19.11.16

Radka Kočová: Učitelé: S inkluzí je spojená řada problémů

Od září platí inkluze, podle které mají základní školy přijímat děti se speciálními potřebami. Někteří chlapci a děvčata tak míří ze speciálních škol do škol základních, děje se tak i v našem regionu Berounsko.

Celý článek v Berounský.Deník.cz

36 komentářů:

Nicka Pytlik řekl(a)...

No výborně! Paní ministryně se 'před učiteli neskrývá' a je schopná, a ochotná 'shrnout kroky, které ministerstvo udělalo'. To by snad už mohlo učitelům stačit. Jako bonus pak můžeme vnímat i sdělení, že učitelé jsou dokonce vyhledáváni, aby se vědělo, co že se to vlastně děje. Škoda jen, že se nikdo nezabývá mezi učiteli i průzkumem toho, co by se případně dít mohlo.

ministerstvo vyslalo na území osm set padesát milionů korun na asistenty pedagoga

To zní jako, že na území s vyšším výskytem úplavice byl vyslán vyšší počet pracovníků hygienckých stanic k dezinfekci vodních zdrojů. Nebo tak nějak. Věřme, že ty stovky milionů budou na svojí misi slavit úspěchy.

Fanda Moudry řekl(a)...

Vyhláška č.27/2016 Sb. je totálně nesmyslný paskvil. Inkluze "po česku" takto nemůže nikdy fungovat. Je to nedomyšlený a neověřený dokument, který si bere jako rukojmí postižené děti. Připočteme-li k tomu ještě zmršený KŘ, neověřené financování škol v příštích letech,..., tak nám z toho nevychází nic pěkného. Prostě se to paní Kateřině v resortu školství nepodařilo. Bohužel, tyto negativní skutky ovlivní české školství na desetiletí dopředu.

CatCatherine25 řekl(a)...

Už se občas píše, jaké problémy mají s inkluzí učitelé a ředitelé škol.
Zamýšlí se někdo nad tím, jaké problémy mají "inkludovaní" žáci a jejich rodiče?
Jak se asi ve třídě cítí dítě, které nerozumí ničemu z učiva, které se právě probírá a kterému jeho spolužáci nadávají do debilů?

Fanda Moudry řekl(a)...

Dle MŠMT toto prostředí "inkludované" žáky obohacuje. Takovou blbost opravdu dokáže vymyslet jen úředník od zeleného stolu. O šikaně a skryté šikaně pak nemusíme ani trochu pochybovat. Ostatně "inkluze po českém způsobu" není inkluze dle známé definice. Jsou z ní vyjmuty budoucí elity (víceletá gymnázia), soukromé školství a domácí vzdělávání. A navíc jsou učitelé ZŠ biti za to, že na druhém stupni nejsou schopni najít supertalenty na fyziku, matematiku, chemii. Ono už opravdu není z čeho vybírat.

Eva Adamová řekl(a)...

Skutečnost, že asistenti jsou přidělováni v průběhu školního roku, a to zásadně k jednomu konkrétnímu žákovi na úvazek 0,2 či 0,3 je zhovadilost. Způsobuje to celou řadu organizačních problémů, problémem se sháněním solidního asistenta na malý úvazek počínaje a problémy s rozvrhem konče.

Systém, by měl fungovat tak, že určitý počet asistentů by měl mít ředitel k dispozici od začátku školního roku. Snad by se dal jejich počet určovat na základě počtu dětí s SVP v minulém školním roce, případně na základě návštěvy pracovníka PP poradny, který by posoudil situaci přímo v terénu před zahájením školního roku. O potřebnosti přidělení asistentů do jednotlivých tříd a k jednotlivým žákům by pak měl rozhodovat ředitel po konzultacích s vyučujícími. Podle potřeb a možností by se to mohlo pružně upravovat. Dokud se nedá ředitelům v tomto směru alespoň špetka důvěry a dokud systém přidělování asistentů nebude trošku pružný, nebude také k ničemu.
Stejně na školách už cca na každých 100 žáků jeden asistent působí, tak proč dělat ten systém složitější než musí být.

old pratavetra řekl(a)...

Je fakt úžasné spolupracovat např. s PPP F-M, která si oblíbila předmět speciální pedagogické péče. Pravděpodobně jsou nějak způsobem motivováni, protože nárok na finanční prostředky máte pouze na 1 žáka a PSPP se plní do 4 žáků (úspora na 3 děti, což je rozdíl oproti pedagogické intervenci, kde dostáváte prostředky na každého žáka). Můžete jim psát horem dolem, že PSPP nevyučujeme, protože nemůžeme zajistit kvalifikovanou výuku a to už nemluvím o organizačních problémech uprostřed školního roku. To už se nemíním rozepisovat o aroganci, s jakou vás postaví před zákonné zástupce, že jako škola odmítáte spolupracovat při vydání doporučení.

Fanda Moudry řekl(a)...

20. listopadu 2016 11:59

S asistenty od září nového školního roku je to ideální námět, který však ztroskotá na nedostatku financí v kapitole školství.

CatCatherine25 řekl(a)...

Ideální situace by byla, kdyby škola nepotřebovala žádné asistenty a mohla vzdělávat jen žáky, k jejichž vzdělávání je plně kompetentní.
Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří ke svému vzdělávání potřebují péči další osoby, by mělo být svěřeno speciálním školám nebo by mělo probíhat ve speciálních třídách běžných škol.Tyto žáky by měli učit kvalifikovaní speciální pedagogové, kteří to skutečně dovedou.
Ekonomice nerozumím, ale myslím si, že by se na tom ušetřilo ve srovnání se stavem, kdy máme školy plné laiků a ještě je ředitelé obtížně shánějí. Každopádně by se ušetřil čas ředitelů škol a jejich nervy.

Fanda Moudry řekl(a)...

20. listopadu 2016 12:40

Naprostý souhlas. Takto řešená "inkluze" by byla ku prospěchu všech. Tak nějak to vypadá i v Norsku a nikdo je neobviňuje ze segregace. Negativní úlohu V ČR sehrály některé neziskové organizace a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 ve věci D.H. + někteří ministři české vlády. Ostatně inkluzi "po českém způsobu" osobně podpořil i sám předseda vlády.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Tyto žáky by měli učit kvalifikovaní speciální pedagogové, kteří to skutečně dovedou.

Přesněěě!!!
Paní ministryně prý 'učitele vyhledává, aby se dozvěděla, co se děje'.
Už Vás, paní CatCatherine, našla?

Miloslav Novotný řekl(a)...

Plošná inkluze ve školství je účelově zavedený nesmysl. Účelem je tlak na komercializaci školství a důraz na jeho elitářství. Ano, tvrdím, že tzv. inkluze je elitářský projekt. To, co je ve Finsku, není inkluze, ale náhradní způsob speciálního školství, který s malou nadsázkou lze popsat jako zřizování „speciálních tříd o jednom žáku“, vnořených do běžné školní třídy. Klasické středoevropské speciální školství by při tamní hustotě osídlení nebylo možné. Ostatně ani u nás neexistuje jiná námitka vůči speciálnímu školství, než vnucená zlá vůle mocipánů o potřebě ty „ostatní“, kteří na to tak či onak nemají, sesypat do společného „tyglíku“, ať se přetaví v masu.
Paradoxně na vrcholu příprav té Valachové hovadiny probíhaly v Riu Olympiády. Hned dvě, krátce po sobě. Ta druhá se jmenuje paralympiáda. Co jiného to bylo, než celosvětová oslava „speciálního školství“. Ti sportovci samozřejmě trénují v téže tělocvičně či bazénu, na tomtéž oválu, často současně, tedy na první pohled společně. Ale nemohou mít současně společného trenéra, týž tréninkový plán, stejné náčiní atd. A jen díky tomu mohou jedni i druzí měřit své síly, bojovat, vítězit, slovy Coubertinovými, zúčastnit se. Zločin Valachové a spol. spočívá v tom, že doslova hlava nehlava inkludované děti se zúčastnit nemohou. Jen do té třídy musí docházet a tu prasárnu strpět.
Ano, prasárnu. Přečtěte si, co píše jakýsi bůh ví proč univerzitní psycholog Mertin: „Individualizace je již léta uznávána, deklarována a bylo by zbytečné obhajovat ji, kdyby ji učitelé stejnou měrou naplňovali i v praxi. Pro určité způsoby nemají podmínky, ovšem podstatnější díl je v nedostatečných změnách jejich přemýšlení. Naplňování inkluzivního vzdělávání výrazně posune právě způsoby uvažování o všech dětech. Chce to jen, abychom se přestali soustřeďovat na jeden významný a nejviditelnější, leč pouze dílčí aspekt inkluze, tedy na integraci zdravotně postižených do hlavního proudu školství.“
K tomu jen tolik, že inkluze nemá s individualizací nic společného, je to typická kolektivizace. A ten „pouze dílčí aspekt inkluze“ by měl někdo tomu inženýrovi psychologie omlátit o hlavu.
P.S. Floskule a la „myšlenka inkluze není špatná, ale…“ je totalitní zaklínadlo, bez něhož by dnes už nikdo nemohl o vzdělávání ani pípnout. Poněvadž jsem v prolhané totalitě prožil svůj život, pokrytectví poznám z dálky. Myšlenka plošné inkluze je špatná.
Komárek by to smáznul, doufám, že zde mne roznesete argumenty.

CatCatherine25 řekl(a)...

Nenašla a zřejmě nenašla ani paní Karvaiovou, která to umí určitě lépe než já.:-)

Nicka Pytlik řekl(a)...

doufám, že zde mne roznesete argumenty.

Pytlici Vás, pane Novotný, do země zadupou svým až frenetickým souhlasem.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Nenašla...

Paní ministryně mi v tomto smyslu připomíná Felixe Holzmana, který hledal aluminiový klíček ne tam, kde by jej mohl najít, ale tam, kde bylo lépe vidět.

Jirka řekl(a)...

Tomu pěknému přirovnání s paralympiádou by mohl porozumět i momentálně zaostalý úředník, ale nechce. A to nechtění je největší problém českého školství. Na všech frontách. Ono by se chtělo!

Eva Adamová řekl(a)...

Samozřejmě, že způsob inkluze, který popsala CatCatherine, by byl ideální. Leč přiznejme si, že na takovou švancparádu nemáme a ještě dlouho nebudeme mít peníze.

A tak reaguji na Fandovo vyjádření k asistentům:
"S asistenty od září nového školního roku je to ideální námět, který však ztroskotá na nedostatku financí v kapitole školství."

Oni ti asistenti už v systému jsou (jak jsem napsala, v průměru jeden s 0,5 úvazkem na cca 100 žáků), stačilo by jenom více věřit ředitelům a umožnit jim s asistenty nakládat dle aktuálních potřeb žáků se SVP. Např. v tom vzorovém Finsku, které tolik opěvujeme, ale inspirovat se už nedokážeme, si asistenty rozdělují učitelé podle potřeb žáků každé ráno před vyučováním. U nás je asistent napevno připíchnutý k jednomu žákovi, a to i tehdy, kdy ho nepotřebuje a nutně by ho potřeboval žák jiný. Slyšela jsem však o ředitelích, kteří mají odvahu jít proti systému a snaží se asistenty využívat pružněji. Ale moc jich asi nebude. Většina se raději drží striktně předpisů.

CatCatherine25 řekl(a)...

Pro začátek by stačilo vrátit se ke stavu, který jsme ve školství měli předtím, než se začala prosazovat ta nedomyšlená inkluze. V běžných školách žádní pedagogičtí asistenti nebyli, maximálně tam bylo pár osobních asistentů pro žáky s těžkým tělesným postižením a ve speciálních školách učili odborníci s náležitou kvalifikací.

old pratavetra řekl(a)...

"U nás je asistent napevno připíchnutý k jednomu žákovi, a to i tehdy, kdy ho nepotřebuje a nutně by ho potřeboval žák jiný. Slyšela jsem však o ředitelích, kteří mají odvahu jít proti systému a snaží se asistenty využívat pružněji. Ale moc jich asi nebude. Většina se raději drží striktně předpisů."

Jakých předpisů? AP přece není k žákovi, je to asistent pedagoga. Platí si ho snad rodič?

Nicka Pytlik řekl(a)...

No jo! vlastně... on je to asistent pedagoga. Ne žáka, ale pe-da-go-ga.
Až teď mi to docvaklo. Ale co s tím? Že bych jako mohl o asistenta taky požádat?
Že by mi mohl asistovat, kdyby zase někoho napadlo vyjadřovat se třeba k mojí pedagogické existenci před nezletilými žáky. Dost mne to přemáhání se, abych neoplácel stejnou měrou, a nechoval se hulvát, vysiluje. Ale na co to napasovat. Snad na specifickou poruchu lézt někomu do zadku?

Alena Erlebachová řekl(a)...

Vážení,
paralympiáda není a nikdy nebyla prezentací "speciálního školství". Paralympiáda není výmyslem nikoho z nás. Paralympiáda je vrcholná soutěž osob se zdravotním postižením (ZPS), koná se ve čtyřletém cyklu a je paralelou k olympiádě. Paralympijské hry spadají pod Mezinárodní paralympijský výbor (IPC), který v současnosti sídlí v Bonnu.
Počátky her pro ZPS spadají do r. 1924 a 1948. První plnohodnotné paralympijské hry se konaly r. 1960 v Římě.
Mezi sportovci se zdravotním postižením je naprostá většina osob, které prošly základním i středním školstvím, mají maturity i vysokoškolské vzdělání.

S pozdravem
Alena Erlebachová

Josef Soukal řekl(a)...

Doc. Švarcovou inkluzionisté nemuseli hledat, je trvale přítomna; oni ji ale systematicky přehlížejí z obav, co by se od ní dozvěděli.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Paralela se tomu, paní Erlebachová, říká. Tuším.
Příměr, přirovnání, podobenství... Zaťala jste dobře, ale vedle.

Jirka řekl(a)...

Takže ani úředníci ne. Pavel Doležel často říká, že mnozí nemohou pochopit fungování světa. Dávám mu za pravdu. Někdy jsem úplně vedle.

Ivana řekl(a)...

Pro paní Erlebachovou: Dobrý den, pan Novotný se, myslím jasně a výstižně vyjádřil v tomto odstavci: "Ti sportovci samozřejmě trénují v téže tělocvičně či bazénu, na tomtéž oválu, často současně, tedy na první pohled společně. Ale nemohou mít současně společného trenéra, týž tréninkový plán, stejné náčiní atd. A jen díky tomu mohou jedni i druzí měřit své síly, bojovat, vítězit, slovy Coubertinovými, zúčastnit se." Je to krásné přirovnání běžného a speciálního školství ( omluvám se těm, kdo to již napsali dříve, ale komentář mi nešel odeslat a nechce se mi být zticha).Můžeme být všichni ve stejné budově školy, sdílet společné kulturní a sportovní akce - jako příklad, ale nemůžeme být všichni ve stejné třídě, pokud chceme podávat ty nejlepší výkony podle svých možností. U nás se taková speciální třída v běžné škole musela zrušit z finančních důvodů a děti se rozstrkaly do běžných tříd.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Je dobře, paní Ivano, že jste přispěla. Oni pak ti, kteří nemohou z nějakého, mně neznámého důvodu pochopit docela pochopitelné přirovnání, rozhlašují, že do inkluze po česku pořád vrtají stále stejní odpírači všeho moderního a nezbytného pro tu konkurenceschopnost ve třetím tisíciletí.

Alena Erlebachová řekl(a)...

Vážení všichni,

bohužel musím zkonstatovat, že tak docela pravdu nemáte. Někteří trénují spolu, jiné ne. O inkluzi mi nemusíte nic předkládat. Já s ní v této podobě zrovna moc nesouhlasím. Ad jedna jsem celý svůj život učila ve speciálním školství, speciální školu jsem řídila 25 let, moc dobře vím, co naše dětičky potřebují. Ale také jsem máma těžce sluchově postiženého syna a snachy. Mají slyšící vnučku. Supluji v některých oblastech rodiče. Právě proto, že ve speciálním školství byla zakazována znaková řeč, děti, když si ukazovaly přirozenými posunky, byly fyzicky trestány. Mluvená řeč mých blízkých je agramatická, téměř nesrozumitelná, obsahově i pojmově chudá.
Nicku Pytlíku, je mi 71 let, nic moderního a smysluplného mi cizí není.
Myslím, že nemá smysl se do dalších debat pouštět. To raději ten čas budu trávit na tréninku a organizaci soutěží.
Přeji vám pěkné dny,
Alena Erlebachová


Miloslav Novotný řekl(a)...

Vážená paní Erlebachová, přesně takhle bychom se my „pamětníci“ chovat neměli. Vzít si poslední slovo a prohlásit diskusi se „všemi“, nota bene o vlastním nepochopení zjevného příměru, za ne smysluplnou. Věkově bychom patřili asi do stejné třídy tehdejší osmiletky, proto si dovolím bránit ty zřejmě mladší s vědomím, že stáří není zásluha.
Učit jste pravděpodobně začala nejdříve koncem šedesátých let. Vzhledem k Vaší deklarované praxi ve speciálním školství a s poukazem na klasické: „Kde mlčí očití svědkové, rodí se legendy“ Vás zcela vážně žádám o svědectví, kde, kdy a kým byla sluchově postiženým dětem zakazována znaková řeč a na základě čeho byly za její používání fyzicky trestány. Dále žádám o sdělení, šlo-li o postup řádný, běžný a prováděný s vědomím a souhlasem tehdejších školských orgánů, nebo se mohlo jednat o něčí zvůli. Dělo-li se to na škole, kterou jste řídila, potvrďte, že se Vám podařilo takového „pedagoga“ na hodinu vyhodit. Nějak mi to vše totiž nejde dohromady s Vaším prohlášením, že moc dobře víte, co naše dětičky (asi myslíte děti, že?) potřebují.
Pokud své tvrzení nedoložíte upřesněním této své zkušenosti, musím je pokládat za další z tisíců pomluv českého speciálního školství. Moje znalost problematiky je jen zprostředkovaná, nicméně kromě Vašeho tvrzení nic nenasvědčuje, že něco takového bylo u nás pravidlem dokonce před sto lety.
Předpokládám, že se věnujete sportu masovému nebo výkonnostnímu, ne profesionálnímu. Přeji Vám i Vašim svěřencům úspěch.

Alena Erlebachová řekl(a)...

Vážený pane Novotný,
ráda Vám odpovím, ač už jsem nechtěla reagovat. V jedné věci máte pravdu, stáří není přednost, jen máme větší zkušenost.
Ano, znaková řeč byla v totalitní éře zakazována. Bydlím v Liberci a v té době nám, rodičům, nebylo umožněno se učit ZJ, nebyla dostupná literatura, a když jsem se chtěla něco dozvědět, musela jsem hledat a hledat. Po zjištění, že můj syn neslyší, jsem vystudovala speciální pedagogiku (surdopedie, psychopedie, logopedie + učitelství). Tehdejší režim nám sebral tříletého syna a chtěl ho umístit bůhví kam. Prala jsem se za naše děti a dosáhla toho, že nakonec ve škole pro nedoslýchavé vLiberci, byla zřízena třída pro zbytky sluchu. Když předtím syn musel navštěvovat školu v Hořičkách u Náchoda, v naprosto nepodnětném prostředí. Kdybych měla popisovat hrozné internátní podmínky, asi by to bylo na román.
Ano, v Liberci pí ředitelka (jméno záměrně nepíši, není již mezi námi, tudíž se nemůže bránit), mlátila přes ruce.
Vždy jsem stála za postiženými lidmi, ať jde o děti, či dospělé. Kdyby u mě ve škole někdo sáhl na dítě, tak by se se zlou potázal. K čemu tedy ty invektivy.
Ano, dovoluji si vyjádřit se. Mám 42 letou praxi ve školství a mnohaletou ve sportu. Všech postižených si nesmírně vážím, protože jim patří místo na slunci, k nim musíme přistupovat se srdcem na dlani. To ale neznamená, že vše je černobílé. I Děti ze speciálních (dříve pomocných) škol jednoznačně speciální péči potřebují. Děti ze škol praktických (dříve zvláštních), tam to vždycky jednoznačné není. Dovedu si představit skupinovou inkluzi se třídami na běžné ZŠ, kde by se mohly výchovy učit společně. Ale odmítám striktně zatracovat něco, co sotva začalo a nemá ještě výstupy. Pokud jde o sportovce, tak mnozí sami volají po tom, že chtějí být spolu se zdravými. A také někteří jsou. Ano, myslím, že znám potřeby zdravotně postižených, protože s nimi, mezi nimi a pro ně, celý život pracuji. Na připomínky výše uvedené, lidí, kteří se ani jménem nepředstaví, fakt už reagovat nebudu. Myslet si může kdo chce, co chce, je to ostatně právo každého z nás. Možná jsem nepochopila narážku na paralympiády, jen jsem chtěla osvětlit.... Mimo souvislost -pro neinformované, ve stejném režimu jako letní a zimní paralympiády se konají deflympijské hry pro sluchově postižené a Global Games pro mentálně postižené. Jedny takové se konaly v r. 2009 s velkým úspěchem v Liberci, bylo zde 2000 účastníků ze všech obydlených kontinentů.
Ano, věnuji se sportu od úrovně regionální po ME, MS apod. Od malých dětí po dospělé. Sportu základnímu, výkonnostnímu i vrcholovému. Podařilo se nám vychovat několik úspěšných plavců, kteří na mezinárodní úrovni získali cca 120 medailí a doufám, že další získají. Podařilo se nám vychovat sportovce, který dnes dělá plavčíka a je spokojený.
Přeji Vám, pane Novotný, hezké dny.
Alena Erlebachová

CatCatherine25 řekl(a)...

„Kde mlčí očití svědkové, rodí se legendy“

" Právě proto, že ve speciálním školství byla zakazována znaková řeč, děti, když si ukazovaly přirozenými posunky, byly fyzicky trestány."

"Ano, v Liberci pí ředitelka (jméno záměrně nepíši, není již mezi námi, tudíž se nemůže bránit), mlátila přes ruce.!

Ano, před mnoha lety byla v surdopedickém školství preferována orální výuka, bylo to zřejmě z důvodů integračních, aby se děti se sluchovým postižením mohly zařadit do společnosti lidí slyšících a dorozumět se s nimi. Některé školy byly internátní a pro děti a jejich rodiče to jistě bylo velmi těžké.
Já jsem v této době chodila na praxi do školy pro sluchově postižené v Praze 5, Holečkově ul., kde se znakový jazyk nevyučoval.Proto jsem se mohla se žáky ( s některými lépe, některými hůře) domluvit artikulovanou řečí. Pan ředitel mi říkal, že všechny děti dovedou znakovat, učí se to mezi sebou.Sám znakový jazyk ovládal a v případě potřeby používal. Ve vyučovacích hodinách se znakovat nesmělo, ale nikdo za to nebyl trestán, natož pak fyzicky. Také jsem jezdila do školy pro sluchově postižené do Plzně. Tam jsem tiše žasla nad mistrovstvím místních speciálních pedagožek, které bez jakékoliv sluchové opory dokázaly u svých žáků vygenerovat hlásky, slabiky a posléze mluvenou řeč.

Dnes se může každý žák spolu se svými rodiči rozhodnout, který dorozumívací prostředek si zvolí.

A k tomu mlácení - před krátkou dobou byla také jedna učitelka odsouzena za ubližování dětem- to se nedá takhle generalizovat.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Paní Erlebachová, Hořičky jsou nedaleko mého bydliště. pracoval tam řadu let můj kolega. Znakovalo se tami za socialismu. Pracoval tam jako učitel pan Šimáně, velký speciál a také skaut. Na jeho počest se v našem městě scházejí bývalí "chovanci" hořičské školy a nezdá se, že by na školu vzpomínala tak, jako vy. Asi to bylo spíš o tom, jak kdo snášel internát.A jsou prostě děti, které odloučení snášejí hůře. Po restitucích byla teprve škola zdevastována a přesunuta do Hradce Králové a logopedická sekce do Choustníkova Hradiště. Obě školy fungují dodnes.
S orální metodou se to má tak, jak je dnes někde ve škole např. striktně prosazována genetická metoda čtení nebo Hajného metoda matematiky. Žádná metoda není univerzální a orální metoda se prosazovala právě jako integrační možnost pro sluchově postižené. Bohužel, přišlo se na to, že to nebylo dobře.
Sama jsem v rámci praxe při studiu ještě za sociku byla na několika školách pro sluchově postižené a nevšimla jsem si zakazování znakování. Děti se jím běžně dorozumívaly o přestávkách a na intru. nikdo je nebil ani neokřikoval, naopak, někteří učitelé znakovali také a vychovatelé taky.
Podobné zkazky jdou třeba o Jedličkárně, jako že se tam schovávaly postižené děti, které nesměly ani vystrčit nos mimo areál školy. Nic takového nebylo. Ale je teď moderní takto speciální školství vykreslovat, protože se to hodí pro myšlenku současné inkluze, která vytáhne z marasmu všechny ty chudáčky dětičky a konečně jim umožní normální život.

Miloslav Novotný řekl(a)...

Vážená paní Erlebachová, neznalost mě neomlouvá, přijměte prosím omluvu za moji příliš osobní obranu českého speciálního školství.
O sporu v metodickém přístupu oralistů a jejich odpůrců jsem cosi věděl, ale fyzické trestání neslyšících dětí, Vámi popsané jako atribut speciálního školství sedmdesátých a osmdesátých let, jsem nebyl schopen přijmout.
Ještě jednou se omlouvám za svou hrubost. Asi jsem zdivočel v diskusích na České škole, kde nesmysl nařízené plošné inkluze je druhým rokem bezohledně prosazován dokonce z vládní úrovně, aniž by byl přiznán pravý a jediný důvod, totiž tzv. čerpání EU fondů, o různých účelových dotacích "neziskovým" společnostem nemluvě. Právě tato lživá kampaň, zřejmě prosazovaná odněkud formou tzv. "řízení korunou (eurem)", má za cíl destrukci po desetiletí se vyvíjejícího českého speciálního školství. Časem vyústí v rozprášení speciálních pedagogů na jakési obchodní cestující či krajánky, podomně nabízející své služby bezradným ředitelům ZŠ, kteří právě povinně přijali potřebného žáka. Tahle bruselská „inkluze“ nás vrhá desítky let nazpět. Přitom skutečná inkluze, ta přínosná, zde probíhá nejméně padesát let, i déle.
V tom se asi neshodneme. Domnívám se, že kolem výstupů z té šílenosti (inkluze po česku v podání Valachové a spol.) budou časem jen létat příslovečné třísky (děti, jimž se nedostalo, nač by bývali dosáhli), stejně jako z lesa, jenž se kácí. Není nač čekat, ta hrůza nařízené inkluze bez ohledu na druh a míru speciálních potřeb každého dítěte se musí zrušit. Včera.
Přeji Vám i Vašim sportovním přátelům mnoho úspěchů.
P. S. Velmi mě zaujala kniha Stevena Finkera Jazykový instinkt. Asi ji znáte. Člověk se rodí s instinktem pro jazyk včetně vrozené elementární gramatiky myšlení. Jsou zde zajímavé kapitoly o neslyšících a jejich schopnosti si jazyk na vrozených schopnostech vybudovat.

Alena Erlebachová řekl(a)...

Vážení, skutečně naposledy, prosím, pojďme ukončit tuto diskuzi. Paní Karvaiová, já Vaše jméno velice dobře znám. Znám osobně pana Pilaře, Odehnala a vážím si takových lidí. Já jen nechci mluvit a psát černobíle. Jsem surdoped, pracovala jsem zájmově ve Federaci rodičů a přátel SP dětí. Věnovala jim svůj osobní čas. Znala jsem se velice dobře s panem Hrubým a dalšími. Ano, byli školy, kde děti znakovat mohly. Ale byly školy, kde byla prosazována jen orální metoda. Já osobně jsem pro MŠMT kdysi zpracovávala něco o totální metody. Ano, každý máme jinou zkušenost. Když byl syn od tří let v MŠ v Hradci, tak tam byly vynikající učitelky, vychovatelky, personál. Vy, maminky, si snad dovedete představit, co to je, když vám někdo sebere tříletého prcka na týden. Dítě brečí, máma polyká slzy a poletech 15ti letému klukovo vysvětlujete, neboj se, my jedeme jen do Turnova k přátelům, my nejedeme do Hořiček, my Tě tam nenecháme. Ano, v Liberci byly děti trestány za používání znaků.
Hořičky, když jsme syna první den dovezli, všude byl zákaz vstupu. Nedalo mi to. Chtěla jsem vědět, kde má moje dítě několik let žit. Tak jsem šla do patra. Místo dveří vlající doslova hadry, několik rozvrzaných skříní v předsíni či několik polic. U stropu svítidlo s tlustými dráty, jaké se dává do sklepů. Ve veliké místnosti nacpané otlučené nemocniční postele jedna vedle druhé. Děti neměly ani noční stolek, kam by si daly svého plyšáka či fotku mámy a táty. Když jsem se rozzlobila, řekl mi pan Pauer ze Svazu invalidů:" když nebudete mlčet, dáme Vaše dítě o běžné školy, tam nebude stačit a bude uznáno za nevzdělavatelné" Ano, i takto fungovalo naše speciální školství. Vážení, já mám toho za sebou opravdu hodně. Radostí i strastí. Jsem i učebnicovým příkladem rodiče, který se s vadou dítěte nesmířil. Dodnes se v noci budím ubrečená a říkám si, proč ten náš kluk toho nenapovídá alespoň tisícinu toho, jako jeho slyšící sourozenci. A to je mému synkovi 40 let. Hloubka postižení je různá. Ale mezi hloubkou postižení a třeba odezíráním, není přímá úměra. Někdo to zvládne lépe, někdo hůře. Můj syn má poruchu v oblasti porozumění řeči. Když byl malý a tisíckrát ve škole děti opakovaly, psaly, ukazovaly to je stůl, byla jeho mluva srozumitelnější. Věkem a povinnostmi nelze dokolečka opakovat nadrilovaná slova. Řeč se stírá, atd., atd. A tak jsem 70ti letá babčis, jak mi vnučka říká, mluvím s ní já, učím se s ní atd. Vše, co babičky dělají. Jen s ní mnohem více mluvím.
Vážím si učitelů, vážím si speciálních pedagogů, ale i mezi nimi jsou lidé různí, s různým vztahem k dětem, s různým přístupem. Jsou dobré věci, jsou horší. Ale ˇšmahem nezatracuji. Závěrem dovolte, protože si možná nějaké názory přečtu, ale psát již nebudu, abych se rozloučila zkušeností vnitřní, která ze mně vytryskla, ač jsem před tím, ani po, už nic podobného nenapsala- když jsem s přáteli chodila po širokých loukách ve vysokých horách Rumunska: "Na začátku všeho je cesta. Cesta neznámá, prozářená sluncem, ale i opředená mlhou. Tou sáhnou si na vrchol a rozdávat štěstí po celé Zemi. Anebo také zůstaneš pod vrcholem. Vždycky se ale vracíš rád do údolí, abys přijal něžnou náruč svěží zeleně a lučních květů" A tak je tomu i v běžném životě.
Alena Erlebachová

Alena Erlebachová řekl(a)...

Všem se omlouvám za hrubé chyby a některá nedopsaná slova. Měla jsem několik dní velice těžkých. V posledním příspěvku má překlepy a dokonce hrubku. Příspěvek jsem si po sobě nepřečetla.Za to bych si zasloužila nedostatečnou.
Tak mi to promiňte.

A. Erlebachová

CatCatherine25 řekl(a)...

Vážená paní Erlebachová,
žádné chyby tu nikdo nehledá. Tento rozhovor s Vámi, paní Karvaiovou a panem Novotným byl zajímavý a velice cenný. Jeho společným jmenovatelem je to, že postižené děti ani jejich rodiče to nemají v žádné době lehké.
Obávám se, že v souvislosti s neuváženou likvidací speciálního školství bude ještě hůř.
Přeji Vám hodně štěstí, pohody a Vašim svěřencům hodně úspěchů ve sportovních aktivitách.
Iva Švarcová.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Pani Erlebachová,nikdo tu nehodnotíme chyby ostatních. Každý víme, že když člověk někdy píše v jakémsi emočním pressu, je to znát. Poznatky o speciálním školství máme všichni různé. Člověk nemůže obsáhnout vše. I já vím, že mám své hranice. Jsem logoped, surdoped, psychoped a etoped- S tím, že eto a psycho jsem celý život využívala plně, logo v menší míře na škole a surdo skoro vůbec, byť jsem měla možnost pracovat právě na Hořičkách,ale kvůli dojíždění jsem to vzdala, naštěstí, protože škola skončila.
Setkávám se také celý život s rodiči žáků.Jejich přístup je různý. Jedni by se pro dítě rozkrájeli, druzí by je nejraději někam odložili, třetí jsou totálně bezradní a popírají problémy svých ratolestí a jsou tu i další kategorie. Práce s rodiči je složitější než práce s dětmi. Našli se i tací, kteří si na mě permanentně stěžovali, protože jsem neskákala jen kolem jejich dítka. A zase tu byli jiní, co spolupracovali a vše bylo v pohodě.Já se obávám, že naše speciální školství jde do kytek. Byť i ono mělo své mouchy,ale který obor nemá, že? Přesto je (doufám že brzy nebudu psát bylo), pořád na světové úrovni a měli jsme se čím chlubit, právě třeba v logopedické péči apod. V současnosti bude péče o postižené přehozena na nekvalifikované učitelky, které se třeba i budou snažit,ale snaha v péči třeba o hluché dítě nestačí. A vy dobře víte, že nestačí mít jen tlumočníka, musíte mít učitele znakujícího, protože musí dítěti leccos vysvětlit. Jenže tohle je teď požadováno po školách. Třeba se pletu, lidé z poraden budou osvícení a nedovolí,aby dítě bylo ve škole s "cizinci" - slyšícími, kde mu nikdo nepomůže naučit se znakovat atd.

Alena Erlebachová řekl(a)...

Vážená paní Karvaiová,

přeci jen krátce: mě určitě nemusíte přesvědčovat, pokud jde o speciální školství. S výjimkou několika málo let jsem téměř celý život,(myslím, že úspěšně, jinak bych 7 let nepřesluhovala)pracovala ve speciálním školství. Můj původní komentář se vztahoval k paralympiádě. Pak jsem se nechala do debaty zatáhnout.
Jen k zamyšlení- a co skupina slyšících dětí, které vyrůstají v rodině obou, těžce SP rodičů. Žijí v cizojazyčném prostředí, jako malé neznají znakovou řeč, někdy přebírají agramatickou češtinu, některé pojmy jim jsou cizí, škola (některá) pro to nemá mnohdy pochopení, apod. Kdo bojuje za jejich zájmy? - to je zase jen a jen moje osobní zkušenost, kterou nebudu rozebírat.

Přeji Vám vše dobré

Alena E.

Okomentovat