1.9.16

Janek Wagner: Školám chybí peníze, autonomie a transparentní řízení

Problémů se ve školství v posledních desetiletích nahromadilo skutečně mnoho a je jen velmi obtížné vypíchnout ty klíčové. Navíc řada problémů je navzájem provázaných a řešení musí být komplexní, pokusy řešit je per partes nikam nevedou. Připomínám proto, že se budu zabývat především tak zvaným regionálním školstvím, tedy mateřskými, základními a středními školami, ve kterých jsou naše děti nejdéle, někdy až šestnáct let (většina pak třináct). A musím deklarovat, že navzdory systému máme stále ještě dobré školy.


Klíčovým problémem je dlouholeté podfinancování celého systému, které je opakovaně indikováno nejrůznějšími srovnáními v rámci zemí EU či OECD. Dáváme na školství velmi malý podíl z HDP a naši učitelé dostávají jen zhruba poloviční až dvoutřetinový plat ve srovnání s jinými podobně vzdělanými zaměstnanci se stejně dlouhou praxí (oproti zaměstnancům v české státní správě nebo průměru zemí OECD). Na situaci nezmění nic ani poslední pokus vlády a Kateřiny Valachové, absolutně se opět přidává víc podle mého zbytečným úředníkům než učitelům. Zde musím připomenout i trojcestné, a tedy z velké části netransparentní financování veřejných škol: mzdy a pomůcky hradí stát, provoz budov zřizovatelé (tedy obce nebo kraje) a vše se flikuje granty z různých zdrojů, převážně pak z evropských fondů. Výsledkem podfinancování je kromě jiného i neatraktivnost učitelské profese.

Reforma financování regionálního školství, kterou nedávno navrhla ministryně školství, sice odstraňuje rozdílné financování v krajích (například jedna ze stejně velkých malotřídek v sousedních obcích, ale v jiných krajích, může dostávat až o 60 % více, ZŠ s 500 žáky v Praze dostane o milion na platy méně než stejně velká v Brně), ale nahrazuje relativně jednoduchý systém administrativním centrálním výpočtem, který omezuje roli ředitele v odměňování. Změna také ignoruje rozdíl mezi ZŠ a SŠ v délce docházky, který u ZŠ více tlumí dopad demografické křivky, a při nezměněném objemu prostředků přinese nové nespravedlivosti a neřeší zmíněný klíčový problém.

Dalším problémem je omezování pravomocí ředitelů a autonomie škol. Ředitel školy se dostává díky bezbřehé a stále se měnící legislativě do nelehké situace, za vše ve škole sice odpovídá, ale řadu věcí nemůže vůbec ovlivnit. Je závislý na zřizovateli, tedy obci a jejím zastupitelstvu, je závislý na krajském úřadu, někdy se stává i rukojmím rodičů, kteří ho mohou atakovat i prostřednictvím školských rad, které mají naopak obrovskou pravomoc a v zásadě žádnou odpovědnost.

Před zhruba deseti lety započatá školská reforma nebyla dotažena do konce a od dob ministra Dobeše je bezohledně sabotována nejrůznějšími nekoncepčními zásahy. Původní záměr rámcových vzdělávacích programů s důrazem na kompetence a autonomii škol při tvorbě školských vzdělávacích programů je degradován i nekompetentním působením České školní inspekce, která se stala baštou byrokratické zvůle.

Třetí problém vidím v netransparentním řízení školství a škol na všech úrovních. Na té nejvyšší, ministerské, se projevují například vytvářením anonymních pracovních skupin nebo naopak pro forma zveřejněných expertních týmů bez reálného vlivu a pseudoveřejnými diskusemi s někdy až obskurními organizacemi, které kamuflují mesiášské komplexy ministrů.

Na úrovni zřizovatelů-obcí pak do řízení školy zasahují negativně laici či lokální politici, často na základě osobních vazeb. Pokud srovnáváme různé takto vzniklé “ekosystémy” v jednotlivých obcích, zjistíme diametrální rozdíly. Někde jsou špičkově vybavené školy s špičkovými samostatnými řediteli a s maximální podporou obce, jinde na školách parazitují politické partičky, kterým jde jen o vlastní prospěch a nikoli o děti občanů. Osobně sleduji tři sousední městské části v Praze, shodou okolností se starosty ze stejné politické strany. V jedné obec doslova “dojí” developery ve prospěch svých škol, v druhé se investovalo do megalomanské sportovní haly a sportovišť a na demografickou špičku se reagovalo pozdě, takže nové učebny se budují na poslední chvíli v suterénu další obecní budovy, ve třetí se z dotací vylepšovaný obecní majetek, tělocvična a hřiště, pronajal na desetiletí stranickému kolegovi pod cenou, místo toho, aby byl k dispozici sousední škole.

Psáno pro Hospodářské noviny k novému školnímu roku 2016/7.






Žádné komentáře:

Okomentovat