26.9.16

Bořivoj Brdička: Kentaro Toyama

Profesora komunitní informatiky na University of Michigan Kentaro Toyamu sleduji od té doby, co mu vloni vyšla zajímavá kniha Geek Heresy: Rescuing Social Change from the Cult of Technology (Bludy mocných: Záchrana sociálního pokroku od uctívání technologií). Nejrychleji pochopíte, oč jde, uvedu-li pár citátů:

„Digitální technologie jsou novým opiem lidstva.“

„Je dobré starat se sám o sebe, lepší o rodinu a vlastní komunitu, ještě lepší o svou zemi a vůbec nejlepší je mít starost o celé lidstvo.“

„Naše společnost klame sama sebe, vede-li nás k přesvědčení, že světové problémy mohou být vyřešeny rozumnou spotřebou.“


Profesor Toyama dospěl ke svým současným názorům po mnohaleté praxi v roli učitele ICT a výzkumníka UC Berkeley a Microsoftu. V roce 2005 se stal spoluzakladatelem střediska Microsoft Research India, kde měl na starosti několik výzkumných projektů snažících se prostřednictvím technologií usnadnit život nejchudším vrstvám obyvatel. Většina z nich se minula účinkem. Ukázalo se například, že je zbytečné vyvíjet interface aplikace na hledání zaměstnání pro analfabety, protože ve většině případů je jejich hlavním problémem to, že nerozumějí významu slov.

Ve svých přednáškách často cituje Hilary Clinton, která jako ministryně zahraničních věcí USA v době arabského jara (2011) spolu s mnoha dalšími politiky podlehla dojmu, že stačí vybavit občany libovolné země na světě možností komunikovat online a demokracie bude zajištěna. 

Podobné představy má mnoho vedoucích (vládních) činitelů o školství. Dnes již minulý americký ministr školství Arne Duncan svého času rozvíjel teorii, že stačí vybavit žáky plošně technologiemi a propast v úrovni poznání mezi různými socio-ekonomickými skupinami bude odstraněna. Že to tak není, Kentaro zjistil během svého působení v roli učitele v soukromé škole v Seattlu a později ve zcela odlišné škole v Ghaně. Díky tomu pochopil, že výukové výsledky jsou závislé nejen na kvalitním vzdělávacím programu (schopnostech učitele), ale též na ochotě žáka (vnitřní motivaci) poznávat, kterou do značné míry ovlivňuje prostředí, v němž žije (Třetí propast podle OECD). [2]

Toyamovy závěry pro nás nejsou vůbec překvapivé. Jako výzkumný pracovník Microsoftu s podporou Gates Foundation dospěl k přesvědčení, že technologie nejsou všelékem a samy o sobě žádné sociální ani vzdělanostní rozdíly neodstraní. Jejich vliv dnes chápe úplně stejně jako profesor psychologie z University of Pittsburgh Alan Lesgold před 20 lety: „Počítač je jako zesilovač. Umocňuje ty nejlepší výukové metody i ty nejhorší. Je zde reálné nebezpečí, že ty horší mohou převážit a omezit tak schopnosti budoucích dospělých.

Jeden zásadní rozdíl tu ale přece jen je. Toyama dnes již nemluví o nebezpečí, ale je si naprosto jist, že to, co předpovídal Lesgold, se uskutečňuje. V podmínkách nedokonalé demokracie a potlačování svobody slova vede nasazení technologií k posilování extremizmu a k silnější totalitě, ve společnosti s velkými socio-ekonomickými rozdíly mezi různými skupinami obyvatel způsobuje dostupnost technologií prohlubování těchto rozdílů. Jak to asi dopadá, přeneseme-li tentýž princip do školství, je nasnadě. Stojí za to si to zarámovat [2]:
Primárním důsledkem využití technologií je posilování lidských sil, takže ve vzdělávání jen zesílí ty pedagogické postupy, které již existují.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat