22.11.16

Nejvyšší soud: Usnesení v cause psychického týrání žáka základní školy

Podmíněným trestem za týrání svěřené osoby končí případ učitelky, která urážela a ponižovala třeťáky a čtvrťáky. Když někdo nezvládal látku nebo zapomínal, nutila jej před ostatními opakovat, že je blb.

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 dovolání obviněné Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 40/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 51/2014, a rozhodl takto: 

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.



Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 4 T 51/2014, byla obviněná Mgr. J. K. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že 
od přesněji nezjištěné doby ve školním roce 2011/2012, nejméně od 2. pololetí, a dále ve školním roce 2012/2013 od počátku září 2013 do 5. 2. 2013 v P., v Základní škole V. H., v ulici N. V., jako učitelka třetí třídy a poté čtvrté třídy při vyučování psychicky týrala žáky tím, že opakovně ve více případech, nejméně 3x týdně několikrát za den, křičela, čímž v nich vzbuzovala pocity ohrožení, ponižovala je tím, že je urážela výroky jako „blbec, hajzlík, hlupák“ a nutila je opakovat „jsem blb, jsem blb“, když něco neuměli, přičemž v přímé souvislosti s tím některé z dětí utrpěly psychickou újmu, nezletilý „X. X.“*), psychicky trpěl tak, že u něj došlo ke změnám v chování a sebepoškozování, kdy si vytrhával vlasy z hlavy, u nezletilého „Y. Y.“*), došlo v přímé souvislosti s tímto jednáním k výraznému zhoršení psychického stavu, lékařsky mu byla diagnostikována somatoformní reaktivita, bolesti hlavy, břicha, obával se křiku, zesměšňování a podceňování a ve třídě prožíval pocity ohrožení a nezletilý „Q. Q.“*), trpěl pocity ohrožení a sníženého sebevědomí. 

Za to byla podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. 

Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 4 T 51/2014, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 40/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 40/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná má za to, že v žádném případě nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť dle jejího názoru nebyly potvrzeny psychické následky u poškozených, které by vznikly v důsledku jejího jednání. Jednání, které bylo posouzeno jako zločin, nedosahovalo intenzity zlého zacházení, které poškození mohli vnímat jako těžké příkoří. Poukázala i na závěry příslušného znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že u poškozených není dán předpoklad trvalých psychických následků. Všichni tři poškození ještě před tím, než je začala učit, trpěli závažnými zdravotními obtížemi a měli podle jejího mínění nepochybně předpoklad ke vzniku různé psychopatologie. Výsledky znaleckého vyšetření její osoby neprokazují známky psychické choroby, poruchy nebo takových kvalit psychiky, které by umožnily jednoznačně potvrdit, že její působení na žáky při vyučování ohrožuje zdravý vývoj psychiky vyučovaných dětí. Podle závěrů znalce obviněná svým chováním nevybočuje a nevybočovala z chování učitelů působících na prvním stupni základní školy. Dovolatelka je přesvědčena, že výsledky provedeného dokazování vylučují závěr o jejím úmyslu směřujícím ke spáchání protiprávního jednání, jímž byla uznána vinnou. Zdůraznila, že jejím jediným úmyslem bylo naučit žáky požadovanou látku. 

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněné se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Nepochybuje o tom, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Obviněná po řadu měsíců psychicky týrala tři nezletilé děti útlého věku, přičemž se jednalo o děti, které navíc vyžadovaly zvláštní péči a přístup, o čemž obviněná jako zkušená pedagožka věděla. Navíc měla speciální vzdělání pro výuku žáků s vývojovými poruchami učení, proto není dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství na místě její jednání bagatelizovat. Zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bylo dle jejího názoru bez pochybností prokázáno. 

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu). 

Obviněná v dovolání deklarovala důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. 

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). 

Námitky nesprávného právního posouzení skutku, v rámci nichž obviněná tvrdila, že jejím jednání nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu, neboť nebyly potvrzeny psychické následky v důsledku jejího jednání u poškozených a nebyl prokázán její úmysl daný trestný čin spáchat, je sice možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že námitky jsou neopodstatněné. 

Zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení § 198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Odstavec 2 písm. c) a d) citovaného zákonného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li takový čin po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít přitom o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1936 – 1937 s.). 

V případě posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že obviněná byla třídní učitelkou na prvním stupni základní školy ve třídě, kde vyučovala desetileté děti. Z osobních materiálů těchto dětí byla informována o jejich psychosomatickém stavu, takže byla informována i o žácích „X. X.“*), „Y. Y.“*) a „Q. Q.“*). Po dobu specifikovanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako pedagog, nadto specializovaný na výuku žáků s vývojovými poruchami učení, nebyla schopná dostát požadavkům, které na chování a jednání učitele klade zákon č. 561/2004 Sb, školský zákon. Podle § 2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona se při výuce po učiteli požaduje, aby ke všem žákům při vzdělávání přistupoval bez jakékoli diskriminace z důvodu mj. i jejich zdravotního stavu. Učitel je povinen podle § 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona zohlednit individuálně vzdělávací potřeby jednotlivce, a podle § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona se po něm vyžaduje i úcta, respekt, solidarita a důstojnost v jednání, což je požadavek oboustranný a platí i pro žáky ve vztahu k učiteli. 

Prokázané chování obviněné však v kontrastu k těmto požadavkům spočívalo v tom, že zejména ony tři výše jmenované žáky několik měsíců ponižovala, když na ně pro jejich neznalost probírané látky nebo zapomnětlivost hlasitě křičela, urážela je nadávkami pronášenými před celou třídou („blbec, hajzlík, hlupák“), nutila je opakovat sebeponižující výroky („jsem blb, jsem blb“). Stálý tlak obviněné na tyto děti trvající po delší dobu u nich vedl ke změnám chování, obavám, strachu, pocitu ohrožení i k sebepoškozování, jak je podrobně specifikováno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Toto jednání obviněné nemůže být omluveno tím, že měla, jak tvrdí, tzv. slabší třídu, že s žáky měla problémy už předchozí učitelka, případně že oni tři konkrétní žáci měli psychické potíže již dříve. Její povinností bylo tyto případné psychické problémy neprohlubovat, k žákům přistupovat citlivě a zejména zachovávat potřebnou důstojnost v jednání s nimi. Opačný dlouhodobý přístup obviněné k „X. X.“*), „Y. Y.“*) a „Q. Q.“*) vykazuje všechny znaky týrání v rozsahu, který je popsán v předchozím odstavci. Obviněná byla o psychickém stavu dětí nadto informována i jejich rodiči, kteří pro znepokojivé příznaky v chování potomků s nimi navštívili školního psychologa. Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen znovu konstatovat, že obviněná je pedagogem se specializací pro žáky s vývojovými poruchami učení, takže je třeba nastolit otázku kdo jiný, než právě ona, měl rozpoznat škodlivost zlého a necitlivého jednání a dlouhodobého nakládání s dětmi, které takovými vývojovými poruchami trpěly. Námitka obviněné, že pro užitou právní kvalifikaci jejího jednání coby zločinu týrání svěřené osoby chybí jeden ze znaků jeho skutkové podstaty, a to zavinění, je irelevantní, neboť věděla vzhledem ke svému věku, postavení a specializaci, že může výše popsaným jednáním ohrozit zákonem chráněný zájem na řádné výchově jí svěřených dětí, a pro případ, že tento zájem ohrozí či poruší, s tím byla srozuměna. Subjektivní stránka uvedeného zločinu tak byla bez pochybností prokázána, když o eventuálním úmyslu obviněné v intencích § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku není pochyb. 

Za zcela irelevantní pokládá Nejvyšší soud námitku obviněné, že její chování nezanechalo na oněch třech žácích trvalé následky, které by ohrozily do budoucna jejich psychiku a v tomto směru se dovolává závěrů znaleckého vyšetření postihovaných dětí. Při právní kvalifikaci činu, kterým byla uznána vinnou, není tato okolnost znakem skutkové podstaty. Trvalost následků psychického týrání projevující se do budoucna formou psychické choroby či poruchy by totiž nutně vedla rozhodující soudy k úvaze o případné existenci těžké újmy na zdraví u těchto dětí ve smyslu § 122 tr. zákoníku. Toto zjištění by se rovněž nutně muselo promítnout do právní kvalifikace skutku rovněž dle odst. 3 písm. a) § 198 tr. zákoníku se stanovenou sazbou hrozícího trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let.

Nejvyšší soud uzavírá, že v průběhu trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Skutek byl provedenými důkazy řádně objasněn, nalézací soud užil jeho adekvátní právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím souvisejícím s požadavky na přiměřenost, druh i výměru trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. 

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné Mgr. J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). 


V Brně dne 30. 8. 2016



JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu


*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.

Zdroj: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1059/2016, část trestní

4 komentáře:

CatCatherine25 řekl(a)...

Jestlipak paní učitelka učila i inkludované žáky s mentálním postižením?

Jana Karvaiová řekl(a)...

A kdyz na ucitelku zaci pokrikuji pico a podobne. To je nebo neni psychicke tyrani ucitelky? Mam pocit, ze kdyby se podobna ucitelka obratila na soud pro svou ochranu, ze by byla odsouzena za profesionalni selhani.Drsna ceska realita

Nicka Pytlik řekl(a)...

Před pár lety mne obvinil jeden otec, že jako učitel informatiky psychicky týrám jeho tenkrát nezletilou dceru. Myslel jsem si, že kdyby splnila všechny pracovní úkoly, to jest dopsala drobný test a odevzdala samostatnou práci, nemusela by být jediná trojkařka mezi jedničkáři. Vždycky něco slíbila, a pak nedodržela, tak jsem včas informoval rodiče. To jsem si tedy dal.
Obrátil jsem tenkrát na pedagogickou radu, aby byl můj trestný čin řádně prošetřen. Nebyl. Jenom ta chlístnutá špína zůstala. Měl jsem podat trestní oznámení pro pomluvu. Člověk se pořád učí.

Ivana Málková řekl(a)...

Toto „veřejné odsouzení“ poukazuje na nedostatky, se kterými má zkušenost většina z nás. Jedna učitelka byla „obětována“ a potrestána. Dívá se ale na tento fenomén někdo v souvislostech?
Učitelé jsou na prvním místě lidi. Vlivy, které na ně od narození působily a rodinné prostředí, ve kterém vyrůstlali, v nich vytvořily představu, co je dobré a co špatné. To, jak nás ochočili, ovlivňuje naše jednání v dalším životě. Některé věci děláme stejně, jiné naopak.
Součástí výchovy dosud není běžné učit se, jak říct NE, jak srozumitelně dát druhému najevo, že dělá něco, co se nám nelíbí, jak si vymezit a hlídat své hranice, jak zacházet s různorodostí názorů a projevů a jak respektovat autoritu či jak se zastat sami sebe, když autorita zneužívá svého postavení.
My učitelé jsme pod velkým tlakem. Očekává se od nás, že zvládneme každé dítě. Nikdo nás neučil, jak zacházet se vztekem, vzdorem, odporem, rebélií, probouzením sexuality atd. Když se něco z toho objeví, nevíme, co s tím. A tak zakazujeme, vyhrožujeme, trestáme, známkujeme. A protože tak zacházeli s námi, nedochází nám, že je to možné dělat jinak. Jako učitelka jsem mnohokrát zažila bezmoc a vztek, že děti nedělají to, co od nich vyžaduji a hledala způsob, jak na to reagovat. Na fakultě nás to neučili a od kolegyň jsem to neodkoukala.
JAK Z TOHO VEN?
1. Celoživotní vzdělávání v oblasti osobního rozvoje. Projít si předepsanými tématy a naučit se jejich vliv chápat v souvislostech.
2. Profesní slib – zavázat se jednat s dětmi, jejich rodiči a kolegy eticky a empaticky. Tento slib pravidelně obnovovat a brát ho vážně.
3. Profesní supervize – pravidelně, se stanovením minimální frekvence za rok.
4. Sdílení v kruhu – sdílení běžných i vypjatých situací s kolegy, vzájemné propojení, zacházení se zpětnou vazbou
5. Inspirace – pravidelné návštěvy vyučování v různých typech škol a pravidelně poskytovat náslechy
6. Kultivace vystupování – zušlechťování mluveného projevu, řeči těla, vědomé zacházení se slovy – videotrénink
A teď zpátky k soudnímu stíhání paní učitelky – vidím v tom symboliku – Někdo udělá chybu. Pochybení způsobí škodu. Nikdo neví, jak s tím zacházet, tak se jde soudní cestou. Pachatel je potrestán, případně ze společnosti vyloučen (vazba).
Je to ale řešení? Jaká je to zpráva pro zbývající učitele? Zajímal se někdo o důvody, které k tomu učitelku vedly? Pracoval s touto učitelkou někdo, aby si uvědomila, z čeho je obviněna a co způsobila? Pracoval někdo s tou třídou a školou, ve které se to stalo? Pečuje někdo o ty děti a jejich rodiče, aby se u nich mohla obnovit důvěra ve školní prostředí? Čím to, že se nikdo neozval dříve a došlo to až takto daleko?

Okomentovat