2.7.16

Přečtěte si: Jana Straková: V českém školství chybí důvěra. Inkluze ji tam může vrátit

Jana Straková vystudovala elektroniku a optiku a pedagogiku. Koordinuje výzkumný tým předškolního vzdělávání v šestiletém projektu CLoSE, který se zaměřuje na vztahy mezi dovednostmi, vzděláváním a výsledky na trhu práce. Působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Z rozhovoru Kateřiny Čopjakové s Janou Strakovou v Faktus.info vybíráme:

Chce se po nich inkluze. Co to tedy je?

Inkluzivní přístup vychází z předpokladu, že každé dítě je schopné se učit. Každý máme své limity, ale ty dopředu neznáme, proto nemá smysl se jimi dopředu nechat omezovat. Je třeba se soustředit na to, aby každý žák ve vzdělávacím systému plně rozvinul svůj potenciál. K tomu nejlépe dochází v přirozeném vrstevnickém kolektivu, kde se od sebe mohou děti učit navzájem, přičemž vzdělávání musí být zorganizováno tak, aby vycházelo vstříc rozmanitým potřebám každého dítěte. Z toho vychází, že zodpovědnost za vzdělávání každého dítěte nese primárně škola. Učitelé musí spolupracovat s rodiči, protože spolupráce s rodiči je pro efektivní vzdělávání důležitá, ale škola se musí snažit plně rozvíjet každé dítě. Dítě nadané, které má doma podnětné prostředí, i takové, se kterým se rodiče doma nepřipravují. U nás jsme vždy vycházeli z toho, že zodpovědnost za vzdělávací výsledky dítěte nese v první řadě rodina. Rodina má motivovat, učit se s dítětem, připravovat pomůcky podle pokynů paní učitelky. Když rodina nefungovala, měli jsme za to, že se nedá nic dělat. Inkluzívní přístup spočívá mimo jiné v tom, že škola je zodpovědná za kvalitní vzdělávání každého dítěte i za to, že se bude dítě ve škole cítit dobře. To je obtížný a dlouhodobý úkol, který mění u nás zažitý pohled na úlohu školy a vyžaduje, aby učitelům byla poskytnuta velká podpora.

Žádné komentáře:

Okomentovat