pořád vystačí s hůlkou a pískem a dobrý žák s dobrým učitelem. Všechen ten pokrok kolem mi může práci učitele velmi usnadnit nebo také pěkně zkomplikovat.
Jak chce ale autorka odstranit zastaralé metody práce ministerstva a školní inspekce? Diskuze chybí docela a dalších nových myšlének se děsím již dopředu.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Celý svůj život se po vzoru svého otce vzdělávám a celý svůj život se před přímý zákaz mojí matky k věcem a dění kolem sebe vyjadřuji. Z toho prvního se žádný finanční prospěch doposud nedostavil, tím druhým si to zavařuji na všechny časy a nikdy jinak.
Ani jedno nepovažuji za cokoli výjimečného. Natož abych to dával světu na odiv. Ani jedno dělat nemusím. S tím, co umím, v práci vystačím. Ve školy stíháme stejně jen základy základů, a každý rok méně. Děti vstřebávají polehoučku, většinu práce děláme ve škole, a plno hodin odpadá. Některé skupiny nevidím i měsíc v cuku. Semináře už neučím, k maturitě nikoho nevedu, za kvalitu absolvetstva odpovědnost nenesu. Pohoda.
Nevidím ale jediný důvod, proč bych se měl pozastavovat nad tím, že někdo nevymetá kdejaký kurz či školení, že taky někdo nemá potřebu se holedbat na netu a nad jiné se povyšovat. Nad nikoho se nepovyšuj, a před nikým se neponižuj, pravil zase včera večer král Miroslav přitroublému ševci.
Pokud někdo dokáže své žáky přivést k vyšší kvalitě prostým slovam a osobním příkladem, je to mistr nad mistry a zaslouží být vpuštěn do kabinetu slávy. To se ovšem dnes nenosí. Kdo nepředvádí technologickou estrádu se světelnými efekty a gejzíry třepetalek a na netu nevystavuje svůj pamjátnik dastižénij naródnovo chazjájstva, jako kdyby nebyl. Taková jedna velká šaškárna.
Skoro bych to tu šacoval na náborové akce na školení za jevropějskyje ďéngy. Málo učitelů chodí, maloučko. To se pak špatně čerpá, že?

Eva Adamová řekl(a)...

Autorka nepochopila jednu věc, že seminář o konstruktivistickém učení není nutné vést konstruktivisticky. Ono to totiž skutečně je dost velká ztráta času, a pokud učitel vyrazí na školení z prdelkovic do 70 km vzdáleného krajského města a musí se za něho suplovat, očekává, že se na semináři bude odehrávat něco jiného, než jen jedna usmolená práce s textem a dvouhodinové tlachání kolem ní.

Ygrain řekl(a)...

"Učitelé, kteří pracují sami, netweetují, neblogují, nediskutují o svých nápadech s lidmi, kteří je obklopují, začínají být zastaralí."
A kdo nemá facebook, jako by nežil, ne? Každý má svůj styl, každému vyhovuje něco jiného, takže ne, díky, tweetovat ani blogovat prostě nebudu.

Nicka Pytlik řekl(a)...

každému vyhovuje něco jiného

Paní osobně rozvinutá průvodkyně nejspíš někde objevila papiňák, a teď v něm vaří i vejce na měkko. Kdo nemá doma alespoň dva papiňáky, je bezesporu mizerný kuchař, a neuklohnil by ani ty Hruškovo kůžičky.
Na web zásadně nic nevěším. Web není žádná půdička z Kulového blesku. Koho práce žáků zajímají, nechť si ráčí přijít, bude to mít i s komentářem průvodce. Naposled jsem tam před lety pověsil foto svých dvaceti seminaristů, jak se zkompetentňují v učebně u osmi počítačů. Bylo to dva a půl maturanta na počítač. Věru slušné podmínky pro konkurenceschopnost.

mirek vaněk řekl(a)...

Pokud paní školitelka nebyla schopna zaujmout školené učitele, jak může zaujmout prosté žáky? Není to spíš chyba metod a cíle vzdělávání než přítomných učitelek, žáků?

Ano, někteří se školí rádi a někteří neradi. Problém je v tom, že po návštěvě řady školení, které by vám měly pomoct zjistíte, že byly k ničemu a musíte vymýšlet sám, případně s kolegy z předmětové skupiny či jiných škol. A zjistíte, že nejúčinnější jsou metody, kterými vás učili vaši učitelé. Že všechny konstruktivistické a jiné módní teorie fungují na malých skupinkách s vybranými dětmi v raném věku, ale u běžně narvané třídy nemotivovaných adolescentů jsou absolutně k ničemu. Tam jsou fungující metody zakázány.
Učitel potřebuje mít čas na práci, čas na přípravu výuky a dost odpočinku, spolupracující(ne komkurující si) kolektiv a aby vše fungovalo od IT počínaje až po práci PPP, sociálky aj.. Pak bude mít sílu i něco vymýšlet a vzdělávat se v tom co potřebuje pro výuku.
Dnes učitel papíruje, čte oběžníky a nové zákony, aby se vyznal v právním školském chaosu a nadává na amatéry ve školství na netu doufaje, že to k něčemu třeba bude.
Když se vzdělává, tak je rád když ho pustí na vybraný seminář 2x ročně(jiní kolegové to štěstí nemají) a další si zaplatí o prázdninách, ale ví, že to k něčemu použije a dozví se něco nového z oboru.

Okomentovat